Azraq

Byl jsem si včera popovídat s chlapíky z Emirátského červeného půlměsíce, kteří mají na starosti jeden z uprchlických táborů, ve kterém pracujeme, a zajel i do vedlejšího tábora v Azraqu. Vláda na chvilku pootevřela hranice, aby zaplnila volnou kapacitu tábora. Odhadem má přijít kolem dvaceti tisíc lidí, zatím dorazili asi tisíce tři. Každý den teď kolem tří stovek a my rychle ohrazujeme sekce v táboře, kde přý bude docházet k dalším bezpečnostním prověrkám.

Včera v Azraqu jsem povídal většinou s děckama, protože si jordánská policie hlídá a nechce, abychom se příliš vyptávali jinak. V dětech, které dorazily během posledních několika dní, většinou po měsících života v poušti na syrsko-jordánské hranici, se mísila apatie s agresí. Kluci, co jsou v Azraqu už pár neděl, si naopak chtěli povídat. Ani jeden z nich pár let nebyl ve škole, pár vědělo, kde leží Itálie, což udělalo kolegovi Cristianovi radost, na Česko jsem se neptal. Messiho znali všichni. „Potřebujeme míč,“ osmělil se Arsan, jeden z našich nových kámošů. „A papíry a tužky.“

Nejsem velký cíťa, ale chtělo se mi při pohledu na desítky špinavých a nezřídka podvyžívených děcek řvát. Anebo jsem cíťa. Válka je svině.