Obdivuji Caravaggia a Tomáš je mým alter ego.
I admire Caravaggio and Doubting Thomas is my alter ego.
9. srpna 2007
Úvod zbloudilému čtenáři
Introduction to a random reader
Obdivuji Caravaggia a Tomáš je mým alter ego.
I admire Caravaggio and Doubting Thomas is my alter ego.
Obdivuji Caravaggia a Tomáš je mým alter ego.
I admire Caravaggio and Doubting Thomas is my alter ego.
Od rudé k ruské a zpět za šedesát let
Článek byl publikován 28. února 2003 na serverech Infoservis.net a iDnes.cz
Alexander Tichanov je Rus, který strávil dva roky v jednom z grozněnských sklepů. Nedávno se přestěhoval o patro výš, nemůže chodit a je plně závislý na humanitární pomoci, kterou mu pravidelně vozí společnost Člověk v tísni. Narodil se před 76 lety v Grozném a město dle vlastních slov dlouhodobě opustil jen jednou, když za 2. světové války jako kluk sloužil v Rudé Armádě, na což vzpomíná s lehkou nostalgií.
"Čečenskij variant"
V Grozném dodnes existuje organizace veteránů Velké vlastenecké války, kteří mají i speciální nemocnici, zvanou krátce VOV. Vždy začátkem května dostáváme žádost o poskytnutí zvláštní potravinové pomoci stále žijícím veteránům, kteří si na paměť slavného vítězství hrdě nasazují medaile za statečnost. Nad hlavní grozněnskou ulicí, dnes totálně rozmbombardovaným Prospektem Lenina, visívá na kusu prostěradla vzorně vyvedené motto: Zdravíme u příležitosti Dne vítězství. Na obou koncích prospektu je ruské vojenské kontrolní stanoviště - blokpost.
Je leden a naše Lada Niva se blíží k jednomu z blokpostů na Lenince. Čečenská ochranka si otráveně připravuje služební průkazku, na rezolutní mávnutí mladičkého vojáka zastavuje, otevírá dveře (protože stáhnout okno je obtížnější) a cedí skrz zuby: Otděl ochrany. Vojáček, se, kývaje hlavou mým směrem, překvapivě zeptá, jestli má občan taktéž dokumenty, kde bydlí, ke komu jede na návštěvu a na jaké adrese je registrován. Zatímco se zbytek posádky vozidla nepokrytě vysmívá vojákovým dotazům, vytahuji služební průkazku, řka Gumanitárka a na doplňující otázku odpovídám, že se zabýváme humanitární pomocí.
Jedeme dále a vojákovy otázky dlouho přispívají k veselé náladě v autě. Je nový, neví, že cizinci v Grozném nežijí a že do Čečenska de facto smějí jen humanitární pracovníci, navíc zřídka a pouze na zvláštní povolení vojenského velení republiky. Výzbroj, ke které nezbytně patří i dlouhý kulomet, dodává mladému ruskému záklaďákovi vzhled Ramba, špinavé tenisky však prozrazují, že je vskutku nový - kanady nezbyly. Mazáci by taktéž v chladném počasí na postu nemrzli.
Jen mezi federálním kontrolním stanovištěm Kavkaz 1, nacházejícím se na ingušsko-čečenské hranici, a Grozným bývalo až 14 blokpostů. Dnes jich je méně než polovina a na mnohých federální vojska plně nahradila čečenská silniční policie. Pravidelně se objevující informace o tom, že partyzánské bojůvky sešly s hor, dočasně přivedou na trasu federální vojáky, kteří si alespoň mají možnost přivydělat výbíráním neoficiálního mýtného.
Ruští vojáci taktéž dennodenně procházejí podél silnice a hledají ve škarpách ručně vyrobené miny, tzv. fugasy. Otřepaný místní vtípek říká, že jede-li zrovna konvoj Člověka v tísni, mají vojáci poněkud méně práce, protože se vždy snažíme do Grozného projet co nejrychleji, a tudíž de facto celou silnici pročešeme. Kdyby některý z našich Kamazů náhodou vylétl do vzduchu, což se zatím naštěstí nestalo, je jasné, že mina byla právě tam.
Vše probíhá v souladu s komplexem navyklostí a postupů, kterým se souhrnně říká Čečenskij (případně Ingušskij) variant.
Populární asi jako vepřové maso
V samotném Grozném je přítomnost federálních vojsk znatelnější, a to nejen proto, že stále patrolují na všech blokpostech. Čečenské hlavní město je dějištěm častých přestřelek a výbuchů, ulice brázdící vojenské kolony jsou postrachem civilních vozidel - kdo včas neuhne, je nemilosrdně sražen do škarpy či přejet a na jihovýchodním předměstí, v Chankale, sídlí hlavní ruská vojenská základna.
Historky o malém, hrdém národu, který bojuje proti invazi chátrající mocnosti jsou pouhým mýtem a i když jsou samotná ruská vojska v Čečensku stejně populární jako vepřové maso, není obtížné si představit, že jejich případný odchod by republiku vrhl do chaosu občanské války. Uvědomují si to i mnozí Čečenci, kteří se však pochopitelně nedokáží smířit s tím, že pro federální vojáky platí jen málo zákonů, že se pod vlivem pocitu beztrestnosti a absolutní moci a zároveň konstantního strachu z možného napadení ze zálohy, nezřídka chovají jako nejhorší kriminálnící.
Nedávný proces s plukovníkem Budanovem, který v březnu 2000 brutálně znásilnil a zavraždil osmnáctiletou čečenskou dívku, ale nakonec byl vojenským tribunálem osvobozen pro momentální nepříčetnost, jen přilil benzínu do ohně protiruských nálad. Údajně přijeli nastolit ústavní pořádek, leč mnozí z nich by namísto kasáren měli sedět v káznicích s nejtvrdším režimem.
I postoj ruských vojsk se však v posledních měsících postupně mění, paradoxně je za jednu z příčin možné považovat teroristický útok na moskevské dějiště muzikálu Nord-Ost. Zatímco se mnoho komentátorů, stejně jako po 11. září, domnívalo, že nic již nemůže svazovat ruským orgánům ruce při naprosté silové pacifikaci Čečenska, poslední trend ukazuje spíše opak.
Byť v některých částech Čečny stále probíhají nechvalně známé speciální operace (začistky), provázené rabováním, drancováním, nelegálním zadržováním osob, či dokonce mimosoudními popravami, stále častější jsou i cílené operace, které mohou probíhat i několik týdnů, nijak neovlivňují život civilního obyvatelstva a na konci vedou k nalezení nelegálních skladů a zásobišť i likvidaci členů paravojenských a kriminálních band.
Většina Čečenců je ale přesvědčena, že skutečným cílem protiteroristické operace není pacifikace kriminálních živlů, ale čistý obchod, na kterém se podílejí jak vojenské tak civilní složky v republice, stejně jako takzvaní teroristé. Jedním z neochvějných důkazů je prý fakt, že ač je Čečensko malé, dosud se nepodařilo nejen najít prezidenta Maschadova, ale ani snížit oficiální počty čečenských partyzánů.
Když naše auto zastaví před zbytky domu, kde Alexander Tichanov žije, koordinátorka Roza vyběhne a ze všech sil začne křičet, že přijíždíme my a nikdo jiný. Zacházíme a zatímco Roza vybaluje potraviny, poněkolikaté posloucháme Alexandrovo vyprávění. Ve čtyřiačtyřicátém u Stalingradu téměř přišel o život.
Petr Kostohryz
Autor je vedoucím stálé mise společnosti Člověk v tísni v Čečensku
Alexander Tichanov je Rus, který strávil dva roky v jednom z grozněnských sklepů. Nedávno se přestěhoval o patro výš, nemůže chodit a je plně závislý na humanitární pomoci, kterou mu pravidelně vozí společnost Člověk v tísni. Narodil se před 76 lety v Grozném a město dle vlastních slov dlouhodobě opustil jen jednou, když za 2. světové války jako kluk sloužil v Rudé Armádě, na což vzpomíná s lehkou nostalgií.
"Čečenskij variant"
V Grozném dodnes existuje organizace veteránů Velké vlastenecké války, kteří mají i speciální nemocnici, zvanou krátce VOV. Vždy začátkem května dostáváme žádost o poskytnutí zvláštní potravinové pomoci stále žijícím veteránům, kteří si na paměť slavného vítězství hrdě nasazují medaile za statečnost. Nad hlavní grozněnskou ulicí, dnes totálně rozmbombardovaným Prospektem Lenina, visívá na kusu prostěradla vzorně vyvedené motto: Zdravíme u příležitosti Dne vítězství. Na obou koncích prospektu je ruské vojenské kontrolní stanoviště - blokpost.
Je leden a naše Lada Niva se blíží k jednomu z blokpostů na Lenince. Čečenská ochranka si otráveně připravuje služební průkazku, na rezolutní mávnutí mladičkého vojáka zastavuje, otevírá dveře (protože stáhnout okno je obtížnější) a cedí skrz zuby: Otděl ochrany. Vojáček, se, kývaje hlavou mým směrem, překvapivě zeptá, jestli má občan taktéž dokumenty, kde bydlí, ke komu jede na návštěvu a na jaké adrese je registrován. Zatímco se zbytek posádky vozidla nepokrytě vysmívá vojákovým dotazům, vytahuji služební průkazku, řka Gumanitárka a na doplňující otázku odpovídám, že se zabýváme humanitární pomocí.
Jedeme dále a vojákovy otázky dlouho přispívají k veselé náladě v autě. Je nový, neví, že cizinci v Grozném nežijí a že do Čečenska de facto smějí jen humanitární pracovníci, navíc zřídka a pouze na zvláštní povolení vojenského velení republiky. Výzbroj, ke které nezbytně patří i dlouhý kulomet, dodává mladému ruskému záklaďákovi vzhled Ramba, špinavé tenisky však prozrazují, že je vskutku nový - kanady nezbyly. Mazáci by taktéž v chladném počasí na postu nemrzli.
Jen mezi federálním kontrolním stanovištěm Kavkaz 1, nacházejícím se na ingušsko-čečenské hranici, a Grozným bývalo až 14 blokpostů. Dnes jich je méně než polovina a na mnohých federální vojska plně nahradila čečenská silniční policie. Pravidelně se objevující informace o tom, že partyzánské bojůvky sešly s hor, dočasně přivedou na trasu federální vojáky, kteří si alespoň mají možnost přivydělat výbíráním neoficiálního mýtného.
Ruští vojáci taktéž dennodenně procházejí podél silnice a hledají ve škarpách ručně vyrobené miny, tzv. fugasy. Otřepaný místní vtípek říká, že jede-li zrovna konvoj Člověka v tísni, mají vojáci poněkud méně práce, protože se vždy snažíme do Grozného projet co nejrychleji, a tudíž de facto celou silnici pročešeme. Kdyby některý z našich Kamazů náhodou vylétl do vzduchu, což se zatím naštěstí nestalo, je jasné, že mina byla právě tam.
Vše probíhá v souladu s komplexem navyklostí a postupů, kterým se souhrnně říká Čečenskij (případně Ingušskij) variant.
Populární asi jako vepřové maso
V samotném Grozném je přítomnost federálních vojsk znatelnější, a to nejen proto, že stále patrolují na všech blokpostech. Čečenské hlavní město je dějištěm častých přestřelek a výbuchů, ulice brázdící vojenské kolony jsou postrachem civilních vozidel - kdo včas neuhne, je nemilosrdně sražen do škarpy či přejet a na jihovýchodním předměstí, v Chankale, sídlí hlavní ruská vojenská základna.
