Můj zaměstnavatel se rozhodl mrknout do Kyrgyzstánu a zjistit, zda tam máme co dělat. S Ullou a Glennem jsme nakonec dorazili k závěru, že ano. Mezitím jsme absolvovali desítky rozhovorů s vládními úředníky, mezinárodními humanitárkami, zaměstnanci OSN a, nikoli v poslední řadě, lidmi, které jihokyrgyzské zmatky zasáhly bezprostředně. Na obou stranách barikád. Nikdo si netroufne jednoznačně popsat, k čemu na jihu Kyrgyzstánu došlo, shodneme se však, že nalepení etikety mezietnického konfliktu by bylo hloupou zkratkou a že všem nezdarům není konec, protože ingredience, ze kterých byl zmatek smíchán, zůstávají. Etnické čistky? Boj o zdroje a lukrativní pozemky v centru měst? Či prostá závist kyrgyzských nemakačenků nad domnělým blahobytem činorodých Uzbeků? Nebo třeba neshody mezi různými drogovými kartely? Po Hedábné stezce již dávno neputuje hedvábí, leč nejkvalitnější afghánský mák.
Desetidenní výlet kulminoval setkáním s paní prezidentkou, již nedávné referendum utvrdilo ve funkci získané politickým převratem o pár měsíců dříve. Nezdá se, že by kdokoli pochyboval o prezidentčiných nejlepších a nečistších úmyslech, není však jasné, nakolik bude schopna chod dějin ovlivnit, či dokonce změnit. Na rozdíl od svých víceprezidentů, či třeba i starosty a místostarosty Oše, nemá Róza vlastní armádu, jen ca. 15,000 ozbrojených složek, jejichž loyalita k současnému vládnímu režimu je přinejmenším diskutabilní. Posmotrim. Jak se říká: Hope for the best, plan for the worst.
Žádné komentáře:
Okomentovat