S bráchou si libujeme v různých příměrech, vesměs demonstrujících potměšilost nápadů druhých. "To je jako kdyby...," ha, nic mě zrovna nenapadá, ale třeba inspirace z nedávné odpovědi kamarádce, která si hledá novou práci: "To je jaky kdybyste se hlásila na chirurgii a řekla, že o tom teda nic nevíte, ale chcete si to zkusit." Tak tedy přejet ze země do země je jako kdybyste se ve svém mentálním vývoji posunuli do dětství, říkávám já. Musíte se naučit mluvit, tj. komunikovat v jinojazyčném prostředí, kde jen menšina ovládá stejný jazyk jako vy, navíc vám kvůli přízvuku a stylistice padesát procet z té menšiny nejprve nerozumí. Učíte se chodit, zjišťujete, kam vás které kroky, doslovné i obrazné, dovedou. Má kábulská kotníková fraktura třetí den v Afghánistánu s tímto souvisí pouze nepřímo: Když něco dělám, dělám to pořádně. Procházíte poprvé rutinní úkony, jako je nákup běžných potravin, návštěva kadeřníka atp., nemluvě o pokaždé jiných a velmi specifických pravidlech silničního provozu. Minimálně pro nás, kteří se pohybujeme v méně rozvinutých zemích. Jednou z nejobtížnějších a zároveň nejurgentnějších změn je přechod z potenciálně nebezpečných prostředí, které determinují vše, co děláte, a kde neustále děláte, co musíte, do prostředí vesměs vlídných, přátelských, kde nemusíte téměř nic, ale spoustu toho najednou můžete.
Veškerý život v Afghánistánu a Pákistánu je založen na práci a logistické podpoře zaměstnavatele. Pěšky se vesměs neprojdete, volný čas trávíte prací, již zpestřují limitované sportovní aktivity (i já začal hrát v Kábulu tenis), posezení v některé z nečetných restaurací, expatské večírky, či hektická konzumace pirátských DVD filmů. Život v Kábulu či Pešaváru je vlastně velmi snadný, protože nemusíte činit spoustu rozhodnutí, která, ač okořeňují běžný život, jsou nezřídka zdrojem stresu. Co ale dělat, kdž se člověk vymaní ze snadného života a dostane se do situace, kdy může a vše záleží na vlastní volbě? Když jsem skončil v Čečně, trvalo mi několik měsíců vůbec začít plánovat volný čas. Nikoho jsem v Baku neznal, nevěděl jsem, co se dělat dá, ani že se dělat může. Navíc byla zima. Stejné výmluvy, které mám teď, tak snad mi nevydrží příliš dlouho.
Pár líných pohledů z mého okna
Žádné komentáře:
Okomentovat