Historky o malém, hrdém národu, který bojuje proti invazi chátrající mocnosti jsou pouhým mýtem a i když jsou samotná ruská vojska v Čečensku stejně populární jako vepřové maso, není obtížné si představit, že jejich případný odchod by republiku vrhl do chaosu občanské války. Uvědomují si to i mnozí Čečenci, kteří se však pochopitelně nedokáží smířit s tím, že pro federální vojáky platí jen málo zákonů, že se pod vlivem pocitu beztrestnosti a absolutní moci a zároveň konstantního strachu z možného napadení ze zálohy, nezřídka chovají jako nejhorší kriminálnící.
Nedávný proces s plukovníkem Budanovem, který v březnu 2000 brutálně znásilnil a zavraždil osmnáctiletou čečenskou dívku, ale nakonec byl vojenským tribunálem osvobozen pro momentální nepříčetnost, jen přilil benzínu do ohně protiruských nálad. Údajně přijeli nastolit ústavní pořádek, leč mnozí z nich by namísto kasáren měli sedět v káznicích s nejtvrdším režimem.
I postoj ruských vojsk se však v posledních měsících postupně mění, paradoxně je za jednu z příčin možné považovat teroristický útok na moskevské dějiště muzikálu Nord-Ost. Zatímco se mnoho komentátorů, stejně jako po 11. září, domnívalo, že nic již nemůže svazovat ruským orgánům ruce při naprosté silové pacifikaci Čečenska, poslední trend ukazuje spíše opak.
Byť v některých částech Čečny stále probíhají nechvalně známé speciální operace (začistky), provázené rabováním, drancováním, nelegálním zadržováním osob, či dokonce mimosoudními popravami, stále častější jsou i cílené operace, které mohou probíhat i několik týdnů, nijak neovlivňují život civilního obyvatelstva a na konci vedou k nalezení nelegálních skladů a zásobišť i likvidaci členů paravojenských a kriminálních band.
Většina Čečenců je ale přesvědčena, že skutečným cílem protiteroristické operace není pacifikace kriminálních živlů, ale čistý obchod, na kterém se podílejí jak vojenské tak civilní složky v republice, stejně jako takzvaní teroristé. Jedním z neochvějných důkazů je prý fakt, že ač je Čečensko malé, dosud se nepodařilo nejen najít prezidenta Maschadova, ale ani snížit oficiální počty čečenských partyzánů.
Když naše auto zastaví před zbytky domu, kde Alexander Tichanov žije, koordinátorka Roza vyběhne a ze všech sil začne křičet, že přijíždíme my a nikdo jiný. Zacházíme a zatímco Roza vybaluje potraviny, poněkolikaté posloucháme Alexandrovo vyprávění. Ve čtyřiačtyřicátém u Stalingradu téměř přišel o život.
Petr Kostohryz
Autor je vedoucím stálé mise společnosti Člověk v tísni v Čečensku
Ramadán aneb ingušské bolesti hlavy
Publikováno 8. listopadu 2002 na serveru Infoservis.net a 10. listopadu 2002 na serveru iDnes.cz
"Když nejím, jsem agresivní," říká Chamzat, příslušník ingušské policie, momentálně vydělený na ochranu kanceláří OSN v Nazrani. Náš Bekchan, splňující stejné poslání jen o pár metrů dále, u dveří s nápisem "Čelověk v bědě", doplňuje: "Nemluv na mě, jsem nervózní, od rána jsem nekouřil."
Ač rtuť teploměru stabilně nepřesahuje 5 stupňů, další dva členové ochranky, Alichan s Ruslanem, stojí v tričku na sluncem rozpáleném chodníku a kouří. Navzájem se chápou, dnes to ještě nešlo, člověk se pořádně ani neumyl, Ruslan měl noční, takže se nestačil nasnídat. Prostě to ještě není ono, ale zítra se začíná doopravdy.
Luizka, naše kuchařka, utíká dříve z práce a omlouvá se, že jí není dobře, motá se jí hlava a musí si jít lehnout. Účetní Lima přibíhá se svým obvyklým pozdravem: "Zdravstvujtě, ljudi" (s hodně dlouhým "a"), chvíli hledá v šuplíku svorku, postěžuje si na bolení břicha a opět se vypaří. Koordinátor Selim telefonuje zkroušeným hlasem z naší kanceláře v Grozném, aby zjistil podrobnosti o chystaném potravinovém konvoji. Polyká a přiznává, že ho svrbí jeho zažloutlé prsty. Sekretářka Fatima je klidná, vyrovnaná, migrény jí prý naopak zmizely, nastávající období by mělo přinést očistu a věčnou spásu. Jedním slovem shrnuto: V Ingušsku začal Ramadán.
Začátek muslimského postního měsíce letos padl na listopad a jen tak tak se nesrazil s jiným slavným dnem. Ramadán roku 2002 začal 6. listopadu a 7. listopad je v Rusku státním svátkem, připomínajícím výstřel jakéhosi křižníku v St. Petěrburku. Symbolické setkání dvou hnutí, které silně ovlivnily národy severního Kavkazu a jejichž otisky dnes bizarním způsobem formují duši každého Kavkazana.
Těžko říci, zda zde máme co do činění s hrdými muslimy, zprzněnými sovětskou výchovou, či se zvláštním hybridním Korán ctícím druhem "Homo postsovieticus". Každopádně je setkání s postkomunistickou mentalitou jedním z největších kulturních šoků, zatímco konfrontace s kavkazskou urputností a (často nepochopitelnou) hrdostí bývá úsměvná až fascinující.
Oslava říjnové revoluce však byla v Ingušsku očekávána radostněji než začátek ramadánu, jelikož svou náplní spíše připomíná jeho konec. Nejdůležitější je totiž skutečnost, že se nejde do práce, na konec ramadánu (očekáván 8.-9.12.) lze navíc zkonzumovat alkoholu za celé postní období.
Začátek a konec postního měsíce se od druhých, přečetných svátků, oslavovaných stále v soudružském, kašírovaném duchu (tj. kyticí, diplomy a vodkou), v mnohém liší a nelze jej srovnávat s Dnem požárníků, parašutistů, milicionéřů (mimochodem 10.listopadu) či dalšími. Ramadán je stejně jako pohřeb, svatba či narození dítěte, dlouholetou tradicí, rituálem, který má svůj řád, ač již taktéž částečně ovlivněný vodkovou mentalitou. Večer před začátkem měsíce se všichni muži musí naposledy opít, po jeho skončení se opíjejí tři dny.
Mezinárodních humanitárek se ramadán příliš netýká. Někdo posunul pracovní dobu dopředu, aby místní zaměstnanci mohli se západem slunka odcházet na předčasnou večeři. Pár humanitárců se z různých důvodů postí spolu s místními. Týká se to i části humanitární mise společnosti Člověk v tísni. Výsledek po prvním dnu však není příliš lichotivý. Jsem nevrlý, agresivní a nervozní, bolí mě břicho, motá se mi hlava a strašně bych kouřil.
Petr Kostohryz
Autor je vedoucím humanitární mise společnosti Člověk v tísni v Čečensku
"Když nejím, jsem agresivní," říká Chamzat, příslušník ingušské policie, momentálně vydělený na ochranu kanceláří OSN v Nazrani. Náš Bekchan, splňující stejné poslání jen o pár metrů dále, u dveří s nápisem "Čelověk v bědě", doplňuje: "Nemluv na mě, jsem nervózní, od rána jsem nekouřil."
Ač rtuť teploměru stabilně nepřesahuje 5 stupňů, další dva členové ochranky, Alichan s Ruslanem, stojí v tričku na sluncem rozpáleném chodníku a kouří. Navzájem se chápou, dnes to ještě nešlo, člověk se pořádně ani neumyl, Ruslan měl noční, takže se nestačil nasnídat. Prostě to ještě není ono, ale zítra se začíná doopravdy.
Luizka, naše kuchařka, utíká dříve z práce a omlouvá se, že jí není dobře, motá se jí hlava a musí si jít lehnout. Účetní Lima přibíhá se svým obvyklým pozdravem: "Zdravstvujtě, ljudi" (s hodně dlouhým "a"), chvíli hledá v šuplíku svorku, postěžuje si na bolení břicha a opět se vypaří. Koordinátor Selim telefonuje zkroušeným hlasem z naší kanceláře v Grozném, aby zjistil podrobnosti o chystaném potravinovém konvoji. Polyká a přiznává, že ho svrbí jeho zažloutlé prsty. Sekretářka Fatima je klidná, vyrovnaná, migrény jí prý naopak zmizely, nastávající období by mělo přinést očistu a věčnou spásu. Jedním slovem shrnuto: V Ingušsku začal Ramadán.
Začátek muslimského postního měsíce letos padl na listopad a jen tak tak se nesrazil s jiným slavným dnem. Ramadán roku 2002 začal 6. listopadu a 7. listopad je v Rusku státním svátkem, připomínajícím výstřel jakéhosi křižníku v St. Petěrburku. Symbolické setkání dvou hnutí, které silně ovlivnily národy severního Kavkazu a jejichž otisky dnes bizarním způsobem formují duši každého Kavkazana.
Těžko říci, zda zde máme co do činění s hrdými muslimy, zprzněnými sovětskou výchovou, či se zvláštním hybridním Korán ctícím druhem "Homo postsovieticus". Každopádně je setkání s postkomunistickou mentalitou jedním z největších kulturních šoků, zatímco konfrontace s kavkazskou urputností a (často nepochopitelnou) hrdostí bývá úsměvná až fascinující.
Oslava říjnové revoluce však byla v Ingušsku očekávána radostněji než začátek ramadánu, jelikož svou náplní spíše připomíná jeho konec. Nejdůležitější je totiž skutečnost, že se nejde do práce, na konec ramadánu (očekáván 8.-9.12.) lze navíc zkonzumovat alkoholu za celé postní období.
Začátek a konec postního měsíce se od druhých, přečetných svátků, oslavovaných stále v soudružském, kašírovaném duchu (tj. kyticí, diplomy a vodkou), v mnohém liší a nelze jej srovnávat s Dnem požárníků, parašutistů, milicionéřů (mimochodem 10.listopadu) či dalšími. Ramadán je stejně jako pohřeb, svatba či narození dítěte, dlouholetou tradicí, rituálem, který má svůj řád, ač již taktéž částečně ovlivněný vodkovou mentalitou. Večer před začátkem měsíce se všichni muži musí naposledy opít, po jeho skončení se opíjejí tři dny.
Mezinárodních humanitárek se ramadán příliš netýká. Někdo posunul pracovní dobu dopředu, aby místní zaměstnanci mohli se západem slunka odcházet na předčasnou večeři. Pár humanitárců se z různých důvodů postí spolu s místními. Týká se to i části humanitární mise společnosti Člověk v tísni. Výsledek po prvním dnu však není příliš lichotivý. Jsem nevrlý, agresivní a nervozní, bolí mě břicho, motá se mi hlava a strašně bych kouřil.
Petr Kostohryz
Autor je vedoucím humanitární mise společnosti Člověk v tísni v Čečensku
Obnova pod dohledem gangsterů
Publikováno 15. listopadu 2003 na serveru Infoservis.net
Lidé z proruské čečenské administrativy, kteří bdí nad činností humanitárních organizací, nám zakázali jezdit do Čečenska. Vlastně nám to - prý z bezpečnostních důvodů - takřka nepovolili. Vzhledem k prezidentským volbám se prý dalo očekávat cokoli, zejména dočasné zhoršení bezpečnostní situace následkem "teroristických útoků ze strany čečenských separatistů". Nepochopili jsme ale, proč jedním ze čtyř dnů, kdy jsme do Čečenska v září směli, byl poslední den v měsíci, tedy datum snad nejblížší k oněm nevyzpytatelným volbám. Podobně nám nepovolili vstup do Čečenska již několikrát v minulosti, i když zrovna žádné volby nebyly. Přesto se podle stejných informačních zdrojů, kterými je v tomto případě velení ruských vojsk v Čečensku a Federální bezpečnostní služba (FSB - pokračovatelka sovětské tajné služby KGB), situace stabilizuje, urovnává a uklidňuje. Důkazem tohoto procesu jsou ostatně i ony prezidentské volby. Hladce v nich zvítězil dosavadní šéf čečenské správy Ahmad Kadyrov. S nadsázkou lze říci, že "vyhrál" už tři týdny před 5. říjnem, kdy se volby konaly.
