Výročí

Rok od českého zkovidovatění, deset let od začátku války v Sýrii.

Nikdy jsem se necítil komfortně srovnáváním průšvihů, které jsem viděl ve světě, se situací u nás doma a často mi spoludebatujícími nabízeným závěrem, že si málo vážíme, jak se u nás máme. Byť chápu, že má nejeden nutkání podobná srovnání pokorně činit. Sám bych si přišel nějak lepšolidně a povýšenecky, kdybych soudil různá česká nespokojená brblání jen proto, že je jinde válka. Život není pejříčko a každý se holt stará, jak umí. A mnozí neumí. K brblání též nepohybně existuje řada různých důvodů, které všechny nemůžu znát, i když je jasné že lidé zvyklí na nepřízeň osudu všeobecně zvládají různé nepříjemné situace s větším klidem. Asi, že vědí, že je třeba se posouvat dále za každé situace.

Dneska se srovnávací perspektiva nabídla při pročítání příběhů desetiletých dětí, které v životě nepoznaly nic než válku. A k tomu zprávy o statečných a nezlomných Češích, kteří si odmítají na veřejnosti nasadit kus hadru na xicht, často proto, že intelektuálně nezvládají rozlišit odboj k neschopné vládě od objektivně funkčních epidemiologických opatření. Kolik by za to v Sýrii dali, kdyby je před padajícími bombami a válčením významně ochránila sociální distance, hadr na xicht nebo smradlavý gel na ruce. U nás se ale nedáme.

Jak se dokola přesvědčujeme během různých antikovidových opatření, a dlouhodobě známe z českých silnic, pravidla se u nás dodržují primárně tehdy, když se někdo dívá. Nikoli proto, že si tak nějak kolektivně, většinově myslíme, že mají smysl, protože přispívají k rozvoji našeho společného prostoru. Naopak, naše vrozená nedůvěra k autoritě, dle mého nezřídka prohlubovaná pocitem vlastního nedocenění (čti: méněcennosti) a potřebou se individuálně projevit, znamená, že je s porušováním pravidel spojen jakýsi punc hrdinství.

I proto mě celkově významněji trápí desetileté syrské výročí než skutečnost, že jsem rok nebyl u moře. Samozřejmě nijak nesnižuji kovidový průšvih, tisíce zbytečných mrtvých ani emocionální, sociální a ekonomické dopady na jednotlivce a rodiny. Také si přeju, abychom se nemuseli virů bát. Situaci ale příliš neovlivním a je třeba ji přijmout, jak je, nedat se zviklat a neklesat na mysli.

Neovlivním ani situaci v Sýrii, která je nicméně od kovidu rozdílná tím, že je stoprocentně způsobená lidmi, kteří brutálně ničí životy jiných lidí. A je jedno, na které straně barikády zrovna stojí. Deset let od války, která, jako většina válek, nikdy neměla začít, je strašný průšvih, který už při troše dobré vůle mohl být dávno vyřešen.

P.S. Taky si připomínáme osmdesát dva roky od obsazení Československa náckama. A jak je dobře, že už se jedná jen o datum v kalendáři.