Nona

Restaurant Las&Ko patří sestrám Noně a Lali, které též pronajímají jedno patro svého domu, ve kterém v Gali přespávám. Nona s Lali a tři babky, jedna z nichž se jmenuje krásně Mimosa. Když se večer doplazím do hospůdky vedle brlohu, vyskočí Mimosa ze židle s pozdravem: Privjet Pjeťa, što buděš esť. Pokaždé mě napadne, že by se s takovým jménem měla oblékat žlutě.

Holky většinou sedí a čekají, zda se někdo staví. Devadesát procent surovin pochází z vlastního dvorku, jediným stálým klientem jsem já. Každý druhý den jediným vůbec. Restaurace je příliš honosný termín, i když se Las&Ko za dva roky, co do Gali jezdím, významně rozrostla. Ruský výraz „kafé“ sedí líp.

Veřejně stravování v Gali je téměř exklusivní záležitosti. V původně dvacetitisícovém, dnes asi populačně polovičním městě znám čtyři „kaféšky“. Jedna z nich příliš otevřená nebývá, do druhé před měsícem nakráčeli maníci s kalachy a nechali po sobě tři mrtvé. Na atraktivitě stravovny nepřidá, nehledě na nutné investice do opravy. I tak je zákazníků málo, protože jednak gálští nemají na hospody peníze a jednak stále není příliš bezpečno. I Las&Ko zavírá před setměním.

Čtyřicátnice Nona je duší podniku a její podnikatelský duch jako by do Gali ani nepatřil. Když jsem zašel poprvé před dvěmi lety, mělo kafé maličkou místnost, kam se ztěží vešlo dvacet lidí. Já sice dosud sedávám venku pod stříškou, do hostinového sálu se dnes nicméně vejde přes třista lidí. Krom restauračního businessu prodává Nona lístky na vlak a letenky (obojí z jihoruského Adleru) a plánuje malý pension. Zatím jen pronajímá vrchní patro domu a doufá, že nový kazeťák, už čtvrtý, z kaféšky tentokrát nikdo neukradne.

Nona u pece v kuchyni