Podivný klid před bouří
Situace v Čečensku před volbami a během nich byla extrémně napjatá bázlivým očekáváním dalších tragedií v podobě teroristických útoků či obnovení bojů. Ministerstvo školství od 26. září vyhlásilo mimořádné prázdniny. Hlavním důvodem bylo, že ve valné většině škol byly umístěny volební okrsky, čímž se dostaly velmi vysoko na virtuální seznam budov, ohrožených teroristickým útokem. Nákladní automobilová doprava byla maximálně omezena, pokud se kdosi přeci jen rozhodl vyjet, musel počítat s důkladnými kontrolami na četných vojenských check pointech. Mnoho Čečenců se před volbami raději dočasně přemístilo do sousedního Ingušska. Přes několik přestřelek, které nepřesáhly běžný rámec, však nakonec "Volby Kadyrova", jak se jim mezi lidmi říkalo, proběhly naprosto v klidu. V samotný volební den byly ulice téměř pusté, veškerý pohyb zejména v městech se omezil na vyřizování nejnutnějších záležitostí. Po ulicích patrolovali vedle federálních vojáků také po zuby ozbrojení příslušníci osobní ochrany budoucího prezidenta. Předvolební napětí bylo patrné také v Ingušsku, kde dosud žije asi 75 000 čečenských běženců. Byly uzavřeny všechny tržnice a posíleny policejní kontroly. Většina humanitárních pracovníků opustila region, kam se naopak nahrnulo pár set zahraničních novinářů, pečlivě a úzkostlivě hlídaných ruskými vojáky a tajnými službami.
Mnoho Čečenců vám řekne, že jsou raději, slyší-li výbuchy a střelbu, než když je příliš velký klid, který za stávající situace nemůže znamenat než blížící se bouři. Život civilního obyvatelstva se po obrovském předvolebním napětí pomalu vrací do starých kolejí a lidé vítají konec volebního procesu s velkou úlevou. Někteří snad dokonce i s radostí, že republika má nakonec nového prezidenta. Ve skutečnosti se ale za tím skrývá konec stresu, plynoucího z nepředvídatelnosti situace. Málokdo věří, že by samotné zvolení dlouholetého nejvyššího představitele promoskevské čečenské správy prezidentem mohlo přinést podstatné politické změny. Na druhou stranu je vědomí, že ani tak závažná událost, jako jsou prezidentské volby, nevedla k zásadnímu zhoršení bezpečnostní situace, pro mnohé nadějí. Doufají, že Čečensko sice pomalu, leč jistě spěje k nastolení míru a právního řádu.
Jeřáby mezi ruinami
Kromě březnového ústavního referenda a prezidentských voleb je rok 2003 pro Čečensko významný ještě v dalším ohledu. Teprve letos, čtvrtý rok po začátku války, nastal viditelný posun v obnově zničené republiky. A to i přes skutečnost, že Federální program obnovy Čečenska běží od roku 2000. Až na konci roku 2002 ale bylo najednou možné na ulicích Grozného potkat kolony nákladních automobilů, odvážejících sutiny ze zřícených domů. Od letošního jara se na některých sídlištích objevily jeřáby, které začaly demontovat neopravitelné paneláky. Program oprav si nakonec připsal na konto i obnovu několika zničených škol a nemocničních oddělení. Fungující budovy veřejné správy se postupně oděly do nového hávu a o zvýšené rekonstrukční aktivitě svědčí i kompletní oprava sídla čečenské republikové správy, totálně zničené při mohutné explozi na sklonku loňského roku. Nebude trvat dlouho a svého znovuzrození se dočká i Palác pionýrů na centrálním náměstí Grozného, z něhož po soustavném bombardování zbyly jen ruiny.
Federální program obnovy se zaměřil i na obydlí samotných Čečenců. Běží opravy soukromých i obecních domů a bytů a již v březnu byl slavnostně zveřejněn plán výplaty kompenzací za ztrátu nemovitosti a majetku v následku válečných událostí v Čečensku. Právě na to zoufale čekali ti obyvatelé Čečenska, kteří přišli o svá obydlí úplně. Tito lidé totiž nespadali pod rekonstrukční programy humanitárních organizací, které vydávaly materiál pouze na částečně poničené domy. Krátce řečeno, v Čečensku se opravuje a staví. A to i přes jev, který doprovází zatím veškeré státem řízené pokusy o obnovu Čečenska - totiž že valná část prostředků určených na rekonstrukce končí kdesi v nenávratnu.
K tomuto posunu patrně přispělo i únorové jmenování Anatolije Popova čečenským premiérem. Původně řídil ruskou vládní agenturu, odpovědnou za rozdělování federálních fondů mezi různé struktury čečenské republikové správy a za najímání subdodavatelů na jednotlivé rekonstrukční projekty. Popov na čečenskou politickou scénu vstoupil jako člověk znalý finančních toků určených na obnovu republiky. Ve skutečnosti je ale podnikatelem s nevelkými politickými ambicemi, takže s naopak velice ambiciózním Kadyrovem vytvořil vcelku bezkonfliktní a vzájemně se doplňující dvojici.
Nastolí Kadyrov mír?
Hlavní problém Čečenska, tedy dramatická bezpečnostní situace, ale i nadále zůstává nevyřešen. Pokračují vojenské akce federálních sil, takzvané "začistky", které nekorespondují s lidskými právy či ruskými zákony ani omylem. Dochází tu k nezákonnému zatýkání a zadržování, bití a mučení. Sílí aktivity lokálních polovojenských skupin, často propojených s federálními silami a s promoskevskou čečenskou správou. Výbuchy, přestřelky, samovolné zatýkání a přepadávání osob uprostřed noci či únosy civilistů jsou stále na denním pořádku. Všeobecně mezi Čečenci převládá názor, že současná politická reprezentace ani nemá zájem cokoli měnit. Za nitky v politické a ekonomické hře o Čečensko tahají takovým způsobem, aby jim to přinášelo obrovské zisky: především z ilegálního obchodu s ropou a z prostředků určených na rekonstrukci republiky. Nově zvolený prezident je považován za prominentního reprezentanta této zájmové skupiny. Na druhou stranu si však lze představit, že zvolením na významný politický post dosáhl svého a pod tlakem Moskvy nakonec obrátí čečenskou bárku přeci jen na cestu smíru a normálního života. Kostky jsou vrženy - zatím však není jasné, zda ve prospěch mírového řešení konfliktu či pokračujícího bezpráví a násilí.
Petr Kostohryz
Autor je vedoucím stálé mise společnosti Člověk v tísni v Čečensku
Lidé z proruské čečenské administrativy, kteří bdí nad činností humanitárních organizací, nám zakázali jezdit do Čečenska. Vlastně nám to - prý z bezpečnostních důvodů - takřka nepovolili. Vzhledem k prezidentským volbám se prý dalo očekávat cokoli, zejména dočasné zhoršení bezpečnostní situace následkem "teroristických útoků ze strany čečenských separatistů". Nepochopili jsme ale, proč jedním ze čtyř dnů, kdy jsme do Čečenska v září směli, byl poslední den v měsíci, tedy datum snad nejblížší k oněm nevyzpytatelným volbám. Podobně nám nepovolili vstup do Čečenska již několikrát v minulosti, i když zrovna žádné volby nebyly. Přesto se podle stejných informačních zdrojů, kterými je v tomto případě velení ruských vojsk v Čečensku a Federální bezpečnostní služba (FSB - pokračovatelka sovětské tajné služby KGB), situace stabilizuje, urovnává a uklidňuje. Důkazem tohoto procesu jsou ostatně i ony prezidentské volby. Hladce v nich zvítězil dosavadní šéf čečenské správy Ahmad Kadyrov. S nadsázkou lze říci, že "vyhrál" už tři týdny před 5. říjnem, kdy se volby konaly.
Podivný klid před bouří
Situace v Čečensku před volbami a během nich byla extrémně napjatá bázlivým očekáváním dalších tragedií v podobě teroristických útoků či obnovení bojů. Ministerstvo školství od 26. září vyhlásilo mimořádné prázdniny. Hlavním důvodem bylo, že ve valné většině škol byly umístěny volební okrsky, čímž se dostaly velmi vysoko na virtuální seznam budov, ohrožených teroristickým útokem. Nákladní automobilová doprava byla maximálně omezena, pokud se kdosi přeci jen rozhodl vyjet, musel počítat s důkladnými kontrolami na četných vojenských check pointech. Mnoho Čečenců se před volbami raději dočasně přemístilo do sousedního Ingušska. Přes několik přestřelek, které nepřesáhly běžný rámec, však nakonec "Volby Kadyrova", jak se jim mezi lidmi říkalo, proběhly naprosto v klidu. V samotný volební den byly ulice téměř pusté, veškerý pohyb zejména v městech se omezil na vyřizování nejnutnějších záležitostí. Po ulicích patrolovali vedle federálních vojáků také po zuby ozbrojení příslušníci osobní ochrany budoucího prezidenta. Předvolební napětí bylo patrné také v Ingušsku, kde dosud žije asi 75 000 čečenských běženců. Byly uzavřeny všechny tržnice a posíleny policejní kontroly. Většina humanitárních pracovníků opustila region, kam se naopak nahrnulo pár set zahraničních novinářů, pečlivě a úzkostlivě hlídaných ruskými vojáky a tajnými službami.
Mnoho Čečenců vám řekne, že jsou raději, slyší-li výbuchy a střelbu, než když je příliš velký klid, který za stávající situace nemůže znamenat než blížící se bouři. Život civilního obyvatelstva se po obrovském předvolebním napětí pomalu vrací do starých kolejí a lidé vítají konec volebního procesu s velkou úlevou. Někteří snad dokonce i s radostí, že republika má nakonec nového prezidenta. Ve skutečnosti se ale za tím skrývá konec stresu, plynoucího z nepředvídatelnosti situace. Málokdo věří, že by samotné zvolení dlouholetého nejvyššího představitele promoskevské čečenské správy prezidentem mohlo přinést podstatné politické změny. Na druhou stranu je vědomí, že ani tak závažná událost, jako jsou prezidentské volby, nevedla k zásadnímu zhoršení bezpečnostní situace, pro mnohé nadějí. Doufají, že Čečensko sice pomalu, leč jistě spěje k nastolení míru a právního řádu.
Jeřáby mezi ruinami
Kromě březnového ústavního referenda a prezidentských voleb je rok 2003 pro Čečensko významný ještě v dalším ohledu. Teprve letos, čtvrtý rok po začátku války, nastal viditelný posun v obnově zničené republiky. A to i přes skutečnost, že Federální program obnovy Čečenska běží od roku 2000. Až na konci roku 2002 ale bylo najednou možné na ulicích Grozného potkat kolony nákladních automobilů, odvážejících sutiny ze zřícených domů. Od letošního jara se na některých sídlištích objevily jeřáby, které začaly demontovat neopravitelné paneláky. Program oprav si nakonec připsal na konto i obnovu několika zničených škol a nemocničních oddělení. Fungující budovy veřejné správy se postupně oděly do nového hávu a o zvýšené rekonstrukční aktivitě svědčí i kompletní oprava sídla čečenské republikové správy, totálně zničené při mohutné explozi na sklonku loňského roku. Nebude trvat dlouho a svého znovuzrození se dočká i Palác pionýrů na centrálním náměstí Grozného, z něhož po soustavném bombardování zbyly jen ruiny.
