Vláďa

Dlouho jsem tu nic nenapsal. Úmyslně. Nechtěje přidávat do marasmu českého onlajnu. Aniž bych si namlouval, že cokoli, co jsem tu kdy vyvrhl, mělo nějaký širší význam než, že jsem se pobavil při skládání slov do celku, jehož smysl mi má být jasen nejen po sepsání, ale i třeba deset let poté.

Sedím v Ammánu kousek před čtvrteční půlnocí, tedy začátkem víkendu, který ukrajuje zhruba polovinu Ramadánu. Nakrmil, přebalil a uložil jsem třítýdenního hyperaktivního Dejfída a letmý mrk na ajfoun mi prozradil, že umřel Vláďa.

V životním směřování mě krom různých příbuzných asi nejvíce ovlivnili tři lidé. Jens umřel v loňském prosinci, na výročí Havlovy smrti, Vláďa dnes, oběma bylo krásných devětasedmdesát. Třetí jméno si raději nechám pro sebe, stále žije a je o dost mladší a o dost více fit.

Před pár týdny uplynulo 21 let od mého nasednutí do letadla směr Moskva, které změnilo můj život více, než jsem si kdy býval chtěl a uměl připustit. 21 let od chvíle, kdy nepovažuji Česko za svůj permanentní domov, jakkoli se vždy rád vracím. Dvě dekády, ve kterých jsem se zároveň přestal s Jensem a Vláďou potkávat, byť jsme spolu předtím trávili spoustu času. Během devadesátých s Vláďou klidně i pět dní v týdnu.

Krom samozřejmého smutku hledám, co se ve mně děje. Pocit viny či lítosti nad tím, že jsem se nesnažil v posledních letech potkávat více, se asi úplně nedostavuje. Tuším proč a nemám s tím problém. Spíše zvláštní směs radosti a vděku, že jsme s Vláďou mohli mnohé sdílet a navzájem se respektovali a měli rádi.

Slainte, Vláďo, dík. Nezapomenu.

Smysl

 Vůbec se mi nechce nic psát do veřejného prostoru, tím méně, čím více se objevuje expertů na jakékoli téma. Včetně toho posledního, které zvláštně, i zvláštně neemocionálně, připomíná léta tovaryšská. Ani se nechce věřit, že uplynula dvě desetiletí od dob, kdy jsem sám zažíval bombardování a vraždění ruské armády a mj. se seznámil i s Ramzanem. Naivně jsem si pak myslel, že je to všechno za námi. A hle, fašoun křičí: chyťte fašouna. 

Napadá mě spousta věcí, na které bych pak mohl odkazovat s přemoudřelým "vždyť jsem to říkal", ale nechám na jiných chytrolínech. Jen si připomenu, že uplynulo dvacet let pd chvíle, kdy jsem se vydal do Čečenska za svým prvním vskutku válečným zážitkem, jehož hlavním vinníkem byl stejný hajzl, jenž se rozhodl váčit dnes - obdivovatel Stalina, co spí s Mein Kampfem pod polštářem.

Slava Ukrajině. Fuck Putin.

Svoboda

Začíná a končí v každém z nás. Nejen proto je toto můj nejoblíbenější svátek. 

Milostivé fufníky

Nedalo mi a též jsem se zapsal na portál zapomenutých miliard, který dohledává resty z kuponovky. Ne že bych si myslel, že mi někde visí trsy bankovek, jen jsem holt od přírody zvídavý. A hle, netrvalo ani pár měsíců a nabídka na odkup akcií firmy, o jejíž existenci mám jen chabé ponětí, s žádostí o zaslání bankovního spojení, kam mi těch pár stovek za dávno neobchodovatelných šestnáct akcií pošlou. A zrovna v den, kdy Člověk v tísni vyhlásil sbírku Milostivé léto, která má pomoc asi tří stům tisícům spoluobčanů, jejichž vcelku banální dluhy vůči různým veřejným institucím za léta mafiánských exekucí vyrostly do tisíců a desetitisíců. Milostivé proto, že se splátkou původní jistiny může po dobu tří měsíců vymazat celý dluh. Takže vůbec nebylo těžké vymyslet, jaké číslo účtu uvést v komunikaci se zapomenutými miliardáři, ani pár drobných přihodit ze svého, aby si na Čolkárně u Vyhnálků nemysleli, že jsem nějaký škrt.

VŘSR

Zas nenestíhám natolik, abych nepřipomněl výročí nástupu jedné z největších krutovlád dvacátého století, jejíchž pohrobci byli teprve před několika týdny vyobcováni z českého parlamentu. Doma jsme se o politice nikdy nebavili, ale já záhy pochopil, že výstřel z Aurory nebyl začátkem žádné veselice. Ač jsem jako děcko miloval lampionové průvody i padáčky, co se po ohňostroji snášely na cestu kolem zámeckého rybníka. Asi mi nicméně bylo podezřelé, že když někdo slaví říjnové události v listopadu, musí být totálně nametený, vypatlaný nebo přinejmenším hodně, ale hodně vykutálený. Nakonec se ukázalo, že všechno dohromady.

Někdy od půlky osmdesátých jsme si psali na trička SKAJP, což krom jiného znamenalo "smrt komunistům a jejich přisluhovačům." Aniž bychom tedy komukoli smrt přáli, jen potřebovali vyjádřit vzdor. Hezky odvážně, aby nikdo nepoznal, jak se v té době slušelo a patřilo. Až relativně pozdě v životě jsme se pak učili, že se smí mít vlastní názor i veřejně. Dnes díky sociálním médiím vydáváme názory za fakta, protože vyhrát diskusi je mnohem důležitější než se cokoli dozvědět. Ale o tom zase raději jindy.

Je sedmého listopadu a není co slavit. A to je dobře.

Meta

Aniž by věděl, vymyslel pro nás Cakrberk novou hru, která sice netrvá dlouho, ale může být zajímavým vhledem do stavu mysli. Řekni mi, co doplníš, a já ti řeknu, jaký jsi. Slovem týdne je meta…, u které se dva doktoři shodli na jediném možném pokračování …stáza. Nic proti Stázkám, já si však zas vzpomněl na probudivšího se Řehoře Marketéři všech zemí spojte se!

A co ty, Brute?

Odcházení

Podle všeho to má Myloš za pár, ale co my víme, třeba někde zase plave ve člunu na rybníce, protože dozvědět se cokoli o zdravotním stavu šéfovi ozbrojených sil je nemožné. Internety chvíli řešily, jestli je košer dávat do etheru prezidentovo bezvládné tělo, a občas se kdosi ještě podivil, že gangsterská tlupa, kterou si Myloš kolem sebe sestavil, se chová jako... tlupa gangsterů. Já se vlastně jen divím tomu, že se z Hradu nevine smrad pálených důkazů o různých šméčkách a prasárnách, které má tlupa na starosti. Stejná tlupa, která desetitisíce kovidových obětí uctila kelímkama na pivo.

Coby člověka je mi samozřejmě bezvládného starce líto. Nad prezidentem ale obtížně nacházím slitování, protože se do posledního chová jako středověký mocipán, obklopiv se nejhorším možným póvlem, na který ho mnozí opakovaně upozorňovali. Ať už šlo o agenty totalitních režimů, arogantní hysterické mluvčí, nebo prostě různé šmelináře a kolotočáře typu hradního kancléře. Zlobný, závistivý a mstivý stařec se teď dle všeho stal starcem bezmocným a zatímco odchází, jeho kumpáni nejvíce řeší, kde co jak ještě zkšeftovat, než půjdou od válu.

Jedno prezidentské odcházení jsme zažili před deseti lety, bylo noblesní a velmi smutné, až bolestivé. Teď sledujeme tragikomedii, ze které je jen trapně. Úpadek české státnosti v přímém přenosu. Všem vlastencům dík.

Post scriptum: Už tuším, proč se kouř neline, na sockách už kdosi vyhrabal hradní objednávku na čtyřista archivačních krabic. 

Do roztrhání těla

Absolvoval jsem bezpočet debat o tom, že se členové Burešova PR teamu tak oddaně podílejí na destrukci země, ve které žijí. Minimálně od druhé světové víme, jak neobtížné je se stát součástí zločinného spolčení a jak obtížnější je z podobného vystoupit. Sám jsem Prchala a spol. opakovaně přirovnal ke Goebbelsovi se zaslepenosti mocí a pocitem vlastní důležitosti, pravděpodobně podporovanou morbidně nechutnou touhou porazit ty nejlepší ve vlastním oboru. Vítěství prostředků nad účely. Jediné, o co jde, je vítězství ve hře, která už dávno nemá žádná pravidla - a kdo si myslí, že má, prostě prohraje. 

Nedávno jsem zahlédl debatu na sockách na téma, kolik Burešovi propagandisti berou, a že to je vlastně jen lehce nadprůměrný pražský plat, protože to prý asi doopravdy dělají ze sportu. Debatující natolik uklouzli ve svém rozumstání, že se ani nepodívali, odkud informace o propagandistických platech vzešly, ani se nepozastavili nad tím, že mají co do činění s tisícihlavou hydrou, jejíž finanční toky - a to včetně různých odměn a pozorností - nikdo nerozplete.

I před letošními volbami se napjatě čekalo, jak Burešova letka postaví svou kampaň a s jakými prostředky. Největším (a nejnebezpečnějším) zjištěním je asi její monumentální vliv na dezinfoscénu, která důsledně jela pro-Bureš a anti-Piráti hlava nehlava. Piráti na to nepochybně dojeli, Bureš možná zčásti též. Sázka na Burešovu bezbřehou pracovitost byla naopak spíše recyklací oposlouchaného, což zas může být docela dobrá zpráva. Don vedle sebe nikoho nesnese, potřebuje jet své one-man-show, a jakmile mu dojdou síly, vyšumí i jeho pseudopartaj. Tak snad ty síly dojdou už brzy. Stejně jako prostředky, v tuto chvíli primárně státní.

Co jsem nepochopil, byl volební slogan "do roztrhání těla." Nejen, že je v něm agrese, ba implicitní násilí. V krajích, ve kterých bývám, relativně jasně evokuje sebevražedné atentátníky, což, předpokládám, nebylo Prchalovým úmyslem. Pouze ústřelem, se kterým by to asi chtělo dále pracovat. I když o roztrhaná těla nestojím, viděl jsem jich dost, asi by mi nevadilo, kdyby se Bureš a jeho squadra sebezlikvidovali.

Pyrrhovy pocity

Je po volbách a radost v mém okolí spíše vnímám jako výraz obrovské obavy, jak asi vše dopadne. Sám nedokážu zcela sdílet, i když dopadlo lépe než v mých nejhorších obavách. Komunisti mimo se třicetiletým zpožděním nebo Hayatovy preferenční hlasy v porovnání s bráchou potěší. Zároveň mrzí pirátský masakr – protože kdo jen maličko chce, snadno si zjistí, že se v minulém volebním období jednalo o jednoznačně nejpracovitější parlamentní stranu, ale třeba i další propad Zelených, partaje s jednoznačně nejlepším politickým programem pro naši zemi. Vítězství SPOLU o pár desetin procenta je zároveň nevítězstvím o mandát, takže při sestavování bude neveselo.

Nejvíce se asi nedokážu přinutit mít radost z vítězství ODS, která se často prezentuje z mého pohledu fašounskými názory (a kamarády) a jíž považuji za hlavního viníka stávajícího politického marasmu i za přímého tvůrce Burešovy politické kariéry. Přesto si přeji, aby nová vláda bez Bureše vydržela celé volební období a abychom na něho mohli brzy zapomenout. I když asi potrvá a jiných psychopatů bude stále dost. Stejně jako potrvá intelektuálně zpracovat, že kdosi může hodit hlas lidem, kteří naprosto nepokrytě znásilňují zemi, ve které žijeme.

Vlastně spíše chápu, že někdo volí Pitomia než Bureše, protože mindrák a hloupost se snoubí. Za největším českým tunelářem naší doby ale stojí i řada lidí, kteří se považují za rozumužívající. Což nelze mentálně spojit s podporou kariérního estébáckého udavače, který si v devadesátkách nakradl (pardon: divně privatizoval) obrovský majetek a od té doby se snaží monopolizovat různé části českého průmyslu. Který slíbí cokoli chcete, ač lže v každé větě, pošle důchodcům prachy z eráru, na které nemáme, aby jim pak mohl prodat svá vodňanská kuřata a kostelecké párky o cenu navýšenou o inflaci, kterou svou nekompetencí vyrobil. Vlastně geniální způsob, jak přehodit prachy z rozpočtu do vlastní kapsy, určitě lepší než tahání dotací, na které neměl právo, nebo zadávání zakázek vlastním firmám bez jakékoli soutěže. I když i to mu jde dobře. Babišova chobotnice saje ze státního v průměru pět milionů korun denně, ale ani to není jeho voličům divné. Stejně jako není divné, že žije z fiktivních půjček vlastním firmám, které mu pak splácejí zajímavé úroky, nebo třeba i že si přes tři utajené firmy nakoupil megabarák ve Francii – proč? protože přeci každý z nás, když si kupuje nemovitost, propírá prachy stejným způsobem – ale údajně nemocného syna poslal léčit na Ruskem okupovaný Krym.

