Vyloupení

M. pracuje v UNICEFu a za městem si se svou jordánskou manželkou postavil krásný nový barák, který mu před měsícem kdosi vykradl. Přelezli plot, vyrvali žaluzie, rozbili francouzské okno a prošmejdili celý dům. Bezpečnostní kamery na potvoru nezafungovaly, takže když jsem dnes přijel, zrovna montovali nové. A právě dovezli štěně od veterináře, anžto mezi ukradenostmi byl i M.-ův pes. Který nakonec majiteli chybí nejvíc, protož všechno ostatní jsou jen věci a nejhorší na domácích zlodějích je vyloupení, ba znásilnění vlastního soukromí, zóny intimity. Polámané skříně, rozházené oblečení a otisky zabahněných bot v místnostech, kam nezvaná návštěva nesmí. M.-ova těhotná manželka se zatím bojí vytahovat žaluzie a preferuje život v zatemněném domě. M.-ovi se krom psa stýská po kávovaru. Což se u Itala dá ale chápat. Oba trápí ztráta důvěry k lidem, kteří do domu dřív pravidelně chodívali, živená policajty a jinými dobrodinci, kteří neopomínají připomínat, že, statisticky vzato, domácí loupež bývá nejčastěji inside job. Zahradník docházíval párkrát týdně, paní na uklízení denně. Teď prý volají, kdy zas můžou přijít, zatímco se vyloupení manželé rozhodují, jak dál.

Vzpomněl jsem si, jak mě vykradli ve Vladikavkaze. Dodnes si vlastně myslím, že nejpravděpodobnějším viníkem byl syn paní, co mi uklízela, který využil chvilky, kdy se máma nedívá, a sebral pár nahodilostí, na které dosáhl. Druhá varianta byl náhodný kolemjdoucí, který uviděl otevřené dveře bytu. Ať bylo jakkoli, nikoli náhodnou se stalo ve středu, kdy paní chodívala uklízet, a nikoli náhodou se škody omezily na minipřehrávač, foťák, lampičku a pár CD-ček, které ležely u vchodu a byly lehce sebratelné. Po třech policejních výsleších bylo nakonec jasné, že se pravdu nikdy nedozvím, a zůstala jen pachuť z narušení soukromí kýmsi velmi nezvaným. Navíc se seběhlo v srpnu 2004, necelé dva týdny před událostmi v Beslanu, po kterých jsme všichni na pár ukradených cetek zapomněli.

Zapomněl jsem i na ten pocit emocionálního vyloupení, se kterým se M. obtížně smiřuje a dnes mi živě připomněl. Napadlo mě pak, že si v každé štaci pouštím do soukromí lidi, kteří se mnou, ba pro mě pracují, a vlastně ani neuvažuji, zda očekávám či neočekávám, že budou respektovat mé hranice intimity. Rozumím a chápu, že každý je jinak čestný a upřímný, ale pořád mi místo paranoidního strachu přijde důležitější důvěřovat, i když třeba někdy může znamenat, že přijdu o nějakou nepotřebnost. A tak to mám se vším.