O pár dní jsem prošvihl výročí výstřelu z Aurory. Jako by po stovce už nebylo dál co slavit. Tedy připomínat. Slavit nebylo nikdy co. S lampyjóny nebo bez. Tím méně, když už dnes víceméně víme, jak se tenkrát seběhlo. Tedy můžeme vědět, pokud chceme, protože zpracováno bylo dostatečně. Jenže vlastně většinou vědět nechceme. Jak se Uljanov se svou bandičkou (a zčásti navzdory ní) dostali k moci, aniž by tak nějak většinově plánovali, natož bývali byli připraveni vládnout. Sto jeden rok od vzletu jedné z nejodpornějších a nejtragičtějších ideologií lidstva, hlásajících diktaturu proletariátu a třídní boj, tedy v reálu násilné převzetí moci na základě ideologických předpokladů a přes jakékoli mrtvoly. A k tomuto odkazu se dosud kdosi hlásí, často zaměňujíce krásné časy vlastního mládí, kdy život byl prima, s ideologií, v níž se životy nejen odehrávaly, ale velmi často i křivily a hroutily.
Pokud si kdokoli chce přečíst jen jedinou knížku o Velké revoluci, asi navrhnu Orlando Figese, který mj. popisuje do té doby v Rusku naprosto neznámého „proletáře“ Lenina takto: „Muž, který se měl stát diktátorem Ruska, neměl téměř žádnou přímou znalost života jeho obyvatel. Kromě dvou let jako právník ani nikdy neměl práci. Byl to "profesionální revolucionář", žijící odděleně od společnosti z finančních prostředků strany a z příjmů z matčina majetku (ze kterého čerpal až do její smrti v roce 1916). Podle Gorkého právě tato neznalost každodenní práce a lidského utrpení vyvolávala v Leninovi "bezsoucitné pohrdání k životu obyčejných lidí, hodné šlechtice... Život ve své složitosti je Leninovi cizí. Nezná obyčejné lidi. Nikdy mezi nimi nežil.“
Psychopat a fanatik, buržoust duší a masový vrah v reálu vzorem pro tisíce následovníků. Včetně hrstky sedící v českém parlamentu.
Žádné komentáře:
Okomentovat