Pitomio má politiku jako soukromý finančně agomaniakální projekt, i když mu zdaleka nenese tak jako Burešovi. Částečně funguje i jako dvorní šašek, vezoucí se na vlně extrémismu a iracionality, který tu a tam předhodí pro ČR brutálně nebezpečný nápad (například vystoupení z EU), aby se zviditelnil a připomněl vlastní sílu. Bureš sice jede jen čistě populistické PR, za což ho za našimi hranicemi už dávno považují za vyčůraného hajzlíka, kterému nelze věřit ani dobrý den. A chtě nechtě se toto i odráží na odrazu celé republiky, která je mezinárodně stále více vnímána jako banánová.

Dobrá, qolebním výsledkům zas a buďme, safra, optimističtí. Na rozpaky nehledě, asi mě asi nejvíce těší, že z vládních postů zmizí kolotočáři jako Vojtěch, Dostálová či Schillerová, které bych sám nikdy do práce nenajal ani na pozice bez jakékoli materiální odpovědnosti, nebo operátoři typu Brabce, Tomana, či Havlíčka. Jen toho Plagu bych možná nechal o chvilku déle. O Socdem pietně jen v dobrém, ač je jejich neúspěch obrovským průšvihem pro celou českou politickou scénu – ne qůli Hamáčkovi nebo Venezuele, ale proto, že socdem myšlenky prostě do politického klání patří. A asi kudos mladému Stropnickému, který si může dát další zářez na pažbu partají, jež pomohl zliqidovat.

Consummatum est. Snad ve prospěch lepší budoucnosti pro naši zemi. S tím šampaňským nicméně přeci jen ještě chviličku počkám. Bývají po něm nejhorší kocoviny.

Jako vždy

Tu a tam se zdravíme, když, pokuřuje na obrubníku, čeká na dalšího zákazníka. Kdykoli se odhodlám zajít dovnitř, přehodí recitaci Koránu na americký popík. Pokud tedy přede mnou zrovna nikdo není – to Korán jede, dokud na mě nepřijde řada. Snažím se chodit v hodinách, kdy je pravděpodobné, že se Mohd bude nudit, a já nebudu muset čekat, což se dnes úplně nepovedlo. Řada ale přišla záhy, řekli jsme si obligátní Kíf(Hál)ak (pozn. překl. „jak se máš“), načež mi Mohd ukradl další větu „Zaj dajman?“ Ano, ano, jako vždy, zaj dajman, neubránil jsem se úsměvu, věda, že tím naše konverzace asi na půl hodiny končí. Než se dostane na obligátní „tamám?“ (pozn. překl. „OK?“) a standardní odpověď, že bez brýlí nevím, takže asi tamám. Pak už jen dýško, poděkování a buď s mírem. Patku si rozcuchám až doma ve výtahu.

Najn ilevn

Vlastně mi letos přišlo, jako by se nás kolektivně už zas tak moc netýkalo. Jen ať si Amíci zavzpomínají a zapláčou, ale dějiny jsou dějinami. Není nepochopitelné, protože dvacet let je dlouhá doba, a většina  nedohlédne dále než za vlastní humna, takže se nás události, jež známe z televize, zas tolik nedotýkají. Ať už tenkrát byly jakkoli daleko od možnosti chápání, ba uchopení. I proto.

Den, který změnil svět, a posunul Camusovsko-Huntingtonovský střet civilizací o mílové skoky vpřed. Mně se tedy celý koncept příčí a přijde mi vlastně bulvární, nicméně se na něm vozí stále více politiků, kteří potřebují jasně (čti: rasově či nábožensky) definované outgroups, aby mohli ochránit naše mindráky. Takže se střetu nezbavíme, ba naopak musíme s ním umět pracovat. Raději intelektuálně než emocionálně.

Najn ileven dvacet let poté je v různých ohledech smutným sumářem úspěchu magorů v letadlech, jejichž jména zaslouží jen zapomění. Ale na mysli ani trochu neklesám. Nejen proto, že bych se tím zařadil mezi frustrovanou sebranku, co drží u moci prodavače recyklovaných snů. 

Čest památce všech obětí.

Relativně prvního

První září pro mě bývalo výjimeční zhruba od šesti let. Do školy jsem se vlastně vždy těšil, jako nepochybně většina školáků, které jsme před sedmnácti lety cestou do ingušské práce potkávali v Severní Osetii. Sedmnáct let pro mě první září nesmazatelně znamená největší brutalitu, kterou jsou v životě zažil, a asi se už nikdy nezmění. Jako se nezmění má každoroční připomenout oběti beslanské tragédie.

Letošní první září zatím trávím zcela zapomenutelným čekáním na erbílském letišti, kde jsem právě překonal osobní rekord ve frontě na check-in. Hodina třicet. Online je dle Kurdů pro sraby. Vlastně bylo symbolické, protože jsme si včera s Hero povídali o tom, jak je čekání a trpělivost relativní, jak ji přijde zajímavá netrpělivost jejích místních kolegů na různých checkpointech v Kurdistánu, protože prý nezažili Saddámovu vládu, ve které každý projezd checkpointem znamenal strašlivou buzeraci a strach, že se třeba nedostanou dále. A pak se Hero rozpovídala o tom, jak jí jednou zabásli tátu, odvezli do Abu Ghraibu a nikomu nic neřekli. Musel jím říct až sám táta, když se, naprosto nečekaně, po dvou a půl letech zase objevil doma. 

Já jen stál v superdlouhé a chaotické frontě a vlastně si spiklenecky užíval, že jsem z nejklidnějších, zabojovav s vlastní netrpělivostí. Protože můžu. Na rozdíl od.

Krásná Zahra

Vrátil jsem se z Dohuku do Erbílu. Vlastně z Duhoku, jak se v poslední době, zdá se, začíná třetí největší město vcelku konsistentně přepisovat. Karwán, který mě má celou dobu spolu se svým Glockem 17 a M6 na starosti, mi popisoval, jak se v šestnácti kvůli občanské válce v Kurdistánu s rodiči na pět let do Duhoku přestěhovali, díky čemuž umí i badíní, které se od sorání místy liší tak, že se dnes Kurdky z OSN, které mě provázely centrem pro pomoc ženským obětem znásilnění a jiných zvěrstev genocidy proti Jezídům, místy mezi sebou domlouvaly arabsky.

Putování iráckým Kurdistánem v sobě, jako vždy, nese prvky surrealismu. Nebo tragikomična. Však mi i jedna z mých včerejších průvodkyň kladla na srdce, abych se nenechal zmást novými paneláky (termín mrakodrap se neodvažuji použít), že vlastně život stojí za dvě věci, protože ekonomická krize, válka kolem, kovid a tak dále. Ani jsem si paneláků nevšiml, ač se dostavuje klasické deja vu – potkávaje spousty lidí, kteří tu žijí nebo pracují, si říkám, že by tu vlastně mohlo být dlouhodobě fajn, i když kvalita života celkově ne už tak moc. Spíše se projevuje jakási, nikoli neznámá, potřeba ovlivnit způsoby, jakými se tu dělá mezinárodní pomoc, která jako by trochu zakrněla a podřídila se prostředí, ve kterém je máloco možné, a přestala dostatečně inovovat. A když náhodou inovuje, jako by zapomínala, proč tak dělá. Aniž bych chtěl přirovnávat Irák k Afghánistánu, podobnost opravdu čistě náhodná.

Mám daleko k tomu, abych si nabubřele myslel, že vše znám lépe, jen mi přijde zajímavé, jak významně se různí kolektivní intelekt v různých humanitárně-rozvojových krizích. Samozřejmě je z části dáno i tím, koho lze přilákat do jakých kontextů. Matadoři prostě preferují místa zajímavější k žití, často časem pokud možno i s vlastní rodinkou, zatímco v takzvaně (často jen reputačně) těžších destinací se to hemží mládeží. Před ca. čtyřmi lety, když jsem v Iráku pracoval poprvé, jsme si s pár kolegy-vrstevníky z jiných organizací, nezřídka připadávali pekelně přemoudřele a staře.

Ale což, vlastně jsem začal psát se zvláštním, protože nečekaným, pocitem, že je tak nějak příjemné být zpět, byť jen na chvíli. I když mi mé ochranky dnes bylo líto, když nás kolegové z OSN dovedli do vyhlášení duhocké restaurace, kde jídlo stálo asi sedmkrát více, než kde moji chlapíci večeřeli včera (a ráno mi nadšeně hlásili). Cestou zpátky do Erbílu téměř nebyla řeč o jiném a já si osvěžil i neosvěžil pár důležitých slov v dari (badíní i sorání jsou též příbuzné perštině). Přikládám tedy zíkladní arabsky-sorání-dari slovník: bandura-tamata-rumi, basal-pjaz-pjaz, batata-batata-kačelu, zahra-gul-gulpi. Come and visit. 

Vlastně mi přijde skvělé, jak se vše prolíná i jak se ženské jméno s překladem „krásná“ stane květákem, aby se stalo květinou. A pak že rozmanitost není zahra.

Snesitelné návraty

Nějak je těch návratů na místo činu letos vícero, od dnešního ráno i erbilský Classy hotel a s ním i připomínka, jaké to je pohybovat se v teplotách, které střelhbitě dokáží roztavit neroztavitelné. I když tradičně přisuzuji nadprůměrnou irácko-kurdskou a -arabskou tvrdohlavost dlouhodobému rozpadu základních jistot a opěrných bodů, možná bude i něco na tom počasí. Je třeba obrnit mozek proti roztání. Ač Karwan hned z rána hlásil, že se tento týden ochladilo. Na třiačtyřicet. S bombardujícími drony a raketami, které tu a tam padají na místní letiště, to prý taky není už tak žhavé.

Vlastně se nemám oč podělit, jen jsem tu chtěl nenápadně mrknout, že už jsem tu zas. Zatím největší zaznamenanou změnou za dva roky mé absence je zrušení semaforů u odbočky ze stometrové ulice do Ainkawy. Najít bankomat, který dá cizákovi prachy, mě, jako vždy, dovedl z jednoho hotelu do druhého, a půlhodinové oživování nově koupené SIM karty se téměř blížilo osobnímu rekordu. Lehkost bytí se tu měří relativně a hůř už bylo. Uvidíme, jak bude dále.

Srpen

Dal jsem se, bláhový, navzdory různým závazkům do diskuse na xichtoknize, protože přetekl pohár trpělivosti s četnými "experty," kteří se napravo, nalevo vyjadřují o krizi v Afghánistánu, aniž by měli příliš páry. Jeden z diskutujících, který o tématu neví vůbec nic, vítězoslavně vyvodil, že rychlý pád země - a de facto nečinnost afghánské armády v odporu proti Tálibům, je důkazem hluboce zakořeněné náklonnosti k radikálům, načež jsem se zeptal, o jaké hluboce zakořeněné náklonnosti svědčí naše kolektivní přijetí srpnové okupace. V odpověď jsem se dozvěděl, že šlo o řízené předání moci.

Proto mě napadlo, že při letošní připomínce strašlivého výročí raději maličko vzpomenu i trochu historie, konkrétně Moskevský protokol, podepsaný 27. srpna 1968 československým politbyrem s čestnou Krieglovou výjimkou. Protože by mělo patřit k základní gramotnosti každého občana ČR s v této část naší historie orientovat. Aby pak někdo nemohl plácat, že obsazení ČSSR o šest dní dříve bylo řízeným předáním moci.

Třiapadesát let od největšího národního traumatu a volebním preferencím vévodí estébácký práskač a mafián, který vládne s podporou komančů. Nevykloktatelná pachuť. 

Školáci

Vlastně není úplně marketingově blbé, že si různé magorské skupiny vybírají mladicky znějící jména. Pro neznalé orientálních jazyků: Šabáb znamená mládež a Tálib je student, Tálibán v množném čísle. Je pravda tedy, že původní Tálibán se původně formoval v pákistánských náboženských školách.

Sleduji hlášení o tálibánských teritoriálních ziscích a připomínám si místa a města, ve kterých jsem býval. Zatím vesměs nevelká a ne příliš významná, ale přesto. Jediný výlet do Badachšánu, který bývával protitálibánskou baštou, než se tam začali vracet Paštúni z Pákistánu. Kunduzský pobyt v guesthouse-u Lapis Lazuli, který naši místní zaměstnanci nazývali pro ně zapamatovatelněji, leč z ne zcela známého důvodu, Lisa Lopez, případně German bar. Z důvodu o dost pochopitelnějšího. Náš nepochopitelný kancl v Pul-i-Chumri, který jsme z různých důvodů každý půl rok otevírali a zavírali. Jediné, zčásti nouzové přistání v Šebergánu, kde se letištěm nazývala krátká přistávací dráha obložená rozmlácenými rezavějícími stíhačkami, cisternami a další havětí, mezi kterou se pokojně pásly krávy. Výlet do arabské vesnice v saripulských horách, který jsem pojmenoval United Colours of Benneton a kde jsem potkal dvojníka svého sušického strýce.

