Konečně jsme opravdu mezi prvními v boji s kovidem. Akorát že na opačném chvostu, než se nám Burešovi pýáristi snaží vsugerovat. Denní šedesátiprocentní nárůst pozitivně testovaných, čtyřicetiprocentní poměr nakažených mezi testovanými, dvě stě mrtvých za týden a týdenní padesátiprocentní nárůst těžce nemocných, zatímco v nemocnicích leží třikrát více lidí než v době největšího jarního náporu. Počet volných lůžek na JIPkách klesá, některé nemocnice omezují péči pro nekovidové pacienty (např. fakultní nemocnice v Brně), a taková náchodská nemocnice na sociálních sítích už zase shání roušky. Mezitím si vládci hrají s počty lidí na různých akcích a v různých místnostech a národ bojuje o roušky, co omezují lidskou svobodu, způsobují kašílek, nebo jsou prostě zbytečné a všechno je to zas beztak výmysl a globální spiknutí farmaceutického průmyslu.
Z teorie krizového managementu vím, že je třeba se zaměřit na řešení a viníky hledat posléze, nicméně pojmenování některých příčin (a tedy viníků) je v tuto chvíli součástí možného řešení. Například je jasná souvztažnost mezi chytrohorákyňovským chováním naší vlády, zlehčováním pandemie různými osobnostmi, které sice mohou něco i umět, ale o epidemiologii vědí naprosté nic, a buntováním lidu proti jakémukoli náznaku omezení, včetně mohutně se šířících (a z východu, jako vždy, nepochybně, významně podporovaných) desinformací a konspiračních teorií.
Zhruba od března jsme si zkoušeli, jak neumíme hledat rovnováhu mezi omezováním svobody a disciplinovanou odpovědností, jako by odpovědnost již dávno nebyla základním prvkem osobní i kolektivní svobody. Ve chvíli, kdy se nezadržitelnou rychlostí ženeme do situace, ve které na jaře byla severní Itálie, si nemůžeme dovolit handrkovat se o tom, zda v hospodě u stolu bude sedět čtyři nebo šest lidí, ani jaká sportoviště mají či nemají být zavřená. Je krajně nezodpovědné vůči zdravotnickému personálu a rizikovým skupinám a bude mít za následek stovky lidských životů. Prostě musíme na dobu nezbytně nutnou maximálně omezit mezilidské interakce, a to skrze významně drastičtější opatření než doposud. Zároveň samozřejmě chápu, že dnešním papalášům nelze příliš důvěřovat ani při vymezování délky té "nezbytné nutnosti".
V boji s kovidem nicméně jednoznačně fandím životům lidí kolem sebe výrazně více než příjmům různých jedinců a skupin, jakkoli s mnohými druhými upřímně soucítím. Zároveň očekávám, že schválený půlmiliardový schodek rozpočtu bude maximálně využit k tomu, aby se pomohlo právě těm ekonomicky postiženým. Ne posílaly dárky kámošům a specifickým skupinám voličů. A v tom je možná největší problém. Prezident zasaženým vzkazuje, ať zkrachují, a naše vláda krajně cynická veřejnými penězi v dobách krize mastí kapsy různým spřáteleným firmám v čele s Burešovým Agrofertem, místo aby se krize řešila, jak má, a následně se pomáhalo lidem, přicházejícím kvůli antivirovým opatřením o různé druhy příjmu.
A tak se s válečným pokřikem „Ahoj lidi“ řítíme do řiti a opět nezůstává, než se o sebe postarat sami a začít se chovat odpovědně, nikoli nepodobně dubnové a květnové realitě. Měli jsme půl roku na to, abychom se na stávající situaci připravili, což koneckonců zčásti platí i pro provozovatele různých podniků, kteří případným (z mého pohledu absolutně nezbytným) lockdownem přijdou o další výdělky, ale až se matička zima zeptá, co kdo dělal v létě, zazní asi trapné „no comment.“ Zas se mi vrací ten Černomyrdin: Хотели как лучше, но получилось как всегда.
Žádné komentáře:
Okomentovat