Evropští naivkové

Západ má tendenci interpretovat jakékoli konání nové gruzínské vlády jakožto důkaz její nedemokračnosti a proruskosti, což je zčásti zajímavé, zčásti úsměvné a zčásti nebezpečné. Současní vládci samozřejmě nejsou žádní kovaní demokraté, protože se demokracii (dativ) neměli od koho učit, leč snahu jim nelze upřít. I když dělají spoustu kiksů, například už jen tím, jak na zahraniční (zhusta neoprávněnou, souhlasím) kritiku hystericky reagují.

Pokud začneme jednoduše srovnávat, nová vláda, na rozdíl od té předchozí, například zatím nikoho nezabila. Nezávislost soudů v Gruzii nikdy neexistovala, takže není co ohrožovat, je nicméně roztomilé, jak se svět o nezávislost justice začal zajímat až po říjnových volbách, aniž by příliš vadila skutečnost, že třeba takový tbiliský soud leta rozhoduje 99% případů ve prospěch žalobce, tedy státu. O plea bargain systému se raději nezmiňovat, stejně jako o gruzínském trestním řádu. Pokles (postup) ze čtvrtého na šesté místo v počtu vězňů na 100,000 obyvatel je jen slabou útěchou. Pořád jsme na tom líp (máme procentuálně víc vězňů) než Kuba, Bělorusko či Ázerbajdžán, i když je jenom o prsa.

Srovnání se nabízí i ve školství, kde se zrušení licence (ano, politováníhodné) jedné soukromé universitě ani náhodou nevyrovná bývalému ministrovi školství (dříve ministrovi vězeňství), který za pár let stihl zavést brannou výchovu (resp. výchovu k partiotismu), vyhazoval zaměstnance, kteří nesouhlasili s presidentovými názory, a vymyslel, že v každé škole musí být policajt a kamerový systém.

Nehledě na jisté tápání, ba naivitu v rozhodovacích procesech, částečně asi způsobených tím, že premiér Ivanišvili zatím Gruzii řídí jako účetní velkou fabriku, nikoli stát, v míře totality nesahá vláda snílků svým progresivně autokratickým a kleptokratickým předchůdcům po kolena. Vůbec nechci bagatelizovat současné chyby, naopak jsem z nových vládců zatím ve velkých rozpacích, vidím nicméně nebezpečí v tom, že jestli západ dál bude jen ve svých odsudcích papouškovat své kamarády z vlády předchozí či kamaráda presidenta, jehož mnozí zápaďáci z nepochopitelných důvodů dosud nekriticky obdivují, Gruzie se může urazit a opravdu se vydat směrem, který si nikdo nepřeje, kde ale existují jedinci a entity, kteří současné vládní snažení ocení. V angličtině se tomu říká sebenaplňující se proroctví.

Zatím posledním zářným příkladem evropské naivity, ba užitečného idiotismu je povzdech poslanců Evropské lidové strany, že Gruzie sklouzla z demokratické pěšiny. (Jo, souhlasím, ale stalo se tak před pěti lety.) Gruzínský premiér reagoval šestistránkovým dopisem (stojí za přečtení), ve kterém mimo jiné zmiňuje, že president Saakašvili na sebeprezentaci a vlastní lobbisty jen v loňském roce utratil ze státního 16 miliónů dolarů. Tak to abych se na ty evropské naivky asi přestal zlobit. Však i od nás víme, že tváří tvář takovéhle PR přesile se rozum používá velmi obtížně.