Kdo strávil nějaký čas v Afghánistánu, nemůže buď milovat nebo nenávidět, v naší branži většinou to první. Nádherná země se skvělými lidmi. A bohužel spoustou magorů, kteří se řídí primárně krátkodobými lokálními zájmy a spolčí se s kýmkoli, kdo je pomůže prosadit. Klidně i s nepřítelem přítele, se kterým den předtím lámali chléb. Přesto se obtížně sleduje, jak místní lunatici s různými vypatlanými přivandrovalci z Pákistánu, zemí Střední Asie, Blízkého východu či odjinud, kteří v Afghánistánu dlouhodobě nacházejí svá útočiště, Afghánistán znásilňují pod vlajkou totálně pomýleného výkladu Islámu a šariatských pravidel.

Dávno nemám rád, když se chytrolíni předhánějí v neosobních, katastrofických prognózách vývoje v jim zcela ukradených zemích. Nejlépe vykašlat pár různých teorií, aby člověk následně mohl hýkat své „já to říkal.“ A čím horší prognóza, tím více slávy si pak člověk může nárokovat, pokud se naplní. Tak jsme se od anonymního experta dozvěděli, že Kábul padne do tří měsíců. Co ale s takovou „informací“? Krom bohorovně cynického odepsání miliónů lidských životů při sledování toho, jak si skupina buranů a prospěchářů pod náboženskou vlajkou uzurpuje kontrolu nad jednou z nejkrásnějších zemí na zeměkouli.

Nikdo si asi nedělá iluze, že dle nejoptimističtějšího scénáře se situace vyvine jen nepatrně lépe než úplně nejhůř. Nikdo též nepochybuje o tom, že političtí představitelé Tálibánu nebyli nedávno v Moskvě a Pekingu na vánočních nákupech a že se krom interního megabordelu rozehrává další mezinárodní realpolitická partie. Nemůže jen nebýt smutno z toho, že bity zas budou milióny civilistů, kteří nechtějí víc, než normálně žít.

Zpět na místě činu

Poprvé jsem v Bejrútu přistál před třinácti lety a dlouho se dostával z letiště poté, co jsem v zoufalství, že se nedokážu domluvit s pohraničníkem, vytáhl svou afghánskou vizitku. Bylo ještě relativně čerstvě od tehdy posledního konfliktu, při kterém libanonská vláda rozstřílela jeden palestinský uprchlický tábor v Tripoli, a perské muhadžirín je arabsky srozumitelné, byť významově maličko odlišné od arabského ladžiín. Uprchlík či imigrant, z pohledu libanonského policajta vlastně jen sémantika, která nicméně u člověka s adresou v Afghánistánu nemohla nevyvolat podezření. Asi jsem zčásti pochopil, když jsem se v rozbombardovaném táboře byl o pár dni později podívat.

Nakonec jsem po hodině vylezl na svobodu a od té doby měl vlastně Libanon tak nějak spojený s pocitem volnosti a odpočinku. A často se vracel. Z Jordánska na dlouhý víkend, abych změnil prostředí, zahrál si tenis, či se prošel po horách, jako turista s Prskavkama, párkrát (různým) kamarádům na svatbu, i vícekrát s pracovními povinnostmi, ať už v rámci výjezdního zasedání nebo na základě zadání od českého MZV. Zkrátka země, do které se nejen já vždy rád vracím, protože je – či byla – tak nějak v pohodě. Nehledě na brutální dopravní zácpy, díky kterým stejnou trasu jednou projedete za půl a jindy za dvě a půl hodiny. Nehledě na nefunkční vládu, která se v posledním desetiletí – pokud vůbec existovala – dokázala shodnout pouze na svém odporu k syrským uprchlíkům. Nehledě na archaickou omšelost většiny budov. Nehledě na celkovou chaotičnost a pocitovou přelidněnost země, kde je téměř nemožné najít kousek přírody, kde nestojí žádný dům ani netroubí žádná auta.

Dnes jsem v Bejrútu přistál po dvou letech, poprvé od začátku ekonomického sešupu, který k dnešnímu ránu zastavil kurz libanonské libry na 22 tisících za dolar. Ve směnárně naproti kanclu mi po chvilce vyjednávání nakonec nabídli 19 a půl tácu a i když mi Ali kladl na srdce, ať nechodím pod 20, větrem – a asi i zoufalými domorodci – ošlehaný směnárník se prostě ukecat nedal. Že prý je zítra nějaké důležitá schůzka, která může kurz zas zvednout. Nakonec jsem si vyměnil dvacet jordánských dinárů, za které v Ammánu člověk koupí čtyři piva pouze během happy hour, a do kapsy si strčil půl milionu liber. Ke své padesátitisícovce, kterou jsem si posledně nechal s vědomím, že v Bejrútu nejsem naposled, a jež od té doby devalvovala ze 33 dolarů na dva padesát.

Dnešní přistání se nepatrně podobalo tomu prvnímu v tom, že se cesta z letiště protáhla. I když za to tentokrát nemohl horlivý pohraničník, ale řidič přivolaného taxíku, který se půl hodiny nemohl dostat přes parkovištní závoru, protože vypadla elektřina a nefungoval systém elektronických hodin. Nakonec jsme se s pomocí správce autopůjčovny (tímto díky firmám Avis a Budget) a několika vlnitých plechů dostali přes půl metru vysoký rantl do vedlejší sekce, ze které se už dalo vyjet bez zábran. Paní na poslední závoře pak od taxikáře dostala sprďáka, že přeci nebude platit za to, že se nemohl dostat z podzemní garáže kvůli chybě jejich systému. Když jsme po chvilce opustili letiště, taxikář se vítězoslavně zasmál, řka: „Dvacet dva tisíc liber chtějí, zloději.“

O ušetřeném dolaru jsme si povídali ještě pár kilometrů, z větší části proto, že nám na většinu jiných témat nestačila slovní zásoba. Řidičovi anglická ani mně arabská. Než mě cestou upozornil na schön obchoďák a následně se ukázalo, že novým mezinárodním jazykem je němčina. Zvlášť pro zhruba sedmdesátiletého chlapíka, který, dle vlastních slov, strávil čtrnáct let v Düsseldorfu prací v libanonské restauraci.

Neskrýval radost, že si můžeme popovídat, tedy spíš, že může upustit trochu páry. Z „Lebnán chalas“ se tak stal celá lament. Coby důchodce přišel o dostup k vlastním úsporám v bance, protože všechny banky de facto zmrazily běžné uživatelské účty, respektive zavedly velmi striktní omezení, kdo a za jakým účelem (např. platba za elektřinu) smí disponovat vlastními prostředky. Nahlas sice nikdo neříká, nicméně se předpokládá, že valná většina střadatelů své peníze už nikdy neuvidí, i proto, že se poměr všech vkladů v libanonských bankách odhaduje na cca. desetinásobek finančních rezerv země. Při tom všem se inflace nebezpečně blíží procentní stovce, elektřina je v lepších čtvrtích jen čtyři hodiny denně, benzín byl dlouhodobě de facto nedostupný a kdo může, ze země zdrhá. Což ale po sedmdesátce nepřipadá v úvahu. Takže nezbylo než si sednout do taxíku.

Projížděje kolem kostela svatého Mikuláše, George se několikrát pokřižoval a za chvíli zastavil u hotelu pod náměstím Sassine. Čas vystupovat. „Ausstehen? Leider zu spät für mich,“ zavolal na rozloučenou. Pak, aniž bych býval stačil vymyslet něco povzbudivého či supervtipného v odpověď, šlápl na plyn. Yatik al Afia.

Ještě jedno

Již jsem avizoval, že nám srpnová výročí přibývají a že osm osm osm začala v Pekingu olympiáda a ani mě nenapadlo, že ve stejný den končí totéž představení v Tokiu. O třináct let později. Gruzie má osm medailí, čtyři v judu, dvě v zápase a dvě ve vzpírání. Libanon ani jednu. Bude muset hodně posilovat, aby se též za třináct let dočkal.

Výročí

V srpnu si většinou připomínám cimrmanovskou osmičku, den zahájení pekingské olympiády a poslední rusko-gruzínskou válku, jež vypukla právě osmého srpna dva osm. Letos máme první výročí jiného srpnového průšvihu.

Když jsem vloni obvolával kamarády v Bejrútu, vlastně jsem netušil, jak hluboká je politická a ekonomická krize v zemi dříve opěvované coby perla Blízkého východu. Sionisté prominou, ale vždy jsem si v Bejrútu připadal bezpečněji a klidněji než v Jeruzalémě. I když svou první Pride jsem, pravda, zažil v Tel Avivu.

Bejrút čtvrtého srpna dvacet dvacet nezažil oslavu jinakosti, ale spíše hřebík do rakve brutálního rozvratu země, který se začal odvíjet o necelý rok dříve. Dosud se vlastně neví, kdo za největší nejaderný výbuch v dějinách může a vzpomínka na něj mezi libanonskými kamarády vyvolává regulérní syndromy PTSD. Jako by už tak normální život nebyl jeden obrovský stres.

Třetího srpna: ekonomická krize způsobená brutální korupcí a navázaností bankovního sektoru na politické elity, které se nechtějí vzdát moci. Libanonská libra, tradičně visící na dolaru v kurzu 1:1500 se dávno zhroutila a na černém trhu se obchoduje pětkrát levněji. Tradičně nefunkční vláda se schovává za vlastní nesourodost a neschopnost, zatímco si jednotlivci a frakce hřejí polévku. Vlastně ani přesně nevím, kdy se banky rozhodly znepřístupnit většinu soukromých vkladů, ale asi se stalo ještě dříve, protože kdo může, snaží se z Libanonu dostat.

Čtvrtého srpna: Přes dvě stě mrtvých, tisícovky zraněných, většina oken v pěti kilácích od přístavu vymlácená, tisíce totálně zničených bytů. A zase nikdo za nic nemůže. Minimálně soudě dle toho, že se rok poté nic nevyšetřilo.

Vzpomínka mrtvé nevrátí, držet palce nikomu nepomůže. V pondělí se do Bejrútu chystám, tak snad bude alespoň dostatek benzínu, aby taxík dovezl do hotelu, kde, doufejme, půjde elektřina déle než pár hodin denně. I to je Švýcarsko Blízkého východu anno 2021. Dolar se prý už prodává i za osmnáct táců.

O Bohu, elfech a bludech

Nic si tu dlouho neskládám, protože se vyhýbám počítačům, nyní ale zaujal post skupiny Čeští eflové, kteří se téměř zaradovali tomu, že odhalili Islamistu, jemuž fandí vládní mluvčí. 

Na uvedném videu kdosi při střelbě na cosi křičí, že Bůh je největší, o čemž jsem vlastně už psal v den, kdy shořela pařížská Naše dáma, ale přišlo mi, že se neochodí připomenout. Protože, nemohu si pomoci, kdo považuje takbír za projev náboženského fanatismu, je prostě neznalý věci, tj. negramotný v tématu, a asi by si měl něco nejprve přečíst, než se začne vyjadřovat. Tím spíše, jedná-li se o uskupení, které existuje proto, aby bojovalo proti online bludům. No offense.

Černobílé zakleknutí

Dosud jsme u nás termín zakleknutí znali spíše obrazně z praktik Babišova a následně Šilerkova finančáku coby popis zničení nebezpečné obchodní konkurence a zvýšení statistik různých státních vymahačů. Díky teplické epizodě ho teď poznáváme velmi explicitně coby způsob usmrcení jiného člověka úřední osobou. Nebyl jsem u situace, nevím, co a jak proběhlo, jen sleduji zpovzdálí a přijde mi zajímavé, že zatímco jedna strana víceméně pouze volá o důkladném vyšetření případu, druhá tři sekundu po zásahu ohlásila, že vše bylo v pořádku, a vyrazila do protiútoku bubnujíc, že šlo o feťáka a recidivistu. Totální katanačo, které má jakoby ospravedlnit, že kdosi zemřel cizím zásahem. Nedivím se osočování z rasismu, jakkoli i protože emotivnímu. A sám bych chtěl, aby se řádně vyšetřilo, protože jsem nezlomný optimista a naivka.

Dereka Chauvina mi od začátku procesu bylo tak nějak líto, protože bylo víceméně jasné, že to nakonec schytá za celý americký establishment, jenž se ne a ne vymanit z utkvělé představy bílorasé nadřazenosti. Neměl šanci na spravedlivý proces, protože většině vyhovuje černobílé (v přeneseném a vlastně i nepřeneseném významu, sakra) vidění světa, jež pomáhá uchopit, pochopit a zpřehlednit ten neustálý chaos, kterým se v životě musíme brodit. A rozdělit na ty, co jsou s námi (ingroup) a proti nám (outgroup). Poptávka po černobílé jako by navíc rostla v dobách jako je kovidová. Nicméně je třeba se bránit, protože černobílá zatemňuje mozek, ať už se bavíme o rasismu, zabíjení dětí v Palestině, či čemkoli jiném.

