Pštrosi

Válčení pokračuje a můj mozek chce instinktivně dělat pštrosa. Aby nemusel vnímat ázerbájdžánské cluster bombardování obydlených stěpankertských čtvrtí. Nebo rakety dolétavající do stejně civilních čtvrtí v azerské Gandže nebo Mingačeviru. Aby nemusel řešit, které typy zbraní jsou více zakázané, nebo vnímat hysterické posty na sociálních sítí kamarádů slepě a mozkovymytě podporujících tu či druhou stranu. Války vždy mívají více poražených než vítězů. Kdokoli podporuje jakékoli válčení, by se měl léčit. Akorát zrovna není správná doba to komukoli připomínat.

Mezitím je vcelku jasné, že jsem se zprvu mýlil, nevěda, jakého je azerská ofenzíva rozsahu. Takže momentálně přijde dost pravděpodobné, že:
- pád Karabachu a většiny okolních území do azerských rukou je jen otázkou času, případně zásahu vyšší moci.
- V takovém případě kdo nezdrhne z Karabachu do Arménie, asi nepřežije, i kdyby se krásně dožil příchodu azerských vojsk a jednoznačně šlo o civilistu.
- Ruská touha po azerském přátelství je výrazně větší, než si mnozí troufali připustit.
- Arménie bude ráda, pokud se azerská pomstylačnost zastaví před jejími hranicemi. A s ní i Rusko, které se zavázalo, že Arménii, na rozdíl od Karabachu, v případě invaze vojensky podpoří.
- Případný pád Karabachu do azerských rukou bude pravděpodobně znamenat totální vylidnění a militarizaci území, na které se hned tak někdo nevrátí. Pokud vůbec kdy. Tenhle písek je můj a nikdo jiný si na něm hrát nebude. A když na to přijde, tak ani já ne. Bizim deyil? Da sanin deyil!

Při připomínání skutečnosti, že je letošní azerský vojenský rozpočet asi třiapůlkrát větší než ten arménský, se občas zapomíná, že tak tomu je již pár desítek let. Že Azer disponuje nejnovějšími ruskými a izraelskými vojenskými technologiemi. Že co na začátku devadesátek bylo válkou Davida s Goliášem a více méně holýma rukama, navíc s výrazně demotivovanou azerskou armádou spoléhající v nemalé míře na bojce z Čečny, je dnes vysoce sofistikovanou operací, kde David zůstal tak trochu Davidem, ale Goliáš je násobně lépe připraven. A dle všeho odhodlán tlačit až do finálního vítězství. Navíc má k ruce nejen cizí bojce (tentokrát syrské), ale i hodně velkého bráchu, který minimálně poradí. Jedinou možnou Davidovou strategií je Goliáše udržet co nejdál a co nejvíce unavit, je-li možné. K poražení zatím nevypadá, ale alespoň snad přestane útočit.

Aby jasno bylo, i když znám Azer mnohem lépe než Arménii, ba k němu mám jakýsi osobní vztah, nemám mysl fotbalového fandy. Co se děje, je obrovský průšvih, který se snadno může zcela vymknout kontrole a různými způsoby vtáhnout i další sousední země. Zvlášť v případě pokračující mezinárodní apatie, která jako by čekala primárně na Rusko, jež z různých důvodů dělá podobného pštrosa jako můj mozek.