V Pankisi a dál

Dlouho jsem kamarádům z Achmety sliboval, že je do svého odjezdu přijedu navštívit a společně vyrazíme do Pankisi. Nakonec vyšlo až den před mým finálním odletem z Gruzie. Chvilka v Duisi, chvilka v Cinubani, bývalém sídle čečenských bojeviků v čele s Ruslanem Gelajevem, pak nahoru údolím až k horní části Chadorské vodní elektrárny. Cestou si povídáme o všem možném, i o tom, jak se Pankisi islamizuje – nejednoho bradáče bez kníru a s kalhotama v ponožkách koneckonců potkáme cestou – jak Kistínci odjíždějí válčit do Sýrie, jak si jeden z nich s sebou vzal i syna-čtvrťáka, aby se učil řemeslu, jak jim za to pěkně platí, i jak Kistínské ženy argumentují tím, že když Gruzie může posílat své vojáky do Afghánistánu, proč by ony nemohly posílat válčit své muže a syny.

Nejvíc se ale bavíme o životě vůbec, o tom, co bylo, včetně organizace, kterou právě zavíráme, i o tom, co bude. Cestou se stavíme na poli u Besových rodičů, kteří mají kousek od Matani asi tři hektary vinohradu, na kterém denně makají. Dáme s nimi symbolicky oběd, zasmějeme se, že zatímco jsem každý rok jezdil k někomu na vinobraní, matanskému vinohradu jsem se prý vyhýbal, protože tam je hodně práce. Pak už ale zpět do Achmety, kde čeká opravdová supra (gruzínská hostina), má poslední - alespoň prozatím. Maličko se Besovi zvrhla, protože najednou byla tak nějak příliš emotivní, stejně jako radost Cialy, mámy jednoho z kamarádů, když jsem se pak cestou do Tbilisi stavil, abych se rozloučil.

Nejeden cizinec si tu a tam utahuje z téměř iracionální lásky Gruzínů ke své zemi. Projevuje se tu mytologizací vlastní historie (ba i současnosti), tu roztomile zaslepeným patriotismem, tu iracionálním zesměšňováním cizích sportovců, tu třeba i letadlem zpívajícím cestou do Tbilisi melancholické národní písně. Když na to přijde, Gruzín potvrdí, že jakkoli se mu líbí cestovat, vždy se strašlivě těší domů. Chápu. Jestli něco, dnešní výlet mě jen utvrdil v touze též se do této země vracet. Prozatím ale: Nachvamdis, Saqartvelo, didi madloba, droebit!