I proto v teplickém případu primárně vnímám černobílost, kterou, primárně v divné, a možná i zčásti zbytečné defenzivě, demonstrují zastánci policejního zákroku, ač o něm mají velképrd informací. Ani já o něm nic nevím, jen mi přijde hodně důležitě vědět, že pokud jedna osoba zabije druhou, neskončí to jen pomyslným mávnutím rukou, obhajováním užití síly, protože se tak dělá, nebo implicitním znevažováním oběti s odkazem na to, že si vlastně zasloužila, protože feťák, recidivista, blonďák, motorkář, kuřák atakdále.

Předvolebně

S blížícími se volbami se v českém mediálním prostoru přitvrzuje, zejména ze strany anonistů a jejich bosse, respektive bossových spindoktorů, kteří dobře vědí, že primárním prostředkem předvolební taktiky je naházet co nejvíce špíny na nejnebezpečnější oponenty, klidně i různých prachsprostých lžím protože není šprochu, a než se případně uvede na správnou míru, bude už po volbách. 

Určitě u nás v Mindrákově částečně zabere, stejně jako třeba zabírá divně vypadající policajt, který si nejprve udělal kariéru na krajně pochybných kauzách, a teď kouká z plakátů a do obrazovek s výrazem všehospasitele. Jako bychom jich na naší politické scéně neměli za poslední dvě desítky let dostatek. Líbil se mi komentář, který popisuje kdysi vrchního policajta, jenž nedosáhl valných výsledků při zametení různé špíny – naopak sám i trochu špinil, jak ukecává národ, že až se stane jedním z dvou set poslanců, bude všem lépe.  O tom, kdo Šlachtu tlačí a financuje, se asi dozvíme až po volbách, a ani na pikosekundu nepochybuji, že to zjištění bude zábavně šokující. 

Volby za humny znamenají omezení sledování různých zpráv, a to nejen těch předvolebních, ve kterých se například člověk nedávno mohl dozvědět, že se u nás bude stavět další nesmyslná megatovárna na zpracování lithia, jež chceme nesmyslně (a naprosto neekonomicky) těžit kousek za mým barákem. Asi jde doopravdy do tuhého, když musejí anonisté hrát vabank o svá koryta a obranu před nestranným policejním vyšetřováním za různá šméčka, jichž jsme v posledním desetiletí svědky. Nechali jsme vás desetitisíce umřít na kovid, ale teď za to postavíme továrnu. Nic samozřejmě proti ukrajinským gastarbajtrům, ale dělat z toho předvolební tahák... nevím. Think twice.

Současná vláda je sborem mafiánských hochštaplerů z Agrofertu a jejich naivně-hloupých loajálních slouhů. Možná doopravdy obraz české společnosti AD 2021, společnosti ne příliš vzdělané a sebevědomé, kde všichni všemu rozumějí, ale většina je nakonec nejbližší jen sama sobě a svým momentálním finančním zájmům. V takové společnosti pak není obtížné vybírat zástupná témata, jakým je třeba neexistující migrace nebo burcování proti Evropské Unii. A co na tom, že burcuje migrant a majitel firmy, který z EU ročně sžírá miliardy dotací, jež měly a mohly být použity na cosi důležitějšího a společnosti prospěšnějšího.

Dovidenia v októbri, priatelia.

Virtuální realita

Je zajímavé sledovat různé reportování o tom, co se právě v Izraeli a Palestině děje. Třeba video s židovským řidičem je někde ukazováno jakožto kamenový útok Palestinců, zatímco je jinde popisováno, jako fanatický židovský osadník najíždějící autem do palestinského davu, který po něm začal házet kameny. Sám jsem sice viděl záběry vzduchem letících Palestinců po nárazu inkriminovaného vozidla, ale nepochybuji, že pravda bude někde mezi. Nikdy černobílá.

Jenže každý konflikt potřebuje černou a bílou, stejně jako média potřebují co nejvíce lajků pro jednu či druhou verzi příběhu. Nakonec mě nejvíce překvapila BBC se svým relativně střídmým: „Spouštěčem stávajících událostí je nepřiměřeně tvrdé jednání izraelské policie během Ramadánu a kontroverzní snahy izraelských soudů vyhnat Palestince ze svých domovů. Nicméně jiné události by mívali mohly mít stejný následek. Tato krize byla na spadnutí v rámci konfliktu, který se, jako již po několikáté, nechal vyhnít. Vůdci na obou stranách se soustřeďují na obhájení vlastních pozic.“

To Česká televize zůstala věrná svému tunelovému hledí, co se palestinského konfliktu: „Palestinská ozbrojená skupina Hamás zaútočila raketami na Jeruzalém. Reagovala tak na nepokoje na Chrámové hoře, kde byly při policejním zásahu zraněny tři stovky Palestinců. Jedna raketa zasáhla automobil a zranila jednoho člověka. Na Pásmo Gazy v odvetě zaútočilo izraelské letectvo. Přímo před jeruzalémskou mešitou al-Aksá začal hořet strom. Podle svědků požár způsobili omylem Palestinci při ohňostroji.“

Opomineme-li, že ČT zapomněla zmínit, že „odvetou“ za zničené izraelské auto je 20 mrtvých v Gaze včetně devíti dětí (počet od té doby narostl), je klíčovým obratem právě ono „v odvetě,“ protože kdo si začal se dokola používá jako ospravedlnění primárně izraelských zvěrstev. Primárně izraelských, protože Palestinci nemají zdaleka srovnatelné prostředky k odvetě, byť nemám iluze, že by se nechovali nikterak zdrženlivěji, kdyby měli. Soudě minimálně dle narůstajícího militantismu v reakcích mých palestinských kamarádů, vesměs živeného pocitem totálního bezpráví a bezmoci. Pocitem vlastní dehumanizace ze strany národa, který jako by zapomněl, jaké to je být dehumanizován. Násilí plodí násilí, bezmoc radikalizuje.

Kdo si ale začal a kde je vlastně začátek? Před měsícem? Před rokem? V 1948? V 1933? 1918? Před 2000 lety? Kolotoč vzájemných výtek, který spirálovitě vede jen k dalším obětem a příkoří momentálně nemá nikdo zájem zastavit, protože vyhovuje politickým elitám, včetně Bibiho, jenž zrovna nedokázal sestavit povolební vládu, což dle všeho znamená další parlamentní volby, kde by fanatici a hardlajneři mohli posílit. Aneb, jinými slovy, to, co se dnes děje, se děje primárně proto, že Izrael spěje k dalším předčasným volbám, ve kterých Netanjahu potřebuje více hlasů, aby mohl sestavit vládu, což se mu vzhledem k patu po těch březnových parlamentních nepovedlo. Nic mu k zisku nových nových hlasů nepomůže více, než tzv. krátká vítězná válka, na oběti na obou stranách nehledě. U nás beztak budeme nadále hovořit o zlovolných, útočících Palestincích, a předstírat, že jejich po domácku vyráběné Kassámy jsou mnohem nebezpečnější než izraelské letectvo, cíleně mířící na civilní cíle.

Programový odboj

Kdo zná minimálně anglické jazykové teorie, ví, že kde je americká koncovka -er, píše Brit -re, kde je na ostrovech -ou-, napíše Amík -o-, že britské -s- je často americké -z-, nebo že zdvojená britská souhláska je v americké angličtině často jednoduchá. Ergo američtí „neighbors analyzed traveling theater“ budou v Británii "neighbours analysed travelling theatre.“

Jestli někdy kdosi burcoval ve prospěch jedné či druhé (či jiné) ortografické varianty, puristé se nakonec v záchvěvu opojení vlastní tolerantností shodli na tom, že jsou různé verze stejně dobré, jen se vyžaduje, aby autor zůstal konsistentní a v rámci jednoho textu je nemíchal. Což je apropos často problém vzhledem k autokorektivním tendencím Wordu. A vzhledem k tomu, že masa si různých úzů není vědoma. 

Je tedy ještě jeden rozdíl, který se vymyká, a to je psaní slova program, který má v oficiální britské verzi o -me navíc. Též jsem dřív psával, než jsem si s pocitem zadostiučinění přečetl názor skupiny britských progresivních vědců (nelingvistů), kteří koncovku označili za frankofonní manýrismus a rozhodli se psát program, jak jejich praprapraprapraprapradědečkům zobák narostl (husí brk se sřezal). A když jsem se následně dočetl, že ubrání dvou písmen na konci jediného slova za rok ušetří šestnáct tisíc stran tištěného papíru, nebylo co řešit. 

Tedy i já píšu v jinak britském úzu „program“ a nejednou jsem se přistihl, že mě naplnuje zvláštním, téměř radostným pocitem uspokojení naschválníčka, který naprosto vědomě dělá de facto chybu v jazyce, jenž by měl víceméně ovládat, a způsobuje tím nepochybně nejedno povzdechnutí rádoby puristických, leč lingvisticky ne příliš vzdělaných editorů. A co víc, zároveň tím přispívám k ochraně britských lesů. 

Programme, jehož jsem součástí, má důsledně manýristickou ortografii v názvu, pravděpodobně aniž by autoři měli o manýrismu potuchy. Jméno asi nezměním, ale jinak se při každém upuštění divné koncovky téměř spiklenecky pousměju. Možná i abych si tu a tam ulevil od mikromanažerských tendencí mé britské šéfové.

Stanfordský jeruzalémský experiment

Píše se mi strašlivě obtížně, ale hledě na obrázky z východního Jeruzaléma mám nutkání někde zakřičet, jak že je možné, že to nikoho nezajímá, že nevadí obrovské bezpráví, ke kterému denně dochází v různých částech Palestiny. S hrůzou zjišťuji, že přestávám vnímat rozdíl mezi moderním sionismem a nacistickou árijskou propagandou, mezi izraelskou politikou 21. století a jihoafrickým apartheidem. S pocitem frustrace, že všechno nakonec dopadne jako vždy.

Palestinci budou vykresleni jako agresívní divnolidi, kteří se vzpouzejí elementárnímu pořádku, a rodiny bránící své domy ve čtvrti Šejch Džarrah budou vyhnány, aby bylo místo pro pár náboženských fanatiků, kterým se ale fanatici neříká, byť jsou přesvědčeni, že je Bůh povolal k tomu, aby obsadili území, kde dle mezinárodního práva i jinak nemají co dělat.

Mezitím se nikdo nepozastaví nad tím, že izraelská policie střílí slznoplynové granáty do hlavního chrámu sunnitského Islámu, ani si nepředstaví, co by se dělo, kdyby třeba někdo udělal totéž naopak, případně ve Vatikánu. Jediné, co je třeba, je dost fotek Palestinců házejících kamení, abychom věděli, kdo je dobrý a kdo je zlý. I já bych ale házel, kdyby se kdokoli snažil ukrást můj domov.

Je vlastně s podivem, nakolik jsme ochotní uvěřit jedné verzi příběhu, pokud nám ji servírují ti, jejichž domnělým nepřátelům a priori nedůvěřujeme. Stejně jako je s podivem naše připravenost ignorovat brutalitu našich domnělých přátel. Též mě napadá, jak historická zkušenost s pokusem o dehumanizaci izraelitského národa ospravedlňuje dehumanizaci jiné skupiny tímž národem, přinejmenším jeho předsaviteli. Člověk by si naivně myslel, že jednou z unikátních zkušeností oběti je schopnost empatie s jinými oběťmi, ale tady se spíše z oběti stal neúprosný kat, který si tuto roli náramně užívá. A to se fakt píše obtížně.

Ramadan kareem

Těžko uvěřit, že jsem prožil první celý Ramadán už před 19 lety. Tenkrát jsme se k půstu připojili i my, neznabozi, a já sám vydržel tři neděle, než jsem si přivodil jakousi zimní breberku a musel nasadit antibiotika. Dny byly na severním Kavkaze kratší a režim celkově méně striktní než na Blízkém východě, kde je ten letošní  devátý měsíc islámského kalendáře mým dvanáctým. Ramadan Kareem, přátelé.

O žlutém lese

Pětadvacátý březen mám spjatý se soukromým výročím, dnem, kdy jsem nastoupil do letadla, nechal za sebou, v dobrém i v ne příliš dobrém, svůj předchozí život a stal se expatem na plný úvazek. Dnes je to přesně 19 let, co mě letadlo dostalo do Moskvy, kde jsme s Pléšou následně dali pár piv umakartovém pokoji Českého domu.  

Odletěl jsem s tím, že si vyzkouším na rok a od té doby žil v Rusku, Gruzii, Ázerbájdžánu, Afghánistánu, Pákistánu, Jordánsku a Iráku, a pracoval i třeba v Jižním Súdánu, Turecku, Sýrii nebo Kyrgyzstánu. Po třech letech se základnou v ČR teď v jednom ammánském hotelu začínám další expatskou kapitolu. Nepochybně znamenalo uplynulých devatenáct let řadu cest, kterými jsem nešel. Té, již jsem si vybral (the one less trodden by), nicméně vůbec nelituji.

Hyeny

Boj o ovládnutí veřejnoprávní televize prospěcháři a psychopaty a učinit tak včas před konáním podzimních voleb se dostal do posledního kola. Ve sněmovně se představilo šestapadesát kandidátů na čtyři místa, která se uvolní na konci května, a bylo to hodně zajímavé defilé, ve kterém nechyběli profesionální šiřitelé fake news, psychopatičtí obdivovatelé ruského fašismu, ani fašisté čistě čeští. Původně jsem chtěl zveřejnit pár profilů, ale asi je zbytečné, protože se nevyhnutelně blížíme k tomu, že kontrolu nad ČT převezmou antisystémoví ignoranti ve službách Anonistů, Komančů a Pitomiovců, kteří následně pročistí investigativně novinářské pořady a pošlou ředitele telky do důchodu.