Federální program obnovy se zaměřil i na obydlí samotných Čečenců. Běží opravy soukromých i obecních domů a bytů a již v březnu byl slavnostně zveřejněn plán výplaty kompenzací za ztrátu nemovitosti a majetku v následku válečných událostí v Čečensku. Právě na to zoufale čekali ti obyvatelé Čečenska, kteří přišli o svá obydlí úplně. Tito lidé totiž nespadali pod rekonstrukční programy humanitárních organizací, které vydávaly materiál pouze na částečně poničené domy. Krátce řečeno, v Čečensku se opravuje a staví. A to i přes jev, který doprovází zatím veškeré státem řízené pokusy o obnovu Čečenska - totiž že valná část prostředků určených na rekonstrukce končí kdesi v nenávratnu.
K tomuto posunu patrně přispělo i únorové jmenování Anatolije Popova čečenským premiérem. Původně řídil ruskou vládní agenturu, odpovědnou za rozdělování federálních fondů mezi různé struktury čečenské republikové správy a za najímání subdodavatelů na jednotlivé rekonstrukční projekty. Popov na čečenskou politickou scénu vstoupil jako člověk znalý finančních toků určených na obnovu republiky. Ve skutečnosti je ale podnikatelem s nevelkými politickými ambicemi, takže s naopak velice ambiciózním Kadyrovem vytvořil vcelku bezkonfliktní a vzájemně se doplňující dvojici.
Nastolí Kadyrov mír?
Hlavní problém Čečenska, tedy dramatická bezpečnostní situace, ale i nadále zůstává nevyřešen. Pokračují vojenské akce federálních sil, takzvané "začistky", které nekorespondují s lidskými právy či ruskými zákony ani omylem. Dochází tu k nezákonnému zatýkání a zadržování, bití a mučení. Sílí aktivity lokálních polovojenských skupin, často propojených s federálními silami a s promoskevskou čečenskou správou. Výbuchy, přestřelky, samovolné zatýkání a přepadávání osob uprostřed noci či únosy civilistů jsou stále na denním pořádku. Všeobecně mezi Čečenci převládá názor, že současná politická reprezentace ani nemá zájem cokoli měnit. Za nitky v politické a ekonomické hře o Čečensko tahají takovým způsobem, aby jim to přinášelo obrovské zisky: především z ilegálního obchodu s ropou a z prostředků určených na rekonstrukci republiky. Nově zvolený prezident je považován za prominentního reprezentanta této zájmové skupiny. Na druhou stranu si však lze představit, že zvolením na významný politický post dosáhl svého a pod tlakem Moskvy nakonec obrátí čečenskou bárku přeci jen na cestu smíru a normálního života. Kostky jsou vrženy - zatím však není jasné, zda ve prospěch mírového řešení konfliktu či pokračujícího bezpráví a násilí.
Petr Kostohryz
Autor je vedoucím stálé mise společnosti Člověk v tísni v Čečensku
Když se vám v Čečně ztratí bratranec
Publikováno 28. listopadu 2002 na serverech Infoservis.net a iDnes.cz
Ztratil se mi bratranec, řekl mi dnes mimo řečí Muslim, který pracuje v našem informačním centru v Grozném. Předevčírem ve dvě ráno k nim domů přijelo obrněné vozidlo, ze kterého vyskákali ruští vojáci. Bylo jich jako much. Otce a mladšího syna nechali ležet na zemi hlavou dolů a staršího odvedli. Vzali i nějaké knihy, videokazety a další věci. Muslim se sice usmívá, ale je vidět, že usilovně přemýšlí. Nejhorší je prý vůbec nevědět, co se s bratrancem stalo.
Hledali ho na hlavní ruské vojenské základně, sídle Federální bezpečnostní služby, místní policejní stanici, ptali se i na prokuratuře, ale nikdo nic neví. Říká se, že jestli se informace o zmizelém neobjeví do tří dnů, nikdo ho už živého neuvidí. I Muslim to ví a třetí den pomalu končí. Proč bratrance odvezli? Na ulici se příliš neukazoval, nebojoval, nebyl členem žádné bandy, nekladl miny, dokonce ani nefetoval. Možná právě proto se někomu nelíbil. Anebo spíše proto, že se učil Korán a věnoval se Islámu.
Muslimovi je 28 let a u nás pracuje už přes dva roky. Vyřizuje žádosti obyvatel Grozného na zařazení do seznamů příjemců humanitární pomoci, či spíše stížnosti na nezařazení. Je obdivuhodně klidný, téměř archetyp člověka, který by ani mouše neublížil. Krom toho, že mě porazil ve stolním tenise, načež si pro příští výplatu přišel se sklopeným zrakem a šibalským úsměvem.
Muslimovu bratranci je o šest let méně. Nikdy jsem ho neviděl. Předpokládám, že bude ze stejného těsta jako Muslim nebo jeho starší bratr Džambulat, všeobecně přezdívaný John. Oba se výborně vyznají v počítačích, zřídkakdy řeknou o slovo navíc, s oblibou a kamennou tváří vyprávějí vtipy o Čečencích a jejich současném údělu. Jedni z mála inteligentních lidí, kteří zůstali v době, kdy kdo mohl, utekl.
Muslim s Johnem se dnes potkali v naší nazraňské kanceláři, aby si řekli, že bratranec zmizel beze stopy, jak se podobný incident oficiálně nazývá. Možná se již zítra zjistí, kde ho drží. Možná někdo za pár týdnů najde jeho tělo. Možná že nějaký ruský voják prodá příbuzným mapku s vyznačeným místem bratrancova posledního odpočinku.
Takových bratranců je po Čečensku spousta. Mizejí každý den a do ruských statistik se dostávají v kolonce zneškodněný terorista. Je třeba se jich zbavovat, protože i když dnes třeba nebojují, klidně mohou začít. Prevence je důležitější než represe. S každým mrtvým bratrancem si však ruská vojska vytvářejí mnoho pokrevních nepřátel, kteří možná jednou zbraň do ruky skutečně vezmou. Podle oficiální rétoriky jde opět o teroristy. Podle místních obyvatel o zoufalé pokusy, jak zabránit vyhlazení celého národa. Muslim s Johnem nikdy nebojovali a jak je znám, bojovat nepůjdou. Příště z Grozného určitě přivezou další nové vtipy.
Petr Kostohryz
Autor je vedoucím stálé mise společnosti Člověk v tísni v Čečensku
Ztratil se mi bratranec, řekl mi dnes mimo řečí Muslim, který pracuje v našem informačním centru v Grozném. Předevčírem ve dvě ráno k nim domů přijelo obrněné vozidlo, ze kterého vyskákali ruští vojáci. Bylo jich jako much. Otce a mladšího syna nechali ležet na zemi hlavou dolů a staršího odvedli. Vzali i nějaké knihy, videokazety a další věci. Muslim se sice usmívá, ale je vidět, že usilovně přemýšlí. Nejhorší je prý vůbec nevědět, co se s bratrancem stalo.
Hledali ho na hlavní ruské vojenské základně, sídle Federální bezpečnostní služby, místní policejní stanici, ptali se i na prokuratuře, ale nikdo nic neví. Říká se, že jestli se informace o zmizelém neobjeví do tří dnů, nikdo ho už živého neuvidí. I Muslim to ví a třetí den pomalu končí. Proč bratrance odvezli? Na ulici se příliš neukazoval, nebojoval, nebyl členem žádné bandy, nekladl miny, dokonce ani nefetoval. Možná právě proto se někomu nelíbil. Anebo spíše proto, že se učil Korán a věnoval se Islámu.
Muslimovi je 28 let a u nás pracuje už přes dva roky. Vyřizuje žádosti obyvatel Grozného na zařazení do seznamů příjemců humanitární pomoci, či spíše stížnosti na nezařazení. Je obdivuhodně klidný, téměř archetyp člověka, který by ani mouše neublížil. Krom toho, že mě porazil ve stolním tenise, načež si pro příští výplatu přišel se sklopeným zrakem a šibalským úsměvem.
Muslimovu bratranci je o šest let méně. Nikdy jsem ho neviděl. Předpokládám, že bude ze stejného těsta jako Muslim nebo jeho starší bratr Džambulat, všeobecně přezdívaný John. Oba se výborně vyznají v počítačích, zřídkakdy řeknou o slovo navíc, s oblibou a kamennou tváří vyprávějí vtipy o Čečencích a jejich současném údělu. Jedni z mála inteligentních lidí, kteří zůstali v době, kdy kdo mohl, utekl.
Muslim s Johnem se dnes potkali v naší nazraňské kanceláři, aby si řekli, že bratranec zmizel beze stopy, jak se podobný incident oficiálně nazývá. Možná se již zítra zjistí, kde ho drží. Možná někdo za pár týdnů najde jeho tělo. Možná že nějaký ruský voják prodá příbuzným mapku s vyznačeným místem bratrancova posledního odpočinku.
Takových bratranců je po Čečensku spousta. Mizejí každý den a do ruských statistik se dostávají v kolonce zneškodněný terorista. Je třeba se jich zbavovat, protože i když dnes třeba nebojují, klidně mohou začít. Prevence je důležitější než represe. S každým mrtvým bratrancem si však ruská vojska vytvářejí mnoho pokrevních nepřátel, kteří možná jednou zbraň do ruky skutečně vezmou. Podle oficiální rétoriky jde opět o teroristy. Podle místních obyvatel o zoufalé pokusy, jak zabránit vyhlazení celého národa. Muslim s Johnem nikdy nebojovali a jak je znám, bojovat nepůjdou. Příště z Grozného určitě přivezou další nové vtipy.
Petr Kostohryz
Autor je vedoucím stálé mise společnosti Člověk v tísni v Čečensku
ENG: The Only True President
Published by Prague Watchdog on March 15, 2005
GROZNY, Chechnya - Three years ago, when Aslan Maskhadov completed his five-year term as president of Chechnya, I recalled the period of his rule as one of instability, chaos, weak leadership, and the rise of extremist Islamic movements and banditry, which in a sense logically, albeit sadly, led to yet another bloody massacre of my nation.
Aslan is dead now. Some call him an international terrorist (they will never realize how ridiculous they are), others refer to him as THE president. In Chechnya people tend to forget, which at rare moments is actually blissful in that it helps us to survive. We also forget and forgive our enemies when they're dead. We don’t humiliate them, as this young, brainless caricature of a vice-prime-minister [Ramzan Kadyrov; ed.] so masterfully did. We pay our respects even to those we scorned and found guilty of causing our sorrows.
Maskhadov, indeed, lacked the power and guts to prevent the terrible annihilation attempt sent us by one ambitious FSB spy, who later became the Russian President. Maskhadov did little to restore law and order in the post-war jungle and was even a lousy politician. Yet, throughout all these years, by and large, he has been considered a decent man of honor - not as cruel as Kadyrov, nor as theatrical as Dudayev.
More importantly, however, he was our president for whom we voted on that chilly January day in 1997. We stood in long lines, lost patience and left, only to return again to check whether the lines may have gotten shorter. Some waited till the late evening to cast their votes. The one rare opportunity that was given the Chechnya population to freely elect a president; and now we all think back about those euphoric times, so full of hope and joy.
Maskhadov was the only president we ever elected. Not Dudayev, not Kadyrov, Alkhanov or Putin, for that matter. The first was never elected, and the rest "elected" in a fraudulent theatre that we chose to ignore for the sake of our own security. Maskhadov was the only true president; and for this, if nothing else, we now mourn his departure. May he rest in peace!
Usman Dikayev is a pseudonym of a Grozny resident.
Translated by Prague Watchdog's Chechen sympathizer and by Jeannette Vota.
GROZNY, Chechnya - Three years ago, when Aslan Maskhadov completed his five-year term as president of Chechnya, I recalled the period of his rule as one of instability, chaos, weak leadership, and the rise of extremist Islamic movements and banditry, which in a sense logically, albeit sadly, led to yet another bloody massacre of my nation.
