Judo

Večer v Bakuriani jsme se dívali na zprávy. Rustavi 2 už dávno šlape v mnohých očích na paty radiu Jerevan. Zaujal zejména šot o jednom z kandidátů na tbilisského starostu. Volby proběhnou shodou okolností stejný víkend jako ty české parlamentní. Relkamní, pardon reportážní šot o Gigim trval minimálně půl hodiny. Gigimu je asi 30, civilním povoláním starosta Tbilisi za prezidentskou stranu. Reportáž nabídla i exkluzívní interview s v USA pobývajícím prezidentem Míšou, který jednoznačně řekl, že nikoho jiného než Gigiho volit nelze. Pozor. Ví, o čem mluví, sám býval starostou a pamatuje si, stejně jako většina Gruzínů, že z tbilisské radnice je to do prezidentského paláce jen kousíček. Míšovi vyprší druhý volební mandát za tři roky a možná pak ani nebude třeba Gigiho volit. Hlavně už žádné revoluce prosím.

Druhý zazmínkustojící šot byl o vítězství gruzínské judistické sborné v týmové soutěži na vídeňském mistrovství Evropy. Na finálové boje přijel i předseda ruské judistické federace, jehož team vybojoval nakonec třetí místo, a čestný předseda evropské judistické federace v jedné osobě, civilním povoláním momentálně premiér Ruské federace, Vladimír Vladimírovič. Sledovat gruzínskou vítěznou extázi na tatami a za radujícími se borci smušelou (a notně unavenou) tvář VVP mělo téměř stejný podtext jako československá hokejová vítěsztví nad CCCP. Televizní místnost nekřičela, naopak najednou ztichla, každý z kolegů se napájel po svém, i když se mi přeci jen na chvilku zazdálo, že nával potlačovaných, bizarním zadostiučiněním prosolených emocí exploduje.