Stávající bitva o nezávislost veřejnoprávní televize není dle mého soudu vyhratelná. Cokoli změní pouze volby, ve kterých zmíněné partaje dostatečně nezabodují. Nevím, jestli je reálné, zvlášť když si před mezitím tři zmíněné partaje nepochybně zajistí hlavní hlásnou troubu, ale stále intenzivněji si říkám, že je třeba dělat cokoli pro to, aby šlo jen o jednu bitvu ve válce za zachování demokratické, svobodné a tolerantní podstaty naší společnosti. Kdokoli podporuje ANO, KSČM či SPD, aktivně škodí této zemi.

Bez vítěze

Má bublina chrchlá kouřem, zanechaným fotbalovým utkáním, ve kterém v Praze sídlící čínský klub porazil skotský klub sídlící... ve Skotsku. Alespoň něco funguje. Jestli jsem pochopil správně, došlo v zápase i na kung-fu (německý Welt ho nazval nejbrutálnějším faulem roku) i na pozápasový boj bez pravidel. Obě potyčky možná naplňující skutkovou podstatu trestného činu napadení. Fotbalisté hostujícího klubu též nebyli po zápase vpuštěni do kabin, jako by hráli okresní přebor někde doma v Číně.

Během utkání se hráč hostujícího teamu a českého původu přitočil k domácímu hráči finského původu a cosi mu zašeptal. Načež domácí hráč začal křičet "rasism, rasism, he said fucking monkey" a tím se z maximálně nedůstojného sportovního klání ze strany domácích stalo maximálněji nedůstojné v provedení obou aktérů. 

Přišlo mi zajímavé, že zatímco české zprávy jsou vesměs uražené, skotský team jede masivní kampaň, ve které se soustředí pouze na údajný projev rasismu. Sám český hráč už se nechal slyšet, že nazval soupeře slovy "fucking guy." Což by sice odpovídalo jazykovém znalostem průměrného českého čutálisty i délce projevu, zaznamenaného na různých kamerách, ale, ruku na srdce, opravdu tomu chceme věřit?

Též mi přišlo zajímavé, že se primárně řeší, proč si čutálista zakryl drštku, a že to asi musí znamenat, že určitě chtěl říct něco strašného (jak se asi řekne anglicky naschválníček?), ale nějak se upozadilo asi nejdůležitější z celého zápasu, a to, že má jeden z hráčů po brutálním zákroku soupeře zlomenou lebku. Další z domácích hráčů navíc zase po zápase přiznal, že mu vůbec nešlo o fotbal, ale o to, aby zranil některého ze soupeřů

Nepochybuji, že jsou mnozí čeští čutálisté rasistické tužky, stejně jako nepochybuji o tom, že skotský team rozvrtěl psa, aby se nehovořilo o samotném zápase. Stejně jako nepochybuji, že v následujících roztržkách byly sociální sítě plné rasistických a dalších urážek z obou stran, jako by každý Pepík nebo Jack sám stál na hřišti. 

Co z různých, i oficiálních reakcí jednoznačně vyplývá, je jakýsi pocit povýšenectví britských médií i voxu populi nad burany z východu, u kterých se tak nějak předpokládá, že se budou chovat neomaleně. A s domnělým rasismem nelze přeci bojovat jinak než otevřenou xenofobií. Chápu samozřejmě, že jsou hráči skotského teamu extrémně citliví na jakýkoli projev rasismu, když ho týden co týden zažívají na vlastních stadionech.

Naprosto nesnáším jakékoli projevy rasismusu, což potvrdí většina mých příbuzných a kamarádů, kteří se diskusím na toto téma se mnou vesměs úzkostlivě vyhýbají. Zároveň si ale tak nějak v rámci zachování proporcionality situace myslím, že než tři jakákoli a z jakékoli pohnutky pošeptaná slova v kontextu celého utkání zas tak moc neznamenají. 

Ale jinak jsem celkově vlastně rád, že mě koukání na fotbal už zas tak moc nebaví.

Zlodějská čapka

Kreml se vydal na boj proti sociálním sítím, protože se přes ně domlouvají protiputinovští demonstranti. Oficiálně jde tedy o nutnost chránit ruskou mládež před neschopností socek v čele s Twitterem eliminovat posty, týkající se sebevražd, drog, pornografie, a další, z ruského pohledu ilegální obsah. Trnem v oku jsou samozřejmě primárně posty kritizující různé ruské okupace či ruskou věrchušku, jejíž hanobení je v určitých kontextech též nezákonné.

Na sociální sítě nelze vyvíjet nátlak bez obviňování USA z různého ovlivňování a machinací. Zatímco ruští vládcové dobře rozumí rozdílu mezi státní správou a velkými soukromými firmami, velká část ruské populace tento rozdíl nevnímá. Příliš ho nezažívá. Jako vždy je primárním cílem humbuku vytvořit příběh o tom, jak jsou všichni proti nám, a proto je třeba se bránit.

Optimista si řekne, že Kremlinům teče do bot, takže dále utahují šrouby. Pesimistu asi napadne, že Voloďa a spol. ztratili poslední zábrany, protože mají vše natolik pod kontrolou, že jim jsou jakékoli reakce na další totalitarizaci země zcela ukradené. Co se zdá nicméně jasné, je, že Voloďa a spol. ztratili trpělivost, když umlčení největšího Putinovského kritika smyšleným žalářem nezafungovalo, jak mělo. A tak se dále nechávají inspirovat Íránem a Čínou (Severní Korea je sociokulturně přeci jen vzdálenější), kde boj o držení hub a kroku probíhá sice jinak, ale s podobnými výsledky. Takový portál VK, ruská verze FB, kontrolovaná skupinkou pro-kremelských oligarchů se už dávno spíše než Xichtoknihou inspiruje Vejšinem (WeChat ergo WC), i když s nějakou půlmiliardou uživatelů má asi polovinu zákazníků svého čínského bratrance.

Modří již vědí, že si Navalny odpykává dvouapůlletý trest za údajnou, nijak neprokázanou a dle Navalného stoupenců naprosto smyšlenou, korupci, za kterou původně dostal podmínku. Součástí podmínky bylo pravidelné se ukazování na příslušné policejní stanici, což Navalny porušil tím, že se opakovaně nedostavil, když se léčil v Německu poté, co se ho ruské tajné služby, nepochybně minimálně s prezidentovým vědomím, pokud ne přímo na jeho zadání, pokusily zavraždit. Díky různým souhrám okolností si Navalny dovolil nezhebnout, ale áha, nepřišel se ukázat policajtům, simulant jeden!

Ljošovi asi nepomohlo, že před svým zabásnutím sundal rukavice a zveřejnil pár výborně vyrešeršovaných, ale nekompromisních videí, se kterými mu pomáhala skupina Bellingcat, v nichž v pomyslném souboji s Voloďou sundal rukavice. Skončil tedy v base, ze které buď nevyjde (zakopneš, upadneš, ani táto nezavoláš), nebo se mu z nějakého důvodu prodlouží, protože představa, že by se vrátil ven jako hrdina, nemůže být pro Kreml myslitelná. Na přemýšlení mají Kremlini asi půldruhého roku, během něhož dojde k další monopolizaci moci, veřejného informačního prostoru a různých finančních toků.

A k tomu je potřeba trochu zpacifickovat ty internety, momentálně reprezentované zejména modrým cvrlikálkem. Nu a z historie víme, že je nejsnazší si představit různé varianty, jak se dají podobné nástroje zneužívat k mocenským a jiným nekalým záměrům, a obvinit z toho ostatní. Aneb jak se o křičících zlodějích říká v Rusku, на воре и шапка горит.

Baby steps

Trávím každý den desítky minut posloucháním ústředny na našem ajťáckém servisním centru, a ne proto, že kdykoli jsem první v pořadí, opakuje mi paní dvouhlasně „You are number… one.“ I když jí to, pravda, nerozporuji. Každý přeci tu a tam potřebujeme trochu zvednout sebevědomí. Zvlášť když se potýká se superzabezpečeným vládním serverem, který se nechce poddat.

Minulý pátek jsem se dostal přes první ověření totožnosti, v sobotu mi aktivovali emailový účet, včera jsem se proťukal přes druhé heslo a dnes zprovoznil i generátor náhodných čísel, takže jsem se konečně podíval, jak vypadá náš intranet. Ba se na chvíli dostal i do své nové mailové schránky. I když posílat zprávy zatím nemůžu, jako v tom slavném vtipu, ve kterém sovětští soudruzi vymysleli nový způsob komunikace s Leninovou mrtvolou, jen jim zbývalo dořešit jednu maličkost. Neodpovídal. Podobnost čistě náhodná. Pumpař nejsem.

Z předloňska si naštěstí pamatuju, že je třeba ke všemu přistupovat trpělivě a s klidem, což naštěstí umím vcelku dobře. To by bylo, abych do konce měsíce neposlal alespoň jeden mail.

Výročí

Rok od českého zkovidovatění, deset let od začátku války v Sýrii.

Nikdy jsem se necítil komfortně srovnáváním průšvihů, které jsem viděl ve světě, se situací u nás doma a často mi spoludebatujícími nabízeným závěrem, že si málo vážíme, jak se u nás máme. Byť chápu, že má nejeden nutkání podobná srovnání pokorně činit. Sám bych si přišel nějak lepšolidně a povýšenecky, kdybych soudil různá česká nespokojená brblání jen proto, že je jinde válka. Život není pejříčko a každý se holt stará, jak umí. A mnozí neumí. K brblání též nepohybně existuje řada různých důvodů, které všechny nemůžu znát, i když je jasné že lidé zvyklí na nepřízeň osudu všeobecně zvládají různé nepříjemné situace s větším klidem. Asi, že vědí, že je třeba se posouvat dále za každé situace.

Dneska se srovnávací perspektiva nabídla při pročítání příběhů desetiletých dětí, které v životě nepoznaly nic než válku. A k tomu zprávy o statečných a nezlomných Češích, kteří si odmítají na veřejnosti nasadit kus hadru na xicht, často proto, že intelektuálně nezvládají rozlišit odboj k neschopné vládě od objektivně funkčních epidemiologických opatření. Kolik by za to v Sýrii dali, kdyby je před padajícími bombami a válčením významně ochránila sociální distance, hadr na xicht nebo smradlavý gel na ruce. U nás se ale nedáme.

Jak se dokola přesvědčujeme během různých antikovidových opatření, a dlouhodobě známe z českých silnic, pravidla se u nás dodržují primárně tehdy, když se někdo dívá. Nikoli proto, že si tak nějak kolektivně, většinově myslíme, že mají smysl, protože přispívají k rozvoji našeho společného prostoru. Naopak, naše vrozená nedůvěra k autoritě, dle mého nezřídka prohlubovaná pocitem vlastního nedocenění (čti: méněcennosti) a potřebou se individuálně projevit, znamená, že je s porušováním pravidel spojen jakýsi punc hrdinství.

I proto mě celkově významněji trápí desetileté syrské výročí než skutečnost, že jsem rok nebyl u moře. Samozřejmě nijak nesnižuji kovidový průšvih, tisíce zbytečných mrtvých ani emocionální, sociální a ekonomické dopady na jednotlivce a rodiny. Také si přeju, abychom se nemuseli virů bát. Situaci ale příliš neovlivním a je třeba ji přijmout, jak je, nedat se zviklat a neklesat na mysli.

Neovlivním ani situaci v Sýrii, která je nicméně od kovidu rozdílná tím, že je stoprocentně způsobená lidmi, kteří brutálně ničí životy jiných lidí. A je jedno, na které straně barikády zrovna stojí. Deset let od války, která, jako většina válek, nikdy neměla začít, je strašný průšvih, který už při troše dobré vůle mohl být dávno vyřešen.

P.S. Taky si připomínáme osmdesát dva roky od obsazení Československa náckama. A jak je dobře, že už se jedná jen o datum v kalendáři.

Odjinud

Včera rezignoval ministr zdravotnictví, protože zemřelo (dle prvních zpráv minimálně) šest lidí v saltské nemocnici, kde došel kyslík. Prý cítí morální odpovědnost. Podobné kroky jsou v zemi jako Jordánsko primárně míněny ku zklidnění maximálního společenského napětí a zpráva tak vskutku zapůsobila i na mě. Dávno jsem odvykl, že by v mém okolí rezignovali ministři kvůli morální odpovědnosti. Asi deformace lety strávenými na východě. Včetně Bestinkovidistánu.

Jordánsko má více méně několik paralelních zdravotnických systémů. Ten soukromý je pro bohaté a ani kartičky komerčních zdravotních pojišťoven neznamenají automatické bezplatné vyšetření. Cash na stůl a pak si vyřiďte s pojišťovnou sami. Máte-li. I ve veřejném zdravotnictví je často třeba před vyšetřením složit kauci, ale alespoň funguje více kartiček, ať už poskytnutých zaměstnavatelem, nebo těch státních, na které mají nárok jen nejchudší. Kvalita zdravotní péče přímo úměrně klesá s její cenou a vzdáleností od Ammánu a nějakou pojišťovací kartičku má asi 60% obyvatel.

