#metoo

Na sociálních sítích probíhá kampaň, kde žena, jež byla kdy vystavena sexuálnímu obtěžování, napíše #játéž. Některá tu a tam přidá i detaily. Nečasté mužské reakce na příspěvky většinou mísí sympatie s podivem, kolik že žen to vlastně bylo někdy sexuálnímu obtěžování vystaveno.

Pamatuji si velmi přesně, kdy jsem dospěl já. Předsilvestrovský let roku 2006 z Baku do Milána měl zpoždění, tak jsme s mou tehdejší polovičkou různě bloudili po letišti, načež mi po mém návratu z toalety sdělila, že jí vedlesedící pán dával vizitku, že si prý po návratu do Baku můžou udělat hezky. Než jsem chlápka šel honit po letišti, chvíli jsem zůstal jak opařený. Po následném opakovaném povídání, jak často, kdo, kdy a jak, mi brzy bylo jasné, že se dozvídám jen zlomek jejích i pro mě nezřídka žaludekzvedajících „zážitků“ – stejně jako mi bylo jasné, že se kvůli mým emotivním reakcím o nových už asi dozvídat nebudu. Začal jsem se tedy ptát i jiných, abych zjistil, jak se věci kolem mě mají, a záhy mi došlo, jak často se stává, i v mém okolí. A nakolik si spousta žen zvykla, už dávno neřeší, nezřídka se jen usmějí a pronesou něco neutrálně laskavého v odpověď, protože si nejsou jisty, čeho všeho může být obtěžující schopen. Raději nedráždit a případně vědět, kudy zdrhnout.

Nemyslím si, že #metoo kampaň cokoli změní. Nemyslím si, že třeba i zvýší širší povědomí o sexuálním obtěžování. Přesto se mi vrací: What the fuck took us so long?! Proč se o tomto nemluví nahlas už dávno? Proč je stále třeba definovat hranici mezi slušným a neslušným, přijatelným a nepřijatelným? Proč si pořád myslíme, že oplzlé kecy, narážky, osahávání, zneužívání postavení atp. jsou v pořádku? Asi i proto, že dosud existují i v ČR učebnice Kriminologie pro policejní akademie, jež obsahují pojednání o podílu oběti na vině.

V Americe se dnes hodně mluví o white privilege, privilegovanosti bílé rasy, jejíž představitelé nepochybně mají v průměru startovní čáru o hodně kilometrů dál, než ostatní. Méně se mluví o male privilege, asi proto, že následuje termín feminismus, se kterým se pojí příliš negativních konotací.

Když jsem nedávno jedné kamarádce líčil, že jsem feminista, trochu se zděsila, že jsou přeci dané fyziologické rozdíly a predispozice, a proto nemůžeme být stejní. Stejní být nemusíme a nebudeme, ale stejné možnosti a práva mít musíme, i právo na to, aby nás jakýsi idiot s pocitem vlastní neodolatelnosti sexuálně neobtěžoval, respektive aby takové chování nebylo považováno za normální. #metoo #whatthefucktookussolong