Stáli jsme před budovou zvanou Al Majeed, kde shoudou okolností sídlíme, a káplo mi na hlavu. Podíval jsem se, ze kterého klimatizačního agregátu kape, a Cate jen suše poznamenala: „Jo, jo, je to tak, prší.“ Prší? To není možné, děšť jsem neviděl tří měsíce a úplně jsem zapomněl, jak vypadá. Yaghi se jen usmál: „Tys‘ možná neviděl tři měsíce, my ale rok.“ Těch pár kapek zatím prach nesmyje, ale za úspěch považuju už ten téměř zapomenutý zápach deště.
Ammánský podzim s kapkami deště, veselého či smutného, dle toho, jak se kdo zrovna má. Vyprahlá tráva už velký deště cítí, vzpomněl jsem si na písničku, kterou jsme zpívali v hudebce. Po trávě a zeleni vůbec se mi též stýská, nejen proto, že okna mého teplického bytu míří do lázeňského parku. Zvláštní, kolik podob může stesk mit.
Žádné komentáře:
Okomentovat