I proto se vláda už při první vlně rozhodla k velmi rázným opatřením a měsíčnímu celkovému lockdownu. Letos už víme více a ve chvíli, kdy čísla rostou, se zavírá v sedm večer a v pátek na celý den. Počet nových denních případů je momentálně na ca. osmi tisících. Zejména díky jasným a kontrolovaným opatřením registruje Jordánsko na zhruba stejný počet obyvatel jako ČR asi čtvrtinu obětí.

Zároveň se rozjela masivní očkovací kampaň, ve které mají přednost lidé se specifickými zdravotními anomáliemi, ale jinak je pořadník dle věku. V lednu začali očkovat nad 80, teď už jsou na řadě padesátníci. Za tento týden, strávený primárně v hotelovém pokoji, jsem osobně potkal tři, kteří právě včeličku dostali nebo se v následujících dnech chystají. Právo na vakcínu mají i syrští uprchlíci a jiní rezidenti, tedy včetně mě, až dostanu povolení k pobytu. 

Jen u nás, v Burešově, stále naprosto zbytečně čekají a čekají i ti osmdesátníci. A nejeden se nedočká. 

Něco si tu uložím:

§143 Usmrcení z nedbalosti

(1) Kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti. 

(2) Odnětím svobody na jeden rok až šest let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

(3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické zákony.

(4) Odnětím svobody na tři léta až deset let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 3 smrt nejméně dvou osob.

Mejdan u Šilerů

Na MinFinu se vedoucím pracovníkům vloni rozdalo přes jedenáct miliónů na prémiích. Samo o sobě by mi přišlo nepodstatné, i když prémie všeobecně nemám vůbec v lásce, protože nejen dle mého soudu mrví pracovní trh a podporují podivné, netransparentní, mocenské rozhodování ve stylu tomu dala, tomu dala, na toho se nedostalo. 

Tentokrát mi nicméně nepodstatné nepřišlo. V době, kdy nám vláda hlásí, jak jsme v tom společně a již rok nám každé dva týdny opakuje, abychom ještě dva týdny vydrželi; kdy má každý z odměněných, na rozdíl od tisíců podaných, jistotu předvídatelného a předpokládám, že i nikterak špatného, výdělku; kdy se kvalifikovanost MinFinu a jemu podřízených orgánů nejvíce projevuje protiprávním zaklekáváním na podnikatele a ne(z)řízou rozpočtovou a fiskální politikou, jež tuto zemi vede do ekonomické propasti a nevyhnutelnému brzkému zvyšování daní; kdy stát není schopen včas vyplatit přesčasy a jiné náhrady zdravotníkům, kteří dřou s jazykem na vestě; kdy týž stát nedokáže zajistit důstojnou podporu lidem, které připravil o příjmy, včetně kompenzací podnikatelům, jejichž provozy uzavřel atd., mi přijde přinejmenším nemravné, aby si vládní úředníci mezi sebou rozdělovali prémie v některých případech přesahující několikanásobek měsíčního platu a blížící se roční průměrné mzdě v ČR.

Samozřejmě si nedělám iluze o schopnostech a záměrech anonistické vlády, která se od samého počátku specializuje na malé domů. Strukturální korupci v partaji lze prý dohledat na účtech strany, kam jednotliví straníci posílají nezaokrouhlené malé domu, kde právě nezaokrouhlenost částky je údajně jakýmsi variabilním symbolem. Nevím, jestli to tak je, ale přišlo mi roztomilé a hodné dalšího zkoumání. 

Samozřejmě mi je jasné, že pod heslem řízení státu jako firmy se skrývá jediný cíl maximálního profitu pro toho, kdo firmu řídí. Nemám ani iluze o tom, že je ministryně financí loajální hloupá husa, co svůj dostala post za zametení Burešových finančních machinací kolem Čapáku. Jen si tu nemůžu nepoznamenat další příklad toho, jak nám anonisté s výsměchem kálí na kebule. A s nimi všichni, kdo je drží u moci.

Ars questus iratus

Večer jsem vytuhl brzy a probral se po páté ranní. Za oknem vítr a, v těchto končinách neobvyklý, a proto vždy vítaný, deštík. A přede mnou dlouhý den, kdy se dostanu maximálně do hotelové restaurace, protože každý pátek je totální zákaz vycházení. Půl víkendu v režimu, kterému se v Čečně říkávalo стоп колёса, anglicky kerfjú.

Otevřel jsem knížku (brutálně geniální a geniálně brutální Coetzee), ale hlava se mi po chvíli rozjela do práce. Zapnul jsem tedy mobil a začal pročítat zprávy, primárně na twitteru, který vždy spolehlivě vyhodí výběr nejzajímavějších statí z oblíbených zdrojů. Několik dní jsem se vzhledem k přesunu na nové místo neapdejtoval, takže jsem se ve zprávách vrátil o týden zpět. Záhy mi došlo, že jsme krom kovidu nejlepší ještě v něčem. Umíme se vytočit. Často se dokonce zdá, že se chceme vytáčet, abychom pustili ven džina vnímaného zneuznání a nespokojenosti s vlastním životem.

Vytočení znamená agresi, nezřídka vyvolanou pouze tím, že si kdosi myslí něco jiného. A je jedno, jestli je jiný názor podložený a promyšlený. Jak si dovoluje mít na cokoli jiný názor než já, debil. Coby standardní označení neznámého nebo jinakosti. V uplynulém týdnu se to debily hemžilo například ve vyostřených názorech na naprosto nedůležité interview se členy britské královské rodiny, nebo na (pravda, divné) zpomalovací retardéry v Praze. Je třeba též mít vyhraněný názor na zakleknutého chlapíka bez roušky v Hradišti, kde se debata vede pod heslem „Kdo ze zúčastněných je největší debil,“ z níž o fous nejlépe vyšel tříletý synek zakleknutého. Nebo post na téma možnosti zvýšených pravomocí místních úřadů vůči dlouhodobě chátrajícím budovám, hyzdícím jejich města, který vyvolal mj. bouři nadávek do komunistů. A přitom ani Burešovo vrtění psem kolem maturit nestojí za to, aby se člověk nasíral. Jde nám to nicméně náramně.

Neznám moc jiných jazyků, kde by „debil“ byl synonymem slova „člověk“, jako třeba „bacha, jde sem nějakej debil,“ nebo „podívej se, jak ten debil řídí.“ Rád si přečtu nějaké pojednání o tom, z čeho ta nedůvěra a zloba k anonymnímu cizákovi plyne. I když o vysvětlení, zčásti empirická, vlastně nouzi nemám. Dávno víme, že celospolečenská frustrace transformuje ve frustrace individuální a že nefunkční společnosti jsou inherentně agresivnější. Smutno jen, že se frustrace v naší společnosti dlouhodobě prohlubuje, a není to pouze kovidem, který spíše jen obnažuje hluboké kořeny.

Nechci házet pomyslným kamenem, sám jsem vášnivým debatérem, který si myslíval, že cílem diskuse je přesvědčit druhého o tom, že se mýlí. Často proto, že mi bylo líto, že si mně blízký člověk myslí něco, co považuji za zcestné, ba hloupé. Už tak nevnímám, naopak vítám příležitosti ke slušným debatám, protože nesouhlas je jedním z nejproduktivnějších procesů, kterým se člověk může něco přiučit. Pokud má zájem a kapacitu tedy.  

Nevím, proč jsem si vzpomněl na zapomenutou epizodku. Těsně před listopadem jsem ve škole absolvoval jakýsi perestrojkově demokratizační trénink, kdy jsme chodili lesem a na každém stanovišti nám byly osvětlovány různé, do té doby neznámé pojmy. Pamatuji si, že mezi termíny byla i „pluralitní demokracie“ a „názorová pluralita“, v devětaosmdesátém známé pouze z nepřístupné literatury.

Moc jsme se za těch 30+ let nenaučili. Stále se spíš fackujeme. Škoda. Ale bude líp, Burešům, Zemanům a dalším hajzlíkům navzdory.

Testy

Čím to asi je, že na ammánském letišti není problém postavit 15 testovacích buněk vedle sebe, zatímco na prvním ruzyňském terminálu raději člověk rychle proběhne, aby se nenakazil? Čím to asi je, že se v Turecku či na Ukrajině lze otestovat do půl hodiny s tím, že k vám kdosi dorazí i domů, zatímco rezervační systémy českých odběrových center nabízejí naprosto zbytečné termíny za tři týdny. Kolik u nás vzniklo drive-in testovacích míst, kde člověk pouze sroluje okýnko a připraví si mobil na zaplacení, jako třeba v témže Ammánu? Elementary.

Na předodletový PCR test jsem musel do vedlejšího města, protože jinde nebyly termíny, anžto tento stát řídí totální nemehla. Alespoň už ale Bureš přiznal, že nikdy, když nabíral do práce, nechtěl vidět maturitní vysvědčení. Což vysvětluje 90% nominací na ministerské posty.

Řídit stát jako Hepnarová náklaďák.

Moving on

Mám nový, jasně červený pas, i nový počítač, u kterého se zatím umím pouze odloggovat. PCR test na kovid byl též negativní, takže teď se jen odpoledne dostat na letiště a off I fly. Za oknem svítí slunko a poletuje sníh, od rána sedím na online semináři a nemůžu se zbavit pocitu, že snad ani nikam létat není třeba. Změna prostředí nicméně určitě prospěje, stejně jako návrat na známé místo činu.

Poprvé

Prvního září se chodí do školy a já šel prvního jako školák poprvé do nové práce. Z ložnice do kuchyně zatím tedy, ale i to se počítá. Měl jsem původně doputovat trochu dále, ale delší cestování se zatím odkládá. A projednou za to nemůže kovid ani jiní virové.

První den v práci a hned po dlouhé době plný kalendář na celý týden. A k tomu jsem si v českém tisku přečetl, že prý se na houm ofisu nepracuje, respektive si to myslí někteří naši páni menežéři, kteří nevydrží bez buzerace podřízených.

Mluvil jsem dnes s kolegy v Kodani, Bejrútu a Ammánu. Všichni sedí doma a všichni docela vědí, o čem mluví, i když zvláště ti bejrútští se potýkají s maximálním marasmem, ve kterém je kovid vlastně prudou nejsnadnější. Alimu třeba během našeho skypování dodali po osmnácti hodinách elektřinu. Na jak dlouho, nevěděl. Stejně jako netuší, jestli jeho banka nezkrachuje a zda mu nakonec vydá alespoň dvacet procent úspor.

Všechny dnešní rozhovory, načítání dokumentů i dálkové nasávání blízkovýchodní atmosféry coby neochvějné důkazy, že jsem zas součástí pracovního týmu. I když se hned tak asi nepotkáme, dost se těším.

Pas

Pondělí prvního jsem měl odletět, ale stále čekám na pas, který mě formálně uvede do služeb Markéty Druhé. Včera jsem se dozvěděl, že zpooždění bylo zapříčiněno překlepem v původně vyrobeném pasu. Samozřejmě jsem přijal s pochopením, protože nejen mé příjmení, ale i jméno, mezinárodně záludně opomenuvší jedno 'e', bývá oblíbeným chytákem. Zahraniční kolegové se mi nezřídka chlubí, že dokážou příjmení odhláskovat bez kontroly, což bereme jako potvrzení skutečnosti, že se známe dostatečně dlouho. Koneckonců i v českých verzích se často objevují varianty, které ani mé oblíbené "jako že hryžu kosti" nedokáže eliminovat. Tentokrát ale Dánové měli správně, překlep vznikl na velvyslanectví v Praze. Škoda, že se asi nedozvím, o co přesně šlo, a nerozšířím sbírku.

K tématu mě napadla jedna báseň neznámého umělce ze začátku devadesátých let:

Po jednom nočním špásu

dostala doma na holou.

Pro cizí podpis v pasu

neprošla celní kontrolou.

73

Čemu se tu kdysi říkalo Vítězný únor je v letošním provedení spíše z Cimrmanovského cyklu Naše slavné prohry. Nemůžu nicméně než připomenout výročí dne, kdy se u nás k moci dostal komunistický póvl. Stejný póvl, který už několik let drží u moci vládu  estébáka Bureše.

Káthmándú-Ammán

Zavolal jsem do Ammánu, abych se Jeremyho zeptal, jak fungují za kovidu. Krámy a hospody otevřené, i když většina přešla též do online dodávek. Půlnoční zákaz vycházení. Drive-in testovací stanice po celém městě. Povinné náhubky na veřejnosti i v práci nikdo nerozporuje a policie nekompromisně kontroluje. Včera byli i u nás v kanclu. Otevřená fitness centra i kryté bazény. Z 85% volná kapacita nemocničních lůžek. I když prý v posledních týdnech stoupají denní počty nově nakažených a vláda zvažuje plný, nekompromisní lockdown. 

