Alžířan u doktora

Přišel jsem o chvíli dřív a sedl si před kartotéku, protože na neurologii bývá lidnato. Čumím do telefonu a najednou se přede mnou zjeví xicht, který vůbec není těžké přiřadit, byť jsem ho tak deset let neviděl. „Co tu děláš?“ ptá se. Já, že jdu na neurologii, a on že též, ale nejprve se musí v kartotéčně registrovat. Sedím tedy dál a vnímám útržky rozhovoru.

Kartotéka: „Jééé, to jméno znám, nemáte syna?“
Xicht: „Ne, to jsem já, jen jsem trochu zestár.“
Kartotéka trochu vylekaně: „Aha, to asi dělají ty fousy.“ Mezitím se kolem jakoby nic zastavilo několik dalších dam v bílém a zeleném a jedna se na cosi ptá.
Xicht: „To je moje maminka.“ Rozřehtá se svým specifickým smíchem a ptá se: „A dostanu za to aspoň ňákou protekci?“ Načež se omundůrované dámy rozverně zachichotají.
Kartotéka: „Oranžový výtah, šesté patro…,“ ale nestačí doříct, než xicht mávne rukou ke mně se slovy „on mi to ukáže.“

Načež se zvednu a společně belháme o patro výše na neurologii, on na levou, já na pravou nohu, a vyprávíme si vzájemné anamnézy, u kterých dostáváme záchvaty smíchu i poté, co dosedneme v neurologické čekárně. Smích z absurdity setkání i z toho, že už jsme dospěli do věku, kdy si vyměňujeme pomyslné lékařské nálezy, prokládáme zběžnou výměnou základních životních změn za leta, co jsme se neviděli. Zdá se ale, že je toho hodně, takže pivo příští týden? Yalla, budu se těšit.

P.S. Nakonec jsme se i domluvili, že si společně budeme kupovat obuv, jako tito maníci, na které jsem koukal jen pár hodin před dnešním setkáním: