Práskač z Těšína

Před jedenácti lety se objevily zprávy, že vrchní bard dob Pěrestrojky, svědomí trampů, houbařů, chatařů a chalupářů, symbol laskavého odboje proti skomírající komunistické mašině, udával své kolegy estébákům. Hutka o tom napsal píseň Udavač z Těšína. Zmíněný reagoval tak nějak pasivně, nevyvracel, že chodil na StB, jen že kdy vyřkl slova zapsaná v jeho složce. Kdosi mu věřil, kdosi ne, mě samotnému se tak nějak z jeho „laskavých“ textů udělal šoufl.

Od té doby jsem se zúčastnil řady debat na téma udavačství policajtům totalitního státu a pokaždé mě zarazí, jak málo vlastně nakonec vadí. Však také kdo ví, jak to tenkrát všechno bylo, a hoď kamenem, kdos’ čist, a morální špína vlastně neexistuje. Jakoby se hranice mezi správným a nesprávným, čestným a nečestným, čistým a špinavým posouvala rostoucí rychlostí, než exploduje v relativizaci všech základních hodnot a správné, špinavé, dobré a zlé přestane existovat.

Netroufám si soudit, jaké pohnutky či výhružky mohly různé jedince vést k různým úrovním spolupráce s komančskými tajnými, leč ve chvíli, kdy dotyčný nejeví ani známku reflexe nelze než usuzovat, že se zúčastňoval dobrovolně, pravděpodobně se zištnými úmysly. Nesoudím vlastně ani práskače z Těšína. Možná neměl zcela na vybranou, byť se spíš jednalo z jeho strany o čistý kalkul. Že člověk hezky veršuje prostě neznamená, že není svině.

Včerejšek je navíc docela jiná káva. Práskač zcela dobrovolně převzal vyznamenání od jednoho z největších současných diktátorů a masových vrahů, který, jak říkají zlí jazykové, vyhrožuje celému světu jadernou válkou, ale nedokáže zajistit, aby občané jeho země měli topení na zimu. Aneb jak že bylo to pořekadlo o opakovaném stoupání do téhož lejna?