Aslan is dead now. Some call him an international terrorist (they will never realize how ridiculous they are), others refer to him as THE president. In Chechnya people tend to forget, which at rare moments is actually blissful in that it helps us to survive. We also forget and forgive our enemies when they're dead. We don’t humiliate them, as this young, brainless caricature of a vice-prime-minister [Ramzan Kadyrov; ed.] so masterfully did. We pay our respects even to those we scorned and found guilty of causing our sorrows.
Maskhadov, indeed, lacked the power and guts to prevent the terrible annihilation attempt sent us by one ambitious FSB spy, who later became the Russian President. Maskhadov did little to restore law and order in the post-war jungle and was even a lousy politician. Yet, throughout all these years, by and large, he has been considered a decent man of honor - not as cruel as Kadyrov, nor as theatrical as Dudayev.
More importantly, however, he was our president for whom we voted on that chilly January day in 1997. We stood in long lines, lost patience and left, only to return again to check whether the lines may have gotten shorter. Some waited till the late evening to cast their votes. The one rare opportunity that was given the Chechnya population to freely elect a president; and now we all think back about those euphoric times, so full of hope and joy.
Maskhadov was the only president we ever elected. Not Dudayev, not Kadyrov, Alkhanov or Putin, for that matter. The first was never elected, and the rest "elected" in a fraudulent theatre that we chose to ignore for the sake of our own security. Maskhadov was the only true president; and for this, if nothing else, we now mourn his departure. May he rest in peace!
Usman Dikayev is a pseudonym of a Grozny resident.
Translated by Prague Watchdog's Chechen sympathizer and by Jeannette Vota.
Kauza Kadyrov, aneb Profil budoucího prezidenta
Článek byl publikován 24. srpna 2003
Usman Dikajev, exkluzivně pro Prague Watchdog
Podle oficiálních zpráv z Čečenska je v této malé severokavkazské republice vše na správné a rychlé cestě k normalizaci, kterou jen občas naruší nějaký výbuch či přestřelka mezi federálními vojáky a teroristickými bojůvkami. Viníci teroristických útoků jsou pravidelně verbálně dopadeni dříve, než k výbuchu či atentátu dojde, neboť vše drží pevně v rukou místní orgány v čele s šéfem místní správy Achmadem Kadyrovem, který si nedávno začal říkat „prozatímní prezident“, údajně v souladu s novou čečenskou ústavou, schválenou v celonárodním plebiscitu. Dle mnohých místních obyvatel však svírá Kadyrov pomyslné opratě moci mnohem pevněji, než kdokoli nad ním tuší.
Achmad Kadyrov je bývalým nejvyšším duchovním představitelem (muftí) Čečenska. Nejeden Čečenec má v živé paměti Kadyrovova vystoupení v místní televizi, ve kterých téměř fanaticky vyzýval k ozbrojenému odporu a svaté válce proti ruské armádě. Bylo proto všeobecným překvapením, když se na sklonku roku 1999 objevil na politické scéně válkou zmítaného Čečenska nikoli coby polní velitel ozbrojené diverzní skupiny, ale jakožto pretendent na trůn opuštěný čečenským prezidentem Maschadovem, postava vydatně přikyvující rétorice Kremlu a hlavní figurka v Moskvou pečlivě připravené partii.
Přes noc se z Rusobijce stal šéf proruské správy a jeden ze dvou nejprominentnějších představitelů moskevské linie, spolu s neméně známým Beslanem Gantamirovem, pro kterého si federální orgány došly do ruského vězení, kde si odpykával šestiletý trest za miliónové zpronevěry. Do začínajícího divadla byli třeba herci. První dostal roli šéfa správy, druhý sehrál starostu čečenského hlavního města.
Ivan
Místní obyvatelé Kadyrova přezdívají Ivan - možná proto, že svou rétorikou a vystupováním velmi silně připomíná mnohé komunistické vůdce sovětského bloku. Není příliš vzdělaný, má rázné a bodré vystupování, ve svých proslovech mísí neurčité fráze se siláckými výroky. Své kritiky rázně a nemilosrdně odstraňuje dle již zaběhnutého scénáře: nejprve kompromitace, kritika v médiích, posléze dobrovolná rezignace dotyčného. V horším případě je Kadyrovův odpůrce zavražděn „čečenskými teroristy“.
Jedním z klíčů ke Kadyrovovu úspěchu je jeho příslušnost k největšímu čečenskému klanu Beno, což mu zaručuje loajalitu a nucenou podporu mnohých Čečenců. Zároveň velmi dobře dokázal pochopit, že politická rozhodnutí se na moskevské úrovni dělají nikoli na základě znalosti situace, ale na základě informací, které poskytují osoby v regionu se nacházející. Pokud člověk dokáže správně formulovat a modulovat tyto informace, lze úspěšně manipulovat nejen veřejným míněním (o což se hojně starají federální provládní média), ale zejména politickou reprezentací v Moskvě.
Zatímco v Čečensku patří Kadyrov mezi bezesporu nejneoblíbenější postavy, na ruské politické a mediální scéně si velmi pečlivě buduje a chrání svou image Čečence číslo 1. Zároveň nelibě nese jakoukoli kritiku a náznaky konkurence. Když se například na jedné z oficiálních večeří v Moskvě objevil po boku ruského prezidentského páru čečenský podnikatel Malik Sajdullajev, jeden ze současných kandidátů na post prezidenta Čečenské republiky, neváhal Kadyrov vystoupit v televizi s útoky na jeho osobu a obvinit jej z toho, že se prý na rozdíl od Kadyrova schoval v Moskvě a že jeho příbuzní raději jezdí nakupovat do Anglie, než aby se starali o blaho Čečenska.
Budoucí prezident
Již dlouhé měsíce pracuje Achmad Kadyrov velmi aktivně na tom, aby byl zvolen novým čečenským prezidentem ve volbách, které Kreml naplánoval na začátek října. Jako první veřejně potvrdil svůj plán zúčastnit se volby a ihned se jal odstraňovat z klíčových pozic osoby, které mu nebyly přátelsky nakloněné. Po úspěšném vypoklonkování premiéra Čečenské republiky Michaila Babiče, který se příliš zajímal o ekonomické aspekty obnovy země, přišli záhy na řadu zástupci silových struktur.
Nejprve byl za velmi záhadných okolností zraněn velitel speciálních jednotek ministerstva vnitra (OMON) Musa Gazimagomadov. Svým zraněním podlehl v době, kdy na svůj post rezignoval na základě Kadyrovova nátlaku čečenský ministr vnitra Ruslan Cakajev. Necelý měsíc po své rezignaci, opět za záhadných okolností, Cakajev zemřel na infarkt. V Čečensku se traduje, že ho pár dní před infarktem kdosi velmi hodně zmlátil, a zlé jazyky dokonce tvrdí, že při troše dobré vůle bylo možné na Cakajevově čelisti najít otisk boty Kadyrovova syna Ramzana, jednoho ze šéfů ochranného aparátu šéfa čečenské správy.
Čečensko má nového ministra vnitra, kterým je Kadyrovův souputník Alu Alchanov. Nový náčelník OMON se taktéž jmenuje Alchanov - Ruslan – a je bývalým náčelníkem Kadyrovovy ochranky. Nejžhavější kandidát na funkci náčelníka OMON, bývalý Gazimagomadovův zástupce, byl totiž za nevyjasněných okolností těžce zraněn.
Čečenská inteligence nezůstává na pochybách: Všichni, kdo by mohli konkurovat Kadyrovovi v boji o čečenské prezidentské křeslo, jsou postupně odstraňováni a nahrazováni věrnými. Cakajev i Gazimagomadov se například velmi ostře ohrazovali proti náboru bývalých členů kriminálních skupin a gangů do řad policie a zvláštních jednotek. Není žádným tajemstvím, že se tak dělo k nevoli Kadyrova, který si z týchž osob vybudoval početnou osobní ochranku několika tisíc sobě loajálních mladých mužů.
V Čečensku však nikdo nepochybuje o tom, že není jiné volby než aby budoucím čečenským prezidentem byl právě Kadyrov, ať již občané Čečenska budou hlasovat jakkoli. Po republice se šíří zprávy o tom, že Kadyrovova ochranka je při volebním neúspěchu svého patrona připravena jít do otevřeného konfliktu a nikdo si zároveň nedokáže představit, co by mohlo Kadyrova přimět k dobrovolnému oželení prezidentské funkce, lukrativní vzhledem k výnosům z ilegálního prodeje ropy a tučných federálních fondů určených na obnovu republiky. I z bezpečnostního hlediska je pro Kadyrova klíčové, aby zůstal u moci, protože v momentě, kdy si nebude moci vydržovat svůj „ochranný aparát“, obtížně se ubrání před krevní mstou, která mu zcela jistě hrozí od mnoha jedinců i rodin.
Na konci července se objevil náznak možného řešení patové situace v Čečensku, které zcela jistě čekal málokdo. Prezident Putin prohlásil, že Kadyrov bude součástí ruské delegace v OSN. Svým způsobem může jít o geniální tah Kremlu, který si je velmi dobře vědom ohranosti svého hlavního protagonisty v Čečensku i bezpečnostních rizik spojených s jeho odstraněním. Ač by jistě bylo možné Kadyrova dokonce odstranit fyzicky a atentát svést na teroristy, těžko by prezident Putin během své předvolební kampaně obhájil, že v Čečensku, které je dle oficiální mediální linie na nejlepší cestě k normalizaci, byl zavražděn hlavní představitel promoskevské správy.
Politické odstranění se dosud zdálo nemyslitelné, právě až do výše zmíněného Putinova prohlášení. Taková funkce se Kadyrovovi bude velmi obtížně odmítat, leč zároveň tiché místečko v New Yorku mu dává alespoň minimální bezpečnostní záruky. V případě, že Kadyrov bude uklizen do OSN, otevírá se prostor pro druhou variantu, že budoucím prezidentem Čečenska bude nový herec Kremlu, který zároveň zaujímá vysoké postavení v tajných službách. Aneb jak říká oblíbený vtip čečenských příslušníků Federální bezpečnostní služby: Novým prezidentem bude generál FSB čečenské národnosti pocházející ze Sankt-Petěrburgu. Dodejme ještě, že nominaci Kadyrova do ruské delegace při OSN nelze komentovat jinak než jako vědomou oběť ruské zahraniční politiky.
Ochrana za ochranu aneb Mýty o pluku Kadyrovově
Největším bezpečnostním rizikem dnes v Čečensku nejsou občasné boje mezi ruskými a čečenskými jednotkami, ale vysoká míra kriminality a bezpráví, která de facto komukoli povoluje cokoli za předpokladu, že dotyčný dokáže zaplatit. Mnoho příslušníků čečenských vojenských jednotek se vrátilo k pokojnému životu, část z nich se přetvořila do kriminálních skupin, které se zabývají obchodem s naftou či únosy lidí. Zároveň po celém Čečensku vznikly desítky lokálních band. Na pomyslném žebříčku nebezpečnosti jednotlivých formací a uskupení však již dlouho a jednoznačně vévodí ochranka „úřadujícího prezidenta“ Kadyrova. Vedle příbuzných a blízkých ji tvoří primárně bývalí členové polovojenských kriminálních formací, kteří za sebou mají loupeže, vraždy a přepadení.
Kadyrov se s oblibou nechává filmovat televizními štáby při přijímání zbraní z rukou „rebelů, kteří se rozhodli vrátit k civilnímu životu“ a kterým šéf čečenské správy přislíbil amnestii a svobodu za dobrovolné složení zbraní. Ve skutečnosti velká část těchto mladých mužů, kteří se dříve bavili tím, že vyhazovali do vzduchu federální vojenské kolony a terorizovali samotné Čečence, skončí v řadách Kadyrovovy ochranky na základě jednoduchého algoritmu: „Vím, čím ses doposud zabýval, a desetina stačí k tomu, abys šel na mnoho let za mříže. Buďto tě tedy zavřeme, anebo mi budeš sloužit a oficiálně tento krok nazveme amnestií.“
Ve velké většině jde o mladé muže, kteří vzhledem k nepokojům, které Čečenskem zmítají od počátku devadesátých let, nemají vzdělání a jediným řemeslem se jim stala služba ve zbrani. Volba mezi kriminální činností, která přináší pravidelnou výplatu, a pocit moci vyplývající z kvalitní výbavy i všeobecného strachu z Kadyrovových jednotek, který v Čečensku panuje, a vyšetřováním, soudem a několikaletým trestem nemůže než vyznít ve prospěch prvního s tím, že druhá varianta může přesto kdykoli nastat.
