1) Naše společnost se totalitarizuje a trochu se bojím, že po nadcházejících parlamentních volbách se zas posuneme dále od moderní demokratické společnosti směrem k zamindrákovanému marasmu, ve kterém si mocní stále více dělají, co chtějí, a občan nadává na všechno a všechny u piva. Kde se jakákoli debata o směřování naší země promění v pokřikování ještě dříve, než začne. Kde se glorifikují zloději a mafiáni a zesměšňují občanské inciativy a pokusy společnost pozitivně měnit. Momentálně například hrozí, že se premiérem ČR stane agent KGB („bývalí“ nebývají, říká se v Rusku), který hlásá, že stát je třeba řídit jako firmu, aniž by dodával, že má na mysli, že cílem podobného řízení je co největší zisk pro majitele, tedy jeho samotného. V ČR dnes neexistuje debata na žádné důležité společenské téma, společnost se tedy nikam nevyvíjí, neposouvá, jen hloupne a stává se více apatickou, což je živná půda pro všemožné extremisty. Nástup komančů v Rusku i nácků v Německu začal velmi podobně.
U nás zatím probíhá i tak, že laťka slušnosti a přijatelnosti dále klesá s každým dalším výrokem hradních šasků i nejednoho politika mainstreamových stran. Říká se tomu s oblibou nazývání věcí pravým jménem, ve skutečnosti jde ale o hraní na elementární lidské pudy a živení prostých (často pochopitelných) lidských strachů. A jelikož šíření a prohlubování strachu je samou podstatou terorismu, stává se naše společnost inherentně teroristickou, nikoli proto, že by nám kdo hrozil, ale proto, že mýtus hrozby a s ním spojený strach je dávno dokonalým prostředkem kontroly a manipulace masou. Jen chce najít správného externího nepřítele, s čímž jsme zas nikdy žádné problémy neměli.
2) V ČR vesele řádí desítky Kremlem podporovaných desinformačních kanálů, které se tváří jako seriózní noviny. Slouží však primárně jako myčky mozků, které mají destabilizovat společnost a podrýt její demokratické principy opakovanou relativizací důležitých hodnot, včetně takzvaně evropských, a šířením strachu a nenávisti. Členové společnosti, ve kterých se místo debat na sebe jen pokřikuje (dle zmíněného slavného českého „my se fackujeme“), nedokážou analyzovat svět kolem, který je navíc přehršlí informací stále komplikovanější, a proto jsou náchylnější věřit kvalitně formulovaným nesmyslům a konspiračním teoriím. Stejně jako věří vysoce profesionálně zvládnutému mediálnímu obrazu zmíněného KGB-áka, a co na tom, že jde o čistou science fiction. Zaráží mě, kolik lidí se mi tajně svěřilo, jak nedůvěřuje veřejnoprávním médiím, jež mají veřejně dohlížené etické kodexy, a získávají informace, z takzvaně „alternativních“, Ruskem podporovaných médií, opakovaně nade vší pochybnost dosvědčených ze lží a manipulací.
3) Zčásti díky rostoucímu ruskému vlivu se v ČR se šíří hlasy, které bagatelizují nebezpečnost ruské propagandy a které chtějí dostat ČR co nejdále na východ, což má podporu i u čelných politiků státu, počínaje bývalým a dnešním prezidentem. První si z Ruska nechává platit práci svého „institutu“, druhému Rusko přispělo na volební kampaň. Vše, co je ze západu, je špatně, Rusko není zas tak zlé a Putin je jediný charizmatický politik, který dokáže všude zavést pořádek.
Rusko je nádherná země, kde žije spousta zajímavých, dobrých a inspirativních lidí, a Putin je možná momentálně nejschopnější politik na planetě. To nic nemění na tom, že v Rusku vládne zločinný a vražedný režim, který má na svědomí i životy několika mých kamarádů, a jehož cílem vůbec není, aby se lidem na západ od Ruska žilo lépe. Ba naopak. Destabilizace Evropy a USA je jedním z klíčových bodů ruské zahraničněpolitické doktríny. Přesto se ale najde spousta samoznalců, kteří Rusko obdivují. Někteří proto, že bytostně nesnášejí západ, jiní proto, že nedokážou oddělit informace od mýtů, další jsou za to placeni, jako třeba zmíněni páni presidenti.
Nepovažuji se za žádného experta na Rusko, jen za Rusofila. Na rozdíl od valné většiny spoluobčanů však umím plynně rusky a dlouhodobě a pravidelně sleduji ruské sdělovací prostředky. Též si nabubřele myslím, že coby absolvent literárních věd docela dobře umím analyzovat psané i mluvené slovo. Mám na to nejen vysokoškolský diplom, ale i oficiální diagnózu. Zároveň jsem v Ruské federaci, byť ve velmi specifické části, téměř čtyři roky žil. A když přidám další země bývalého CCCP, dám dohromady let deset v postsovětském prostoru.
V Nazrani míval šašličnou Ázerbajdžánec Abdullah, který nám vždy za láhev vodky vyprávěl, jak v osmašedesátém přijel tankem na dovolenou do Prahy. Vyprávění probíhalo vždy dle zažitého scénáře:
- „Abdullo, vyprávěj nám, jaks nás přijel zachránit.“
- „Museli jsme vás zachránit, protože lidi chtěli šoustat v parku!“
Jestliže pětatřicet let po svém výletu Abdullah věřil, že přijel na tanku zachraňovat morálku mých rodičů (upřímně doufám, že si to ještě stačili před příjezdem tanků užít), o deset let později už ruská státní televize vyrobila oficiální dokument o srpnu 1968, ve kterém nás sovětská vojska přijela zachraňovat od fašistů. Stejně jako „zachraňovala“ v posledním desetiletí v Gruzii nebo na Ukrajině. Sýrii nepřidám, protože tam jde o trošku něco jiného, ač životů stojí ještě více.
Můžu mít jakkoli nerad USA, EU, Indii, Brazílii, Čínu a kohokoli jiného. Nikdy mi z toho ale asi nevyjde obdiv k současnému ruskému politickému systému. Přijeli na tancích před 49 lety a přijedou s chutí zas, pokud to bude jen trochu možné. A proto je třeba si 21. srpen dokola připomínat. Zeptejte se na Ukrajině.
Žádné komentáře:
Okomentovat