Někdy v osmdesátých letech jsem kdesi četl, jak komunistický puč zatočil československou ekonomikou a strukturami natolik, že se ze sedmého místa na světě země propadla o třicet příček, hned za Nepál. Zpětně viděno mi to nepřijde úplně pravděpodobné, nejen proto, že nedokážu dohledat. Válka a tak. I když o negativních společenkých a ekonomických následcích komančského marasmu pochybují jen ti, co nechtějí nebo neumějí použít mozek. Stejně jako o brutálně destruktivním vlivu naší stávající věrchušky v čele s prezidentem a premiérem.

Ať už s Nepálem bylo jakkoli, asi bych teď Káthmándú s klidem bral. A do Ammánu se vyloženě těším. I na ten případný lockdown.

Výročí

Dnešní datum slaví zejména v Rusku. Den Rudé armády se stal ruským Mezinárodním dnem mužů a Dnem obránce vlasti. Stále totéž jen v jiném hávu, s marketingovým úmyslem vytvořit populární image ruskému militantismu a nacionalismu. Neslavíme armádu, slavíme tatínky, kteří jinak svůj den nemají.

23.2.1944 se na Kavkaze též měl slavit den Rudé armády, než čekisté začali rvát celé národy do dobytčáků, aby je deportovali na východ. V listopadu 1943 už si vyzkoušeli na Karačejevcích, kterých bylo asi 70 tisíc, v únoru 1944 přišli na řadu Čečenci a Ingušové, jichž bylo téměř desetkrát tolik, následováni Balkarci v počtu necelý 40 tisíc. Čečeno-ingušská deportace, často symbolizovaná vypálením čečenské vesnice Chajbach, měla oba národy zničit. Během deportace a bezprostřeně po ní také zemřelo přes 60 procent deportovaných. Zbytek se 13 let nesměl vrátit domů. Deportace severokavkazských národů pod taktovkou dvou jižních Kavkazanů, Beriji a Džugašviliho.

Když jsem před téměř dvaceti lety pracoval na severním Kavkaze, byla poslední čečensko-ruská válka v plném proudu. Přesto se mi nikdy nepodařilo přimět čečenské kamarády, aby fandili v rusko-českém hokejovém klání nám. Podobně to měli i s oslavou třiadvacátého února, která byla směsí vzpomínky na deportaci a oslavou ve stylu MDŽ. A to se část mých známých ještě narodila v kazachstánském exilu. S dalšími lety mi též přicházelo, že se více chce slavit a méně vzpomínat - možná se přirozeně soustředit na pozitivní v životě, když negativního nadělil dostatek. Asi jsem ve svém mladickém maximalismu pocítil i jakési zklamání, že je mé prožívání děsivé čečenské historie principiálnější než jejich. Jako by si stačilo přečíst knížku a pochopit, čím vším si oni a jejich předkové prošli.

Včera jsem přál - přes socku, jak jinak - k narozeninám gruzínskmu kamarádovi a až poté si uvědomil, že narozeniny míval o den později. Popsal mi následně, jak mu v pětačtyřiceti na tbiliské matrice  vloni změnili den narození, prý dle revidovaných nemocničních knih. "Když mi to řekli, měl jsem radost a vůbec neprostestoval, že musím měnit všechny dokumenty," napsal mi. Hlavně že už prý nemusí slavit společně s Rudou armádou. 

Fiat lux

Slavia Praha je čínský fotbalové klub sídlící v Praze, na jehož zápas z jedním anglickým klubem se vydala šestistovka pozvaných v čele s několika prominenty, kteří nám dokázali, že oni můžou. Zatímco ostatní smrtelníci nesmí. A žádnému z lampasáků to nepřišlo divné.  

Jako třeba nepřijde divné, že zatímco několik českých koumáků vymyslelo různé kovidové testy ze slin, některé z nichž již byly řádně odzkoušeny, zadalo vnitro tendr na testy čínské, aby bylo zas co vítat na letišti. Ukázalo se ale, že vnitro není nejlepším nákupčím, což jsme koneckonců věděli už od loňského jara, kdy bralo roušky za desetinásobek ceny. Dobrá, nemělo to úplně snadné.

Za jednoho dodavatele lobuje Bureš, ale varuje před ním BISka, protože je z okruhu trestně stíhaného mafiána. Hambáček s fanfárami následně vybere druhého dodavatele, u kterého se ale hned zjistí, že jde o pračku peněz, směřujících přes Dominikánskou republiku do daňového ráje na Marshallových ostrovech. Nová majitelka firmy, odbornice na divadelní kulisy, jak symbolické, se brání, že prý ona je v tom samotinká. To by ale nesměla sídlit na stejné adrese jako chlapík se stejným příjmením, co ve vícero firmách přizvukuje jinému chlapíkovi jménem Havrlant, jehož jiný příbuzný, též Havrlant se zúčastnil známé pitky v hospodě Rio na Vyšehradě, hádejte s kým, no přeci s Prymulou a Faltýnkem. Ptáte se, zda v tunelu jedou oba zmínění, nebo jen jeden? A není to jedno?

Kdosi o devadesátkách říkával, že se zhaslo a každý si vzal, co chtěl. Tedy včetně Bureše, jehož bandička tu teď řádí bez zhasínání, k čemuž mu stačí si hlídat důchodcovské volební hlasy. Vitajte v pekle, priatelia.

Únor bílý II

Včerejší text měl být původně jen výdechem a pozvánkou. Výdechem z toho, jak méně člověk stíhá, když zrovna potřebuje více času. Třeba na to, aby se začal mentálně a fyzicky přesouvat do jiné země. Zatímco práce, kterou dodělává, ubíhá tak pětkrát pomaleji, než si původně myslel, a dalších povinností naopak přibývá, než by ubývalo. Každopádně bych měl odletět za 17 dní, tak doufám, že se v klidu podaří.

Pozvánka se týkala kroniky naší minihecgrupy, která navzdory všem různým nepřízním pokračuje v každodenním ponoru. I když se teploty na Barboře v posledních dnech pohybují ve dvouciferných mínusech, stále je kam vlézt, což tedy, pravda, občas vyžaduje trochu úsilí. Bez mučení se přiznávám, že z původního hecu a desetivteřinového pobytu ve vodě při teplotách vzduchu o dvacet stupňů vyšších, než máme v těchto dnech, je nakonec zábava, fajn chvilka pro kamarádský potlach a vždy potřebnou dávku dopaminu, endorfinu a serotoninu. A více už se lze dočíst tady. 

Únor bílý

Nestíhám na vícero frontách, což je vlastně dobře, protože, ač chorobný optimista (nebo si nalhávám?), nic optimistického na epidemiologických a politických procesech v naší zemi nenacházím. Včetně například zrušení výjimečného stavu a hrozící nekontrolované znovuotevření různých provozoven. 

Nejsem proti tomu, aby obchody a restaurace různého typu byly otevřeny, jen vnímám, že se společnost stále více chová jako nemocný gambler, který každou prohranou sázku následně zdvojnásobí. Všechno nebo nic, jinak neumím. Zavřeli jste a teď chcete, abychom seděli dva metry od sebe? A just budeme všichni pohromadě a za půlku zavřené hospody vyhlásíme nikdy nikým neužívaný salonek. Nebo vlastně si myslím, že je správně, že se omezují různé možnosti zbytečného setkávání lidí, jen by mělo být naprostě jinak kompenzováno a komunikováno. Problém tedy nevidím v tom, že je zavřeno, ale že je kompenzace následků zavírání naprosto neadekvátní. 

A mezitím nám kolabují nemocnice, zatímco dement Bureš s bandou dalších dementů kolem sebe nadále hledá, na koho kde svalit vinu za vlastní průsery. protože nejde o nic jiného než o volební preference, které by asi poklesly, kdyby se například z Chebu jezdilo do Němec. Na Blízkém východě se traduje, že se Bašárovi Assadovi nikdo v tvrdohlavosti nevyrovná. My jsme ale možná konkurenci už objevili. A taky nás to už stálo dost tisíc životů.

Ach jo, chtěl jsem psát úplně o jiném, a jak snadno jsem uklouzl. Na lejnu ANOnistů, kteří aktivně pracují na rozkladu společnosti a státu, na lejnu ODSáků, kteří projevují své fašistické sklony k trestání nejpotřebnějších, na lejnu podobně fašounských Pitomiovců a Komančů, kteří si z politiky udělali handl - i s lidskou hloupostí a naivitou, na lejnu teď už i opozice, která z mého pohledu měla skousnout, že se Bureš chová jako idiot, neschopný elementárního dialogu, a učinit rozhodnutí, jež hledí primárně na zájem celé země. A tím je nadále maximálně eliminovat možnosti zbytečného potkávání. Jakkoli velké bylo pokušení ukázat fakáč mafiánskému autokratovi, který dlouhodobě spoléhá na extremisty a zbytek politické scény ignoruje. Anebo hystericky pokřikuje.

Dobrá, to původní, mnohem kratší vyprávění si nechám na jindy. Sorry for the rant. :)

ŤikŤak

Není to zas tak dlouho, co se řada zemí začala zamýšlet nad tím, do jaké míry Čína využívá různé informační technologie a platformy ke všemožnému špehování ve světě. Vybrané vlády se dokonce rozhodly k sobě raději některé čínské technologie nepouštět, což asi chápu. Zato naše skvadra analfabeta se nebojácně vydala na čínskou sociální síť a poslala půl mega pár mlaďasům, kteří jsou zběhlí ve zveřejňování vlastních, naprosto zbytečných videí, aby ve volebním roce pozvedli renomé našich vládců v čele s nepřetržitěmakajícím Burešem. Srovnání okna ve Strakovce s oknem Stalinovým na mě tedy úplně nezapůsobilo jako úsměvná hyperbola - spíše coby memento Burešovy čekistické minulosti a autokratických tendencí. Kyselá pachuť.

Ve chvíli, kdy létají naše společné miliardy napravo, nalevo, na Bahamy, Panenské ostrovy a kdovíkamještě, je půl mega vlastně jen takové zpropitné, nicméně by nám nemělo uniknout dvojí. Ze státního teď financujeme jednak zvýšení sledovanosti dvou puberťáků na přitroublé a pravděpodobně špiónské sociální síti, a jednak začínající ANOnistickou volební kampaň. A to se ve slušné společnosti úplně nedělá. Co na tom, že čínská socka primárně cílí na puberťáky předvolebního věku, zatímco ANOnistická podpora stojí zejména na mnohem dříve narozených. Však se nebojte, očkování pro lid nad pětašede do voleb taky zajistíme. Pro nikoho jiného teda asi už moc ne. Sorry jako.

Optimistů není nikdy dost, a proto mě napadá, že by nová vládní socka mohla být zvukomalebnou předzvěstí, odpočítávající čas, kdy tahle mafie ještě bude u moci. I když se zatím obávám, že spíše zas dojde na Černomyrdina.

Fašouni ve sněmovně

Jako by mi brněnská rektorka viděla do hlavy. Když jsem se dočetl o sněmovnou schváleném fašounském zákoně na podpodu agrobaronů typu Bureše či piTomana, napadlo mě, že bud dráž a zákon v konečném důsledku zničí malé zemědělce a dál sníží již tak často velmi pochybnou kvalitu potravin. Aneb, jak píše autorka, abychom nemuseli zvyšovat kvalitu, omezíme konkurenci. Namísto toho, abychom krizi využili k růstu, vymyslíme regresi a marasmus první kategorie.

Národní potravinová soběstačnost určitě mnohým zní rajsky, protože přeci žijeme v devatenáctém století na opuštěném ostrově a neustále nám hrozí hladomor.  Na hop, hop, hop, kdo neskáče, není Čech, masa slyší. Tím spíš, když skáčou brambory a cibule nebo ze zahraničí dovezená a u nás přepakovaná vodňanská kuřata. A kdyby náhodou Senát se zákonem zametl, bude to na koho svést. Pokud se tedy senátoři nezaleknou negativního pýár, že nejsou dostatečně vlastenečtí.

Před časem se mi zalíbila definice rozdílu mezi nacionalismem a fašismem od Yuvala Noah Harariho. Patriot má svou zemi rád a myslí si, že je unikátní, z čehož vyplývají i určité závazky. Fašoun si myslí, že je jeho země nadřazená ostatním. A právě na tuto nadřazenost u nás hrají dokola různé hnědé, rudé či modré partaje, znajíce, že fašounství ve frustrovaných a nevzdělaných společnostech funguje náramně. Harari nicméně dodává, že inteligentní nacionalista nemá na vybranou než být i globalistou, protože jedině spoluprací napříč hranicemi můžeme dosáhnout toho, aby ten náš milovaný národ či stát vzkvétal. Naši lumeni nicméně spíše tíhnou k fašounskému izolacionismu, protože jde primárně o pár rychlých bodíků, když ta opravdová řešení jsou o dost obtížnější. A hlavně o jejich výdělky.

Není to tak dávno, co šel Bureš do voleb s kritikou kvality importovaných potravin, prodávaných v Česku, i když dlouhodobě zdaleka největší hnus u nás vydává za potraviny jeho Agrofert. Vnímám, jak je stále obtížnější nakupovat určité pochutiny tak, aby nebyly z Agrofertu (děkuji tímto aplikaci BezAndreje za kontinuální pomoc a podporu). Do roka a do dne bude nepochybně násobně obtížnější, takže nezbyde než investovat do vývoje amarounů. 

