Pětadvacátý

Krmili nám ho, krmili, ten pětadvacátý únor, ač jeden z nejtragičtějších dnů československé historie. Je tu zas, a zas mi nezbývá povzdechnout nad tím, kolik spoluobčanů dosud jásá nad uskupením, jež hlásá třídní boj a diktaturu proletariátu. Výsknout nad tím, že vypatlaní komančové v českých luzích a hájích už nevládnou. Je zajímavé, kolik našinců dnes na podobný výrok přisadí, že dnešní vládní garnitura není o nic lepší. Nejde o vládní garnituru, kterou jsme si, narozdíl od let předchozích, svobodně vybrali a již máme možnost kontrolovat a hnát k odpovědnosti (což se nicméně nedá dělat u televize a po hospodách). Jde o prostředí, ve kterém žijeme, kde se kolegové v práci navzájem nekádrují a sousedé nešpiclují. Že se Česká republika v mnohém proměnila v pasivně agresivní Mindrákov, též není chyba jen politiků. Je pětadvacátého února a mně je hej, že ho nemusím už třiadvacet let slavit.