Za deště

Ammán: 35. Brusel: 12. Oslo: 25. Brusel: 14. Po roce zas v samozvané evropské metropoli s odskokem na sever a zpět. Belgie žije fotbalem. Já žiji posedáváním na schůzích. I když nejen. Ač se na Grand Marktu stále paří a Manneken Pis dosud fintilsky obléká co chvíli nový ohoz, přijde mi letos Brusel trochu omámený. Nehledě na fotbalový svátek, paří se méně, prootže je asi méně důvodů se veselit. Aniž bych chtěl přehánět a přeinterpretovávat, vnímám jakousi kolektivní zkroušenost, a to nejen na superstřeženém letišti či poblíž stanice metro Maalbek, od níž teď sedím jedva 200 metrů, protože se nachází na též ulici, kde máme kancelář. Přeci jen je rána ještě čerstvá, jen několik měsíců.

Jel jsem ráno téměř prázdným metrem přes Maalbek do stanice Schumann a napadlo mě, kolik teroru je třeba, aby se z lidí stali netečné, anonymní stíny. A proč by tomu tak vůbec mělo být. A o kolik je lepší, když se z lidí tváří v tvář hrozbě stávají idioti. I bez hrozeb. Nejhorší je, že teror vlastně funguje, protože vystraší do netečna či iracionálna. I tvoří prostor pro nejhorší lidský odpad, který vždy rád surfuje na vlně strachu. Z idiotů se stávají celebrity, které mění společenský diskurs. Posunem hranic mezi přípustným a nepřípustným pak nenápadně mění i společnost, která hrubne a stává se agresívnější. Pravidla se mění, pravidla neexistují, pravidla jsem já a já říkám, jak věci jsou doopravdy. Vyhlašuji boj falešné politické korektnosti.

Ale kde jsme to...? Aha. V Bruselu pořád prší a prší.