Za poslední rok vzrostl počet světových uprchlíků o deset procent a křivka stále stoupá, zatímco schopnost a ochota svěových vládců na čemkoli se dohodnout a zastavit války a masové vraždění jsou nejhorší za poslední půl století.
Napadá, jak snadno dokážeme dehumanisovat, přestat vnímat druhé jako lidské bytosti jen proto, že žíjí jinde, vypadají jinak, modlí se jinak, či mluví jiným jazykem. Já sám nikdy neviděl více síly, lidskosti, kreativity a pevné vůle než v uprchlických táborech na jihu Ruska, v Pákistánu, Afghánistánu, severní Sýrii či v Jordánsku. Uprchlík není statut ani volba, uprchlík je nečekaná a neplánovaná situace, do které se většinou dostali lidé, které by ani ve snu nenapadlo, že budou muset odejít ze svých domovů. Mnozí se léta zdráhají uvěřit, že doma nejsou.
Záhy mi došlo, že uprchlík je úplně stejný člověk jako já. Jinak vzdělaný, s jinými schopnostmi a talenty, ale vesměs s podobnými plány, cíli a životními ambicemi. Světový den uprchlíků má připomínat osudy miliónů lidí, kteří se nikoli vlastní vinou dostali do průšvihu. Pro mě je připomínkou lidské síly, vytrvalosti a obdivuhodné schopnosti vypořádat se s nejhorším.
Války jsou vůl. A kdo pod jakouokoli záminkou podporuje či tvrdí opak, je ještě větší.
Žádné komentáře:
Okomentovat