Labda tedy. Spolužák (posléze na gymplu i spolusedící) dostal ve čtvrté, možná to byla pátá třída k vánocům fotbalový míč. Nebyl žádný velký fotbalista, ale vymýšlet vánoční dárky, jak víme, není žádná prča, tak mu ho tam rodiče šoupli. A já mu labdu záviděl. Možná byl míč obligátní (se to lehce vybírá), říkám si teď, anebo chtěli malýmu Sternovi naznačit, že by se měl místo prohánění po Písečáku víc kamarádit s klukama, co kopou u botanický zahrady do mičudy. K botance jsem chodíval i já - hrál jsem tenkrát za teplický Sklo Union a kopal bych kdykoli a kdekoli. A u botanky se hrávalo skoro stejně často jako na Políčkách.
Labda ale. V dobách, kdy šlahounek s jehlou patřil v klučičích domovech k hi-tech vymoženostem, mi nepřestával imponovat elektrický kompresor ve vstupní hale sklíčkařského stadionu, tak jsem chvilku po vánocích Sternovi nabídl, že mu jeho dárek na tréningu profesionálně nafouknu. Cestou ze stadionu zůstal v trolejbuse číslo tři na konečné u Nových lázní, na což jsem si sice vzpomněl dřív, než jsem došel domů, ale to už byl pryč.
Labda, labda. Vzpomněl jsem si, když jsem předevčírem vyprávěl Shaunovi, jak divně funguje má paměť. Pamatuji si spoustu zbytečných čísel. Tedy si alespoň myslím, že si pamatuji. Míč stál 325 korun československých a já Sternoví ze svého dvacetikorunového kapesného, které se občas díky babičce s dědou dostalo na pade, tenkrát splatil pětačtřicet. Zbylých dvě stě osmdesát jsem, desetiletý, zůstal dlužen. Shaun měl jediný komentář: Taks' mu ho vrátil pozdějc, ne?
Míč. Na třicet let jsem na něj zapomněl. Doktora Sterna jsem neviděl tak pět. Dneska jsem mu poslal zpátky jinýho labdu. Třeba se jim bude doma hodit. Pokud tedy neodmítne coby úplatek od anonymního pacienta.
Žádné komentáře:
Okomentovat