Za poslední rok se pod Burešovým dohledem nejen na zdravotnictví rozkradly miliardy, zatímco jemu samému v době bezprecedentní krize vzrostl za rok majetek o čtyři miliardy. A peníze dál tečou, naposledy třeba na vládní TikTok, na jehož zřízení dostala půl mega firma, která ještě před pár měsíci neexistovala. Do toho teď Pitomio s ANOnisty vymysleli další hřebík do naší společné rakve. Člověk nemusí být mluvčím BISky, aby viděl. 

Včelka na mýtince

Doznání. Jsem znaven z fotografií a zpráv od známých po světě, že oni už svou vakcínu mají, zatímco já nemám v nejbližším století v naší republice šanci. Kovid odhaluje naprostou destrukci státního aparátu, která nepochybně začala před drahnou dobou a jíž dokonávají ANOnisté a další na ně napojení mafiáni. Naposledy se projevila vyhořelým serverem na programy Covid Nájemné a Covid Uzavřené provozovny, načež se vina svalila na uživatele. Nejlepší a nejefektivnější jsou zkrátka veřejné služby, kam nikdo neleze.

Zaujal mě krátký komentář na Forbesu od jedné paní ekonomky v tom smyslu, že největší kovidovou chybou bylo příliš se spoléhat na stát. Nikdy jsem ve svém dospělém  životě spoléhání na stát nepraktikoval a ani tentokrát neměl v úmyslu, ale ve chvíli, kdy opakovaně natolik dramaticky zasahuje do běžných životů, nelze než s počínáním státu tak nějak kalkulovat. Aneb když potřebujete jakýkoli nepotravinový sortiment, modlete se, že si Bureš koupí nějaký byznys s ním spojený, aby krámy zůstaly otevřené. Podprdy bohužel nenosím a Luděk Staněk, který mě na ně upozornil, pokud vím, též ne.

Přistihl jsem se při myšlence, že si projednou tak trochu přeji, aby čeští antivaxníci alespoň na chvíli ovládli veřejnou debatu a včelka se včas dostala i ke mně a mým blízkým. Pokud možno nikoli čínská či ruská včelka, protože ač nemám důvod nevěřit ruským či čínským vědcům, s jejich politiky, kteří vakcínu propagují a používají k mezinárodní "diplomacii," už to mám trochu jinak. Preventivně jsem vytáhl svůj očkovák a vidím, že mám propadlou hepatitidu, meningokoka i tyfus. Tak možná přeci jen velmi záhy na nějaké to bodnutí ještě dojde. Abych nevyšel ze cviku.

Donbas

Nedávno jsem se tu přiznal, že nemám rád takzvané válečné novináře, a teď dočetl knížku od jednoho z nich, Donbas od Tomáše Forró. Částečně na různá doporučení, částečně asi i proto, abych trochu pracoval se svou předpojatostí.

Než se podělím, jak dopadlo, přiznám zas, jaký mám s válečně-novinářským žánrem největší problém. Dá se asi shrnout jako nepoměr mezi novinářským sebepromo a zájmem o lidské osudy, zasažené válkou. Mezi často povrchním porozuměním situaci, daným krátkým pobytem či pobyty, a suverenitou, se kterou se situace prezentuje. Nepoměr z pohledu člověka, jehož prací je téměř po dvě dekády zájem o lidské osudy a důkladné studium situací v regionech, kde působím.

Forróův Donbas vnímám ve třech rovinách. V jedné rovině knížka demonstruje ruskou meta-strategii na různých paralelách mezi Donbasem a konflikty v ex-CCCP, nejčasněji na Kavkaze, který ale autor příliš nezná a nechápe. Často porovnává neporovnatelné a dopouští se zbytečných chyb a domněnek. Místy je až roztomilé, když na jedné straně dokáže velmi vnímavě a přesně popsat různé ruské postupy a vlivy, ale demonstruje je příklady, které se k demonstraci nehodí.

Třeba porovnávání působení Čečenců v Abcházii s působením Čečenců na Donbase je dost mimo mísu. Basajev a spol. se v Abcházii neobjevili z ruského popudu ani na ruské přání, ba naopak vnímali Rusko jako nepřítele, který se ale v konkrétním konfliktu stal nepřítelem jiného nepřítele, tedy jejich dočasným spojencem. Basajev a spol. šli do Abcházie bojovat za svobodu (a unifikaci) hrdinných kavkazských národů a Rusko prostě náhodou bylo na též straně jednoho lokálního konfliktu. Což se ale změnilo jen za pár let, když Basajev se svými muži bránil na azerské straně karabašskou Šušu před útokem Ruskem podporovaných arménských vojsk. Načež mnozí prominentní čečenští velitelé našli ve svém boji s Ruskem útočiště právě v Gruzii a sám Basajev s Ruskem válčil až do své náhodné smrti u ingušského Ekaževa o více jak desetiletí později.

Zato několikrát zmiňovaný batalion Vostok, který vznikl v roce 2003 (nikoli 1999, jak špatně uvádí Forróův zdroj) pod vedením Sulima Jamadajeva, tehdejšího de facto vládce východočečenského Gudermesu (proto Vostok) je zosobněním proruského pragmatismu. I když Sulimova deklarace loajality ruské armádě, která již v té době bojovala mj. proti Basajevovi, měla tenkrát i mnohem prozaičtější důvody. Sulim (a jeho pěti bratří) neválčil jen s protiruskými bojeviky, ale i se současným čečenským prezidentem, Ramzanem Kadyrovem, a to o kontrolu nad nelegální těžbou a prodejem ropy, či výnosným byznysem z únosů civilistů. Vostok byl částečně pokusem bratrů Jamadajevových posílit vlastní postavení v rámci tohoto vnitřního konfliktu. Kadyrovovi ml., tehdy ještě v pozici šéfa ochranky svého otce, nezbylo nic jiného než Vostok legitimizovat a následně se pokusit ho dostat pod vlastní kontrolu. Sulim Jamadajev byl pak zastřelen ve sklepě jednoho dubajského obchodního centra v roce 2009, dle všeho Kadyrovovým bratrancem (a poslancem ruské Dumy) Adamem Dělimchanovem z pozlacené pistole Makarov, kterou Dělimchanov dostal od Kadyrova. Vostok se mezitím stal de facto Kadyrovskou bojůvkou a symbolem čečensko-ruského přátelství, který se objeví všude tam, kde Vladimír Vladimírovič potřebuje.

Jedna z důležitých kavkazsko-ukrajinských analogií autorovi nicméně unikla. Mám dlouhodobě za to, že ruské slovo bespredel, značící maximální chaos a bezpráví, se dostalo do anglojazyčných slovníků z Kavkazu, konkrétně z Čečenska. Ať už šlo o popis chování místních garnitur po první, vítězné válce s Ruskem, nebo řádění ruských vojsk a spřízněných Čečenců, včetně výše zmíněných, během války druhé. Není nicméně s podivem, že Urban dictionary ilustruje bespredel na příkladu Majdanu, zatímco ho Forró, asi nevěda, popisuje v Doněcku a Luhansku. Bespredel je jednou z klíčových ruských strategií na jím kontrolovaných cizích územích, protože vytváří prostor k momentálním změnám vládců i potenciálnímu očistnému zásahu z moskevské hůry.

Ale to už jsem se zakecal, takže zpět k tématu. Forró prostě Kavkaz nezná, něco si načetl a z části spoléhá na vyprávění jednoho ze svých hlavních hrdinů, Gruzína Mamuky, který svou první válku zažil ještě v chlapeckém věku, a následně ji dalšími válkami mytizoval, takže nemůže být než nedůvěryhodným vypravěčem. Stejně jako třeba bývalý gruzínský prezident Míša není zosobněním progresívního demokrata, ale spíše duší megalomanský autokrat, který se od svých politických souputníků asi nejvíce liší tím, že je extrémně pro-Evropský a pro-západní. Což se bohužel nedá takto jednoznačně říci o jeho nástupcích, kteří pomalu a jistě ve mnoha ohledech vracejí Gruzii do před-růžového chaosu.

Protože jsem v různých částech Kavkazu prožil více jak deset let, zaujala mě tato první rovina asi nejvíce. A jak již řečeno, i když se autor v řadě svých tvrzení mýlí, dokáže vyvodit zajímavé, ba silné závěry ohledně ruských taktik a praktikování hybridních válek.

Ve druhé rovině se Forró pouští do obecných úvah o situaci na Ukrajině a o jejím směřování. I zde si myslím, že je často mimo, respektive, že se zbytečně dopouští příkrých soudů na základě nezřídka emotivních vyprávění svých protagonistů, místo jakéhokoli pokusu o vlastní analýzu. Neříkám, že by knížce slušelo více analytiky a de facto jiný styl a formát, jen že bych byl opatrnější s příkrými odsudky situace pouze na základě vyprávění několika lidí. Není třeba mít za každou cenu názor na věci, kterým jsem neporozuměl.

I když… pro lepší pochopení podhoubí donbaského konfliktu by se možná slušel nepatrně širší diskurs do ukrajinských politických realit, alespoň těch relativně nedávných. Když už se (zcela právem) na několika místech v knize omývá hlava Porošenkovské garnituře, asi by se bývalo slušelo více rozvinout roli, jakou v polarizaci Ukrajiny sehrála Janukovičova Strana regionů. Doslov k českému překladu pak letem zmiňuje i poslední volby a novou vládní garnituru, která „o rok později všechny zklamala,“ kterážto generalizace je naprosto zbytečná. I když Forróovi neupírám, že se všemi zklamanými hovořil. Generalizace, která popisuje spíše ukrajinskou a další post-sovětské společnosti, kde je skepse vůči jakékoli politické garnituře národním sportem a kde za vše můžou ti nahoře, nehledě na to, jakou roli sami Forróovi protagonisté v konfliktu, ba ve vlastním životě sehráli. Sám zaujímám k Zelenského administrativě zatím vyčkávací postoj, protože změn a institucionálních reforem Ukrajina potřebuje jako málokterá evropská země, a změny potřebují čas, který kovid nepřidal.

Zpět ke knížce ale. Ve třetí rovině, která je hierarchicky rovinou centrální, se seznamujeme s různými protagonisty knihy, na kterých je situace na Donbase ukotvena. Použil jsem schválně sloveso ukotvit, protože právě o chybějící kotvě se mnou často mluvili lidé, se kterými jsem se na Donbase potkával já. U většiny popisovaných postav se člověk chce dozvídat více o jejich osudech, jež dohromady skládají mozaiku konfliktu, který se, jako naprosto každý konflikt, s postupem času z černobílého stává šedším a šedším, jak i uznává sám autor. Tato rovina je z mého pohledu nejzajímavější a nejnosnější. Foróo vlastně zajímavě navazuje na doyeny české válečné žurnalistiky, Mirka Štětinu a Petru Procházkovou, kteří své knihy z válek vesměs kotví na lidských příbězích, jen je jeho rámcová kompozice mnohem silnější a jednolitější než třeba Petřina Aluminiová královna, nebo Mirkových Sedmero královen, kde se de facto jedná o sbírky dokumentárních povídek.

Celou dobu pročítání jsem nepatrně bojoval s tím, že Forró na Donbase používá překladatelky. Jazyk je od nepaměti klíčem k místním kulturám a lidským duším a bez něho se jen obtížně proniká. V ex-CCCP, včetně Donbasu, je jazyk navíc jednou ze součástí konfliktu, jakousi mentální hranicí mezi západní a východní Ukrajinou, a ani sebelepší překladatelka, ani enormní konzumace různých lihovin jazykovou bariéru kvalitně nepřemostí. Možná i proto se Forró na separatistických územích spoléhá primárně na Čechy, jež ale zároveň, dle vlastních slov, opakovaně vystavuje různým nebezpečím.

Zatímco Forróem popisované lidské osudy a skrze nich osvětlovaná (či ztmavovaná) situace v oblasti jsou jednoznačně nejkvalitnějšími částmi knížky, nejnudnější jsou právě pasáže o autorovi samotném a jeho různých hrdinstvích. Příliš na mě dýchalo egotripem, jelikož mám hluboce zakódované alergické reakce na jakékoli chování, které vystavuje vlastní okolí nebezpečí, jen aby si dotyčný někde udělal fotečku do rodinného alba. A ještě to nepokrytě přizná. Za svých dvacet let praxe jsem podobných situací zkrátka viděl přespříliš. S různými konci a nejen happyendy.

Shrnuto a podtrženo i přes řadu výhrad považuji Forróův Donbas za zajímavý počin a knihu hodnou přečtení. Lhal bych, kdybych tvrdil, že knížka změnila mé vnímání válečně-novinářského žánru. Jako u každé jiné knihy bych i tady čtenáři doporučil, že není třeba se vším souhlasit, jako není třeba si myslet, že autor všemu porozuměl. K zamyšlení, reflexím či dalšímu bádání je Forróův Donbas ale dost dobrý materiál. 3,5 z 5.