Dobrá, o letadlech bylo napsáno dost, třeba tady, na zbytek UTFG. O čem se píše méně, je hygiena imigračních úředníků. V Afghánistánu jsme úzkostlivě hlídali, aby policajt nevzal kontrolovaný pas do levé ruky, která je často používána k velmi specifickému účelu, aniž by každý měl automatizované následné důkladné umytí. V Pákistánu jsme vybírali frontu nikoli dle délky a předpokládané doby čekání, ale podle toho, který z policajtů se zrovna nedloube v nose a pak s obavou sledovali, zda si přeci jen nerozmyslí těsně před tím, než mu podáte svůj pas.
Včera v Erbilu zas milý úředník trpěl rýmou a ve chvíli, kdy jsem mu podával pas, mohutně kýchl. S úsměvem se omluvil, pravou rukou si setřel hlen z obličeje a natáhl ji pro můj pas. A v tu chvíli se kolem nás zastavil čas. Dát či nedát? Předstírat, že jsem se spletl a vůbec nechci pasovou kontrolou projít? V panice jsem se rozhlédl, zda neuvidím v jiné frontě známého, ke kterému se můžu hlásit, ale hned mi došlo, že už je pozdě. Místo předání pasu, jsem jej jen položil na přepážku a začal cosi hledat v kapsách v naději, že pár nanosekund zpoždění zmírní dopad policajtových hlenů. Přitom jsem si vzpomněl na článek, který popisoval, že virus chřipky žije minimálně dvě hodiny. To je moc, tolik nemám. Navíc by mě čekající ve frontě za mnou asi umlátili svými příručními zavazadly, bo trpělivost nepatří k blízkovýchodním přednostem. A mezitím se policajtova usmrkaná ruka (je to pravák!) natahuje po mém pasu. Prohrál jsem. Místo prevence je třeba myslet na represi. Hygienický kapesník Iráckých avialinií, který jsem si odnesl z letadla a zapomněl na něj, najednou získává cenu zlata.
Má fotografie v pasu, jako koneckonců většina mých foteček, připomíná zfetovaného sériového vraha. Něco na tom bude. Od včerejška vraždím imigrační úředníky. Pečlivě uschovaným erbilským chřipkovým virem.
Žádné komentáře:
Okomentovat