Fotbal jsem měl rád od dětského okopávání panelákových zdí v teplické Šrámkovce. Sledovat jsem začal někdy během mistrovství světa v roce 1982, kde Československo památně remizovalo s Kuvajtem a za celý šampionát vstřelilo jen dva góly. Oba Tonda Panenka, oba z penalty. Na fotbale - hrdě jsem tenkrát čutal za žáky teplického Sklo Unionu - jsme fandili Anglii a zkusmo tipovali výsledky zápasů. Trenér nám pak vyprávěl vtip o tom, jak se jakási babička snaží prchnout z letadla, které přivezlo fotbalisty zpět dom, načež se ukáže, že babička je Vengloš. Smáli se všichni, pochopili jen někteří. Já se též teprve ze vtipu dozvěděl, že Vengloš byl trenérem nároďáku.
Na fotbal se dosud tu a tam mrknu a sleduji výsledky různých klání. Občas s Kájou (se kterým jsme v dětství okopávali ty paneláky) zajdu na regulerní zápas - ponejvíce na "jeho" Baník Modlany, jednou za pár let na ligové Teplice, před několika týdny jsme vyrazili i do Londýna na Kladiváře. Mrkl jsem i dnes ráno, jak že dopadlo včerejší finále Ligy mistrů mezi týmem propagujícím diktaturu a jeho nafoukaným městským rivalem v čele s nechutně arogantním Portugalcem. Posluhovači diktátorů prohráli, Portugalec se zas ukázal jako totální vymatlanec. Vše dle dominantních předpovědí. Jen nějaká ta babička mi v tom trapnu chyběla.
A teď už zas zpět na pláž.
Žádné komentáře:
Okomentovat