Nataša

Těžko uvěřit, že je už to asi patnáct let, co jsme se poprvé setkali, a dnes přesně deset let ode dne, kdy jsem se dozvěděl, že se už nikdy nepotkáme. Při onom prvním setkání bylo Nataše zhruba stejně, jako je dnes mně. Před deseti lety ji kdosi ráno unesl před domem a odpoledne pohodil s prostřelenou hlavou na ingušské straně hranice. Protože chtěla žít v normální zemi.

Asi netřeba zmiňovat, že se nikdy nic nevyšetřilo a za vraždu nikdy nikdo nebyl potrestán. V zemi, kde pro mnohé zítra stále znamená nikdy, leč jež má u nás doma stále početnější stádo obdivovatelů.

Budiž ti země lehká, Natašo. Vzpomínáme.