Čechyje

Zas ten neodbytný pocit, že kdosi vrtí psem. Kde se vzala, tu se vzala čísi iniciativa přejmenovat naši zem v OSN. Prý jen přidat krátké jméno k dlouhému, abychom nebyli se svou republikou únavní. Strhla se debata. Jedni zuřivě Čechii obhajují, protože než člověk dořekne Čekripablik, všichni se rozutečou, jiní argumentují podobností Čechie a Čečenie (jako by si nás dosud nikdo nepletl), pragocentričností názvu, výsměchem zahraničí, či tím, že navrhované krátké jméno je poplatné ruštině. A pořád ten neodbytný pocit, že se někdo někde snaží odvést pozornost od nějakého průseru rozpoutáním vášnivé debaty nad relativní blbostí.

Přemítám, kdy mi začalo být vcelku jedno. Určitě jsem byl kdysi zastáncem zkrácení. Česko používám též, anglický Čekripablik už dávno netrápí a tu a tam se rád dopouštím hrdelních hříchů, když pojmenuji rodnou vlast pouhým adjektivem. Od jazykového purismu jsem se posunul k důvěře k uživatelům, což víceméně kopíruje českojazyčný přístup k jazykovým změnám, Nejsme Francie či Island, abychom jakékoli jazykové posuny nekompromisně perlustrovali. Ujme se, pokud lidé budou chtít používat. Pokud ne, zůstanu rád dále Čekrepablikánem.