Únosy jsou obchod
Kadyrovova ochranka a lokální bandy jí podléhající jsou všeobecně podezírány z účasti na četných únosech civilistů v Čečensku, kteří bývají prodáváni zpět příbuzným za desetitisícové dolarové částky.
Ve druhé polovině roku 2002 se v některých ruských médiích objevily články o soukromých vězeních Achmada Kadyrova, ve kterých jsou drženi civilisté a vyslýcháni ideoví a obchodní nepřátelé hlavy čečenské administrativy. Předpoklad, že Achmad Kadyrov, respektive jeho ostří hoši disponují prostory k vyslýchání i zadržování lidí, nelze ověřit, protože podezřelé lokality jsou natolik chráněny, že kdokoli by se náhodou dostal přímo na místo, ven bude vyjíždět velmi stěží. Nejčastěji jsou k provedení únosu najímány lokální gangy, které černou práci provedou. Může se tak dít přes prostředníka, který následně zmizí, takže jakékoli pouto mezi zákazníkem a vykonavatelem únosu či jiného trestného činu je zničeno.
Až komicky v tomto ohledu proběhl únos dvou řidičů Mezinárodního červeného kříže, kteří byli v polovině listopadu 2002 nedaleko vesničky Pobědinskoje severozápadně od Grozného vytaženi ze svých vozů a odvezeni na neznámé místo. Při následných interpelacích v čečenských vládních kruzích někteří nejvyšší čečenští představitelé nepokrytě doporučovali, aby byly dotazy na osud řidičů kladeny šéfovi čečenské správy. Achmad Kadyrov posléze vystoupil v televizi s rezolutním prohlášením, ve kterém oznámil, že únosci byli odhaleni a mají 24 hodin na návrat unesených řidičů. O dva dny později se pak uskutečnila úspěšná záchranná operace, po které byli řidiči osvobozeni. První kanál ruské televize prokázal Kadyrovovi medvědí službu, když informaci o propuštění pracovníků Červeného kříže odvysílal hodinu před tím, než k němu skutečně došlo. Sami řidiči posléze vypověděli, že jejich únos přes veškeré obavy a strach spíše připomínal špatně zrežírovanou frašku.
Všeobecně se předpokládá, že únosem byla pověřena skupinka z nechvalně známého tzv. 15. mléčného kombinátu - aglomerace nacházející se asi 20 km severozápadně od Grozného. Stejná skupinka, jíž velí Movladi Bajsarov, oficiálně velitel speciálních jednotek Kadyrovovy ochranky, je hlavní podezřelou z únosu Niny Davidovičové, ředitelky ruské humanitární organizace Družba (byla nezvěstná od konce července 2002 do začátku ledna 2003). Když na konci května 2003 byli čtyři členové této polovojenské skupiny zastřeleni příslušníky vojenské kontrarozvědky GRU ve vesnici Samaški, Movladimu přišel projevit soustrast i Kadyrov. Na konci července byl Movladi se svým doprovodem ostřelován nedaleko svého bydliště, následkem čehož dva lidé zemřeli a sám Movladi skončil s těžkými zraněními ve vojenské nemocnici. Oficiálně šlo o útok čečenských ozbrojenců, je však mnohem pravděpodobnější, že si na Movladiho počkal příbuzný některé z jeho obětí.
Stejně jako jiným autokratům, jde i Kadyrovovi v první řadě o peníze, ať již o výdělky z nelegálního obchodu s naftou, nebo o příspěvky z federálního rozpočtu, které už tři roky kdesi mizí. Z téhož důvodu je ale maximálně zainteresován na udržení statu quo, případně podpoří pouze takové změny, které povedou k posílení jeho pozice a růstu zisků. Od chvíle, kdy Moskva vsadila na tohoto koně, sdílí s ním úspěchy i prohry. Čím blíže budou prezidentské volby v Rusku (březen 2004), tím méně bude Kreml potřebovat, aby se o Čečensku mluvilo. Kadyrov je pro Kreml alespoň zdánlivou zárukou stability, protože změna politického představitele v sobě automaticky v regionu, jako je Čečensko, nese prvky nestability. Proto se jediným možným řešením jeví Kadyrovovo „povýšení“, tedy například jeho případný odchod do mezinárodní politiky.
Kam s ním?
Většina Čečenců se dnes shodne v jednom. Dokud budou v republice u moci lidé, kteří nemají zájem na stabilizaci situace, ale pouze na vlastním prospěchu, nebude v Čečensku klid. Kadyrov je vrcholným představitelem moci. Je zřejmé, že sám ze svého postu neodejde, ba dokonce je připraven za svou prebendu bojovat se zbraní v ruce. Je obtížné si představit, že by Kreml dokázal najít dostačující donucovací prostředky k tomu, aby se Kadyrov potají vytratil, pokud nepůjde o nabídku, kterou nelze odmítnout a jež jemu a jeho blízkým zároveň poskytne bezpečnostní záruky, jakou je právě třeba působení v ruské delegaci v OSN.
Jednou z variant, která se ukazuje v diskusích samotných Čečenců, je „nehoda“, která může Kadyrova postihnout ve chvíli, kdy se stane nepotřebným pěšákem, protože prostě sesadit ho je nemožné i z jiného důvodu. Příliš mnoho ví o praktikách vojáků, tajných služeb, ale i ostatních čečenských „politiků“.
Po nedávných Putinových prohlášeních se Kadyrovovo zvolení čečenským prezidentem v říjnových volbách jeví nepatrně diskutabilnějším než před několika měsíci. V každém případě je jasné, že se prezidentem Čečenské republiky stane kandidát Moskvy. Ačkoli je naprosto nemyslitelné, aby za Kadyrova hlasovala většina voličů, je stále jedním z nejžhavějších kandidátů právě on. Pro samotné Čečensko se však jedná o scénář z nejhorších. Kadyrov je momentálně bezesporu nejnebezpečnější osobou v Čečensku a z takového kozla dobrý zahradník být nemůže.
Usman Dikajev je pseudonym novináře žijícího na severním Kavkaze.
Usman Dikajev, exkluzivně pro Prague Watchdog
Podle oficiálních zpráv z Čečenska je v této malé severokavkazské republice vše na správné a rychlé cestě k normalizaci, kterou jen občas naruší nějaký výbuch či přestřelka mezi federálními vojáky a teroristickými bojůvkami. Viníci teroristických útoků jsou pravidelně verbálně dopadeni dříve, než k výbuchu či atentátu dojde, neboť vše drží pevně v rukou místní orgány v čele s šéfem místní správy Achmadem Kadyrovem, který si nedávno začal říkat „prozatímní prezident“, údajně v souladu s novou čečenskou ústavou, schválenou v celonárodním plebiscitu. Dle mnohých místních obyvatel však svírá Kadyrov pomyslné opratě moci mnohem pevněji, než kdokoli nad ním tuší.
Achmad Kadyrov je bývalým nejvyšším duchovním představitelem (muftí) Čečenska. Nejeden Čečenec má v živé paměti Kadyrovova vystoupení v místní televizi, ve kterých téměř fanaticky vyzýval k ozbrojenému odporu a svaté válce proti ruské armádě. Bylo proto všeobecným překvapením, když se na sklonku roku 1999 objevil na politické scéně válkou zmítaného Čečenska nikoli coby polní velitel ozbrojené diverzní skupiny, ale jakožto pretendent na trůn opuštěný čečenským prezidentem Maschadovem, postava vydatně přikyvující rétorice Kremlu a hlavní figurka v Moskvou pečlivě připravené partii.
Přes noc se z Rusobijce stal šéf proruské správy a jeden ze dvou nejprominentnějších představitelů moskevské linie, spolu s neméně známým Beslanem Gantamirovem, pro kterého si federální orgány došly do ruského vězení, kde si odpykával šestiletý trest za miliónové zpronevěry. Do začínajícího divadla byli třeba herci. První dostal roli šéfa správy, druhý sehrál starostu čečenského hlavního města.
Ivan
Místní obyvatelé Kadyrova přezdívají Ivan - možná proto, že svou rétorikou a vystupováním velmi silně připomíná mnohé komunistické vůdce sovětského bloku. Není příliš vzdělaný, má rázné a bodré vystupování, ve svých proslovech mísí neurčité fráze se siláckými výroky. Své kritiky rázně a nemilosrdně odstraňuje dle již zaběhnutého scénáře: nejprve kompromitace, kritika v médiích, posléze dobrovolná rezignace dotyčného. V horším případě je Kadyrovův odpůrce zavražděn „čečenskými teroristy“.
Jedním z klíčů ke Kadyrovovu úspěchu je jeho příslušnost k největšímu čečenskému klanu Beno, což mu zaručuje loajalitu a nucenou podporu mnohých Čečenců. Zároveň velmi dobře dokázal pochopit, že politická rozhodnutí se na moskevské úrovni dělají nikoli na základě znalosti situace, ale na základě informací, které poskytují osoby v regionu se nacházející. Pokud člověk dokáže správně formulovat a modulovat tyto informace, lze úspěšně manipulovat nejen veřejným míněním (o což se hojně starají federální provládní média), ale zejména politickou reprezentací v Moskvě.
Zatímco v Čečensku patří Kadyrov mezi bezesporu nejneoblíbenější postavy, na ruské politické a mediální scéně si velmi pečlivě buduje a chrání svou image Čečence číslo 1. Zároveň nelibě nese jakoukoli kritiku a náznaky konkurence. Když se například na jedné z oficiálních večeří v Moskvě objevil po boku ruského prezidentského páru čečenský podnikatel Malik Sajdullajev, jeden ze současných kandidátů na post prezidenta Čečenské republiky, neváhal Kadyrov vystoupit v televizi s útoky na jeho osobu a obvinit jej z toho, že se prý na rozdíl od Kadyrova schoval v Moskvě a že jeho příbuzní raději jezdí nakupovat do Anglie, než aby se starali o blaho Čečenska.
Budoucí prezident
Již dlouhé měsíce pracuje Achmad Kadyrov velmi aktivně na tom, aby byl zvolen novým čečenským prezidentem ve volbách, které Kreml naplánoval na začátek října. Jako první veřejně potvrdil svůj plán zúčastnit se volby a ihned se jal odstraňovat z klíčových pozic osoby, které mu nebyly přátelsky nakloněné. Po úspěšném vypoklonkování premiéra Čečenské republiky Michaila Babiče, který se příliš zajímal o ekonomické aspekty obnovy země, přišli záhy na řadu zástupci silových struktur.
Nejprve byl za velmi záhadných okolností zraněn velitel speciálních jednotek ministerstva vnitra (OMON) Musa Gazimagomadov. Svým zraněním podlehl v době, kdy na svůj post rezignoval na základě Kadyrovova nátlaku čečenský ministr vnitra Ruslan Cakajev. Necelý měsíc po své rezignaci, opět za záhadných okolností, Cakajev zemřel na infarkt. V Čečensku se traduje, že ho pár dní před infarktem kdosi velmi hodně zmlátil, a zlé jazyky dokonce tvrdí, že při troše dobré vůle bylo možné na Cakajevově čelisti najít otisk boty Kadyrovova syna Ramzana, jednoho ze šéfů ochranného aparátu šéfa čečenské správy.
Čečensko má nového ministra vnitra, kterým je Kadyrovův souputník Alu Alchanov. Nový náčelník OMON se taktéž jmenuje Alchanov - Ruslan – a je bývalým náčelníkem Kadyrovovy ochranky. Nejžhavější kandidát na funkci náčelníka OMON, bývalý Gazimagomadovův zástupce, byl totiž za nevyjasněných okolností těžce zraněn.
Čečenská inteligence nezůstává na pochybách: Všichni, kdo by mohli konkurovat Kadyrovovi v boji o čečenské prezidentské křeslo, jsou postupně odstraňováni a nahrazováni věrnými. Cakajev i Gazimagomadov se například velmi ostře ohrazovali proti náboru bývalých členů kriminálních skupin a gangů do řad policie a zvláštních jednotek. Není žádným tajemstvím, že se tak dělo k nevoli Kadyrova, který si z týchž osob vybudoval početnou osobní ochranku několika tisíc sobě loajálních mladých mužů.
V Čečensku však nikdo nepochybuje o tom, že není jiné volby než aby budoucím čečenským prezidentem byl právě Kadyrov, ať již občané Čečenska budou hlasovat jakkoli. Po republice se šíří zprávy o tom, že Kadyrovova ochranka je při volebním neúspěchu svého patrona připravena jít do otevřeného konfliktu a nikdo si zároveň nedokáže představit, co by mohlo Kadyrova přimět k dobrovolnému oželení prezidentské funkce, lukrativní vzhledem k výnosům z ilegálního prodeje ropy a tučných federálních fondů určených na obnovu republiky. I z bezpečnostního hlediska je pro Kadyrova klíčové, aby zůstal u moci, protože v momentě, kdy si nebude moci vydržovat svůj „ochranný aparát“, obtížně se ubrání před krevní mstou, která mu zcela jistě hrozí od mnoha jedinců i rodin.
Na konci července se objevil náznak možného řešení patové situace v Čečensku, které zcela jistě čekal málokdo. Prezident Putin prohlásil, že Kadyrov bude součástí ruské delegace v OSN. Svým způsobem může jít o geniální tah Kremlu, který si je velmi dobře vědom ohranosti svého hlavního protagonisty v Čečensku i bezpečnostních rizik spojených s jeho odstraněním. Ač by jistě bylo možné Kadyrova dokonce odstranit fyzicky a atentát svést na teroristy, těžko by prezident Putin během své předvolební kampaně obhájil, že v Čečensku, které je dle oficiální mediální linie na nejlepší cestě k normalizaci, byl zavražděn hlavní představitel promoskevské správy.
Politické odstranění se dosud zdálo nemyslitelné, právě až do výše zmíněného Putinova prohlášení. Taková funkce se Kadyrovovi bude velmi obtížně odmítat, leč zároveň tiché místečko v New Yorku mu dává alespoň minimální bezpečnostní záruky. V případě, že Kadyrov bude uklizen do OSN, otevírá se prostor pro druhou variantu, že budoucím prezidentem Čečenska bude nový herec Kremlu, který zároveň zaujímá vysoké postavení v tajných službách. Aneb jak říká oblíbený vtip čečenských příslušníků Federální bezpečnostní služby: Novým prezidentem bude generál FSB čečenské národnosti pocházející ze Sankt-Petěrburgu. Dodejme ještě, že nominaci Kadyrova do ruské delegace při OSN nelze komentovat jinak než jako vědomou oběť ruské zahraniční politiky.
Ochrana za ochranu aneb Mýty o pluku Kadyrovově
Největším bezpečnostním rizikem dnes v Čečensku nejsou občasné boje mezi ruskými a čečenskými jednotkami, ale vysoká míra kriminality a bezpráví, která de facto komukoli povoluje cokoli za předpokladu, že dotyčný dokáže zaplatit. Mnoho příslušníků čečenských vojenských jednotek se vrátilo k pokojnému životu, část z nich se přetvořila do kriminálních skupin, které se zabývají obchodem s naftou či únosy lidí. Zároveň po celém Čečensku vznikly desítky lokálních band. Na pomyslném žebříčku nebezpečnosti jednotlivých formací a uskupení však již dlouho a jednoznačně vévodí ochranka „úřadujícího prezidenta“ Kadyrova. Vedle příbuzných a blízkých ji tvoří primárně bývalí členové polovojenských kriminálních formací, kteří za sebou mají loupeže, vraždy a přepadení.
Kadyrov se s oblibou nechává filmovat televizními štáby při přijímání zbraní z rukou „rebelů, kteří se rozhodli vrátit k civilnímu životu“ a kterým šéf čečenské správy přislíbil amnestii a svobodu za dobrovolné složení zbraní. Ve skutečnosti velká část těchto mladých mužů, kteří se dříve bavili tím, že vyhazovali do vzduchu federální vojenské kolony a terorizovali samotné Čečence, skončí v řadách Kadyrovovy ochranky na základě jednoduchého algoritmu: „Vím, čím ses doposud zabýval, a desetina stačí k tomu, abys šel na mnoho let za mříže. Buďto tě tedy zavřeme, anebo mi budeš sloužit a oficiálně tento krok nazveme amnestií.“
Ve velké většině jde o mladé muže, kteří vzhledem k nepokojům, které Čečenskem zmítají od počátku devadesátých let, nemají vzdělání a jediným řemeslem se jim stala služba ve zbrani. Volba mezi kriminální činností, která přináší pravidelnou výplatu, a pocit moci vyplývající z kvalitní výbavy i všeobecného strachu z Kadyrovových jednotek, který v Čečensku panuje, a vyšetřováním, soudem a několikaletým trestem nemůže než vyznít ve prospěch prvního s tím, že druhá varianta může přesto kdykoli nastat.
Únosy jsou obchod
Kadyrovova ochranka a lokální bandy jí podléhající jsou všeobecně podezírány z účasti na četných únosech civilistů v Čečensku, kteří bývají prodáváni zpět příbuzným za desetitisícové dolarové částky.
Ve druhé polovině roku 2002 se v některých ruských médiích objevily články o soukromých vězeních Achmada Kadyrova, ve kterých jsou drženi civilisté a vyslýcháni ideoví a obchodní nepřátelé hlavy čečenské administrativy. Předpoklad, že Achmad Kadyrov, respektive jeho ostří hoši disponují prostory k vyslýchání i zadržování lidí, nelze ověřit, protože podezřelé lokality jsou natolik chráněny, že kdokoli by se náhodou dostal přímo na místo, ven bude vyjíždět velmi stěží. Nejčastěji jsou k provedení únosu najímány lokální gangy, které černou práci provedou. Může se tak dít přes prostředníka, který následně zmizí, takže jakékoli pouto mezi zákazníkem a vykonavatelem únosu či jiného trestného činu je zničeno.
Až komicky v tomto ohledu proběhl únos dvou řidičů Mezinárodního červeného kříže, kteří byli v polovině listopadu 2002 nedaleko vesničky Pobědinskoje severozápadně od Grozného vytaženi ze svých vozů a odvezeni na neznámé místo. Při následných interpelacích v čečenských vládních kruzích někteří nejvyšší čečenští představitelé nepokrytě doporučovali, aby byly dotazy na osud řidičů kladeny šéfovi čečenské správy. Achmad Kadyrov posléze vystoupil v televizi s rezolutním prohlášením, ve kterém oznámil, že únosci byli odhaleni a mají 24 hodin na návrat unesených řidičů. O dva dny později se pak uskutečnila úspěšná záchranná operace, po které byli řidiči osvobozeni. První kanál ruské televize prokázal Kadyrovovi medvědí službu, když informaci o propuštění pracovníků Červeného kříže odvysílal hodinu před tím, než k němu skutečně došlo. Sami řidiči posléze vypověděli, že jejich únos přes veškeré obavy a strach spíše připomínal špatně zrežírovanou frašku.
Všeobecně se předpokládá, že únosem byla pověřena skupinka z nechvalně známého tzv. 15. mléčného kombinátu - aglomerace nacházející se asi 20 km severozápadně od Grozného. Stejná skupinka, jíž velí Movladi Bajsarov, oficiálně velitel speciálních jednotek Kadyrovovy ochranky, je hlavní podezřelou z únosu Niny Davidovičové, ředitelky ruské humanitární organizace Družba (byla nezvěstná od konce července 2002 do začátku ledna 2003). Když na konci května 2003 byli čtyři členové této polovojenské skupiny zastřeleni příslušníky vojenské kontrarozvědky GRU ve vesnici Samaški, Movladimu přišel projevit soustrast i Kadyrov. Na konci července byl Movladi se svým doprovodem ostřelován nedaleko svého bydliště, následkem čehož dva lidé zemřeli a sám Movladi skončil s těžkými zraněními ve vojenské nemocnici. Oficiálně šlo o útok čečenských ozbrojenců, je však mnohem pravděpodobnější, že si na Movladiho počkal příbuzný některé z jeho obětí.
Stejně jako jiným autokratům, jde i Kadyrovovi v první řadě o peníze, ať již o výdělky z nelegálního obchodu s naftou, nebo o příspěvky z federálního rozpočtu, které už tři roky kdesi mizí. Z téhož důvodu je ale maximálně zainteresován na udržení statu quo, případně podpoří pouze takové změny, které povedou k posílení jeho pozice a růstu zisků. Od chvíle, kdy Moskva vsadila na tohoto koně, sdílí s ním úspěchy i prohry. Čím blíže budou prezidentské volby v Rusku (březen 2004), tím méně bude Kreml potřebovat, aby se o Čečensku mluvilo. Kadyrov je pro Kreml alespoň zdánlivou zárukou stability, protože změna politického představitele v sobě automaticky v regionu, jako je Čečensko, nese prvky nestability. Proto se jediným možným řešením jeví Kadyrovovo „povýšení“, tedy například jeho případný odchod do mezinárodní politiky.
Kam s ním?
Většina Čečenců se dnes shodne v jednom. Dokud budou v republice u moci lidé, kteří nemají zájem na stabilizaci situace, ale pouze na vlastním prospěchu, nebude v Čečensku klid. Kadyrov je vrcholným představitelem moci. Je zřejmé, že sám ze svého postu neodejde, ba dokonce je připraven za svou prebendu bojovat se zbraní v ruce. Je obtížné si představit, že by Kreml dokázal najít dostačující donucovací prostředky k tomu, aby se Kadyrov potají vytratil, pokud nepůjde o nabídku, kterou nelze odmítnout a jež jemu a jeho blízkým zároveň poskytne bezpečnostní záruky, jakou je právě třeba působení v ruské delegaci v OSN.
Jednou z variant, která se ukazuje v diskusích samotných Čečenců, je „nehoda“, která může Kadyrova postihnout ve chvíli, kdy se stane nepotřebným pěšákem, protože prostě sesadit ho je nemožné i z jiného důvodu. Příliš mnoho ví o praktikách vojáků, tajných služeb, ale i ostatních čečenských „politiků“.
Po nedávných Putinových prohlášeních se Kadyrovovo zvolení čečenským prezidentem v říjnových volbách jeví nepatrně diskutabilnějším než před několika měsíci. V každém případě je jasné, že se prezidentem Čečenské republiky stane kandidát Moskvy. Ačkoli je naprosto nemyslitelné, aby za Kadyrova hlasovala většina voličů, je stále jedním z nejžhavějších kandidátů právě on. Pro samotné Čečensko se však jedná o scénář z nejhorších. Kadyrov je momentálně bezesporu nejnebezpečnější osobou v Čečensku a z takového kozla dobrý zahradník být nemůže.
Usman Dikajev je pseudonym novináře žijícího na severním Kavkaze.
Čekají Čečenci na bin Ládina?
Tento text byl publikován na serveru Prague Watchdog 25. listopdau 2001 je rozšířenou verzí ruského originálu
Putinovo vítězné tažení
Navzdory očekáváním se rusko-čečenská válka dva roky po svém vypuknutí dostala opět na přední strany světových novin. V souvislosti s teroristickými útoky na USA a následnými vojenskými útoky na Afghánistán se objevila řada informací o možném propojení čečenských bojovníků s Usámou bin Ládinem a fundamentalistickým režimem v Afghánistánu.
Několik dní po leteckých útocích na Spojené státy začaly ruské tajné složky chrlit důkazy o tom, že čečenští bojovníci jsou finančně i vojensky napojeni na teroristickou organizaci Al Kajdá. 17. září byl v čečenské vesničce Cocin-Jurt „nalezen“ CD-ROM s pilotním manuálem k Boeingu 737 a o několik dní později byla v jihočečenském Veděnu „objevena“ mapka Světového obchodního centra s velkým nápisem Džihád. Ruské tajné služby údajně předaly svým americkým kolegům řadu důkazů o kontaktech čečenských „rebelů“ s Usámou bin Ládinem a Rusko vyčetlo světu, že nedokázal ocenit protiteroristickou operaci v Čečensku, která vlastně vždy byla součástí celosvětové kampaně proti terorismu. S vědomím, že předehnal celý svět, se prezident Putin záhy vydal na evropské turné, aby své postoje vysvětlil německému kancléři Schroederovi a aplaudujícím poslancům Bundestagu, předsedajícímu EU, belgickému premiérovi Guyi Verhofstadtovi, při své první návštěvě v bruselské centrále NATO a dalším, kteří byli ochotni naslouchat. Putinovo tažení bylo relativně úspěšné, o čemž mj. svědčí i Schroederův výrok, že je na čase přehodnotit postoj k ruským operacím v Čečensku.
Spojené státy se k ruskému úsilí od počátku stavěly zdrženlivě. Byly sice překvapeny vstřícností ruské reakce a nechtěly si rozhněvat silného spojence, na druhou stranu však dlouhodobě patří k největším mezinárodním kritikům ruských praktik v Čečensku a přirozeně nehodlají přehodnotit svůj postoj k rusko-čečenské válce na základě jediné, byť sebetragičtější události. Prezident Bush nicméně vyzval čečenského prezidenta Maschadova, aby přerušil veškeré kontakty s jedinci a skupinami, napojenými na mezinárodní teroristickou síť a tuto výzvu opakovala i poradkyně pro otázky bezpečnosti Condoleezza Riceová v rozhovoru pro moskevský deník Izvěstija: „Nemůžeme bojovat proti světovému terorismu v Afghánistánu a souhlasit s ním v Čečensku.“ Síla „důkazů“ tedy nakonec americké politiky alespoň částečně přesvědčila o ruském oficiálním náhledu na dění na severním Kavkaze.
I čečenský prezident Aslan Maschadov ostře odsoudil teroristické útoky na USA a zároveň varoval před ruskými snahami zneužít tragických událostí k podsouvání vlastní interpretace rusko-čečenské války. Jeho obavy se nakonec ukázaly jako zcela oprávněné, soudě dle nepochopitelné ochoty světových a českých médií papouškovat výplody ruské propagandy. Jen v prvním týdnu po teroristických útocích v USA měli čeští televizní diváci možnost shlédnout několik šotů, ve kterých byli čečenští partyzáni striktně označováni jako „mudžahídi“, Pavel Máša v Lidových novinách tvrdil, že čečenský odpor je moderním terorismem a bojem „proti existujícímu uspořádání světa, vedený všemi prostředky.“ Mezi stále četnými, byť, pravda, opakujícími se zprávami z Čečenska se v našich médiích ujala právě zvěst o nálezu leteckých pilotních manuálů.
Na americkou výzvu k přerušení kontaktů s teroristy reagoval Maschadov ujištěním, že čečenští partyzáni žádné kontakty s mezinárodními teroristickými skupinami neudržují. Podobný výrok však zcela jistě nemůže vyvrátit stín podezření. Žádné důkazy o možném propojení mezi čečenskými partyzány a Talibanem nebyly zveřejněny - jaké by tedy mohly být?
Předválečný vývoj
Po skončení první čečenské války se ozbrojené oddíly, které tvořily jádro odporu, staly součástí národní gardy, podřízené Aslanu Maschadovovi. Skupiny orientované na radikální islámské vůdce měly v rukou téměř všechny bezpečnostní struktury v poválečném Čečensku. Celé oddíly v Grozném, Urus-Martanu, Ačchoj-Martanu a některých dalších obcích byly složeny z takzvaných vahhábitů. Pod vlivem řady osob radikálního islámského vyznání z Maschadovova okolí bylo dokonce čečenské Ministerstvo vnitra přejmenováno na Ministerstvo šariatské státní bezpečnosti (MŠSB). Řídil je Islam Chalimov, povoláním lékař, známý svými těsnými kontakty s fundamentalistickými skupinami, jejichž vliv na čečenskou mládež se začátkem války velmi zesílil. Ozbrojené oddíly, které dříve bojovaly bok po boku proti ruskými vojskům, se fakticky rozdělily na dvě znesvářené skupiny. Jedna tvořila jádro národní gardy a držela se tradičního islámu. Druhá byla tzv. vahhábitská. Tento rozpor přerostl v červnu v otevřený konflikt. V Gudermesu, druhém největším čečenském městě, se jedna všední potyčka mezi ozbrojenci změnila v opravdový střet. Po čtyři dny tam probíhaly kruté boje mezi gardisty velitele S. Jamadajeva (ten později Maschadova zradil a vydal Gudermes bez boje) a tzv. džamaátskými formacemi pod vedením emíra Abdurachmana a Abdulmalika. Abdurachman byl duchovním vůdcem rodících se vahhábitských oddílů. Abdulmalik byl polní velitel, který velel Džamaátu Kurčaloji.
Šamil Basajev a Chattáb se konfliktu neúčastnili. Rozhovory s oběma stranami tehdy vedl viceprezident Vacha Arsanov a díky němu přinesly úspěch. Je to pochopitelné. Jak se totiž ukázalo, Vacha Arsanov sympatizoval s radikálními islamisty a opíral se o ně, aby se udržel u moci, poté co se nepohodl s Aslanem Maschadovem. Na Maschadovův příkaz národní garda boj ukončila. Čečenský prezident slíbil nalézt a potrestat viníky a brzy vydal dekret, na jehož základě bylo osm náboženských činitelů původem z Blízkého Východu označeno za personae non gratae. Byli to vlastně šiřitelé fundamentalismu v Čečensku. Brigádní generálové Abdulmalik a Arbi Barajev – velitel islámského pluku pro zvláštní účely – byli degradováni.
Tím, kdo osvobodil zajaté bojovníky gudermeského pluku národní gardy, byl Šamil Basajev. Osobně se setkal s Arbi Barajevem a přemluvil jej k tomuto „humánnímu kroku“. Konflikt byl zdánlivě urovnán, avšak obě strany se připravovaly k novému, mnohem většímu střetu. Ten však překazila druhá čečenská válka, která obě znepřátelené strany na čas usmířila před tváří společného nepřítele.
Po konfliktu v Gudermesu přišel Šamil Basajev s myšlenkou vytvoření tzv. islámského mírového bataliónu (IMB). IMB byl tvořen Basajevovy a Chattábovy oddíly, ke kterým se připojili bratři Achmadovovi z Urus-Martanu. Tato ozbrojená formace vnikla v srpnu 1999 do Dagestánu, aby „poskytla pomoc muslimským bratřím“ v obcích Karamachi a Čabanmachi.
Čečenci a Afghánistán
Čečenské kontakty s Afghánistánem byly velmi sporadické a informace, které se dnes objevují ve sdělovacích prostředcích, nemají reálný základ. Je sice pravda, že v roce 1993 navštívila skupina zhruba 20 lidí v čele s polním velitelem Šamilem Basajevem Afghánistán, a dodnes není zcela jasné, jaký byl účel jejich cesty. Basajev údajně chtěl cvičit své bojovníky v afghánských vojenských základnách, celý oddíl však postihly zdravotní problémy a rychle se vrátil zpět do Čečenska.
Po první čečenské válce (1994-96) se ministr zahraničních věcí Čečenské republiky Ičkerie Movladi Udugov (posléze se rozešel s Maschadovem a je dnes považován za hlavního ideologa islamistických čečenských jednotek) snažil navázat diplomatické vztahy s vládou Tálibánu. Do Kábulu odjel se zvláštní misí jeho náměstek Jaragi Abdullajev. Udugov potřeboval nějaký úspěch v mezinárodní diplomacii, který mu mohlo zajistit buď přímo uznání, nebo alespoň informace o jednání s různými zeměmi o uznání Čečenska jako nezávislé republiky. Udugov se snažil prezentovat své úspěchy na četných tiskových konferencích a jako příklad uváděl fakt přijetí hlavního města Grozného do Asociace islámských hlavních měst. Přitom však zamlčel, že do této organizace byla přijata i Machačkala, hlavní město sousedního Dagestánu, který je součástí Ruska a nečiní si žádné nároky na nezávislost republiky. Maschadov záhy Udugova odvolal a tím bylo afghánské téma, jak se zdálo, uzavřeno. Tálibán sice nakonec uznal nezávislost Čečenska, avšak stalo se tak až po zahájení masivního bombardování Čečenska ruskou armádou.
Tím celá známost de facto skončila. Žádné vojenské pomoci se Čečně od Tálibánu nedostalo. Zbraně, které čečenské oddíly používají, byly vesměs vyrobeny v Rusku. V současné době bojuje v řadách oddílů čečenského odporu něco málo přes 50 osob z arabských zemí. Tuto informaci potvrzují čečenští civilisté, kteří se bojů neúčastní, ba naopak jsou vystavováni neustále šikaně a tlaku ze strany ruských vojáků. Ruským a mezinárodním novinářům se nejednou podařilo navštívit výcvikový tábor na břehu řeky Chulchulau u vstupu do veděnského průsmyku. V táboře působili Arabové jako učitelé arabštiny, kteří přednášeli základy islámu. Bojové disciplíny zde vyučovali Čečenci, jejichž vlastní zkušenosti nebyly již o nic menší než zkušenosti Arabů z afghánské války.
Úloha arabských dobrovolníků či „arabských žoldnéřů“, jak jsou nazýváni ruskými sdělovacími prostředky, je neustále a cíleně zveličována ze strany ruských generálů a politiků. Žoldnéře musí předně někdo najímat, což je absolutně vyloučeno v situaci, kdy jsou samotní Čečenci připraveni bojovat proti ruským vojskům bez nároku na odměnu. Do války chodili bez donucení a nikoho nebylo třeba mobilizovat. Pro vedení partyzánské války také není třeba žádného speciálního výcviku, důkladná znalost prostředí je dostačující, o čemž se ruští vojáci nesčetněkrát přesvědčili, a to jak v Afghánistánu tak v Čečensku, kde špatně vyzbrojené vojenské formace již přes dva roky čelí dvacetinásobně větší armádě a vlastně tak plní svůj úkol zabránit protivníkovi, aby kontroloval území republiky. Ruské vojenské velení v Čečensku i proruská čečenská správa přiznávají, že situaci v republice nemají plně pod kontrolou.
Soudě podle finanční situace čečenských bojovníků, nemůže být o soustavné zahraniční pomoci ani řeč. Čečencům na druhou stranu pomáhají nejen různé zahraniční organizace, ale i jednotlivci, kterým není jejich boj lhostejný. Je teoreticky možné, že mezi nimi jsou organizace nebo lidé, kteří jsou tak či onak spjatí s Usámou bin Ládinem a Al Kajdou, přímý kontakt mezi čečenským velením a afghánským milionářem však neexistuje.
Jak jsme již uvedli, prezident Maschadov reagoval na výzvu amerického prezidenta k přerušení kontaktů s mezinárodními teroristy prohlášením, že vedení Ičkerie je připraveno přerušit veškeré styky s jakoukoli organizací, kterou americká vláda označí za teroristickou. Podle jednoho z Maschadovových poradců, bývalého ministra školství Achmada Jarychanova, Maschadov ani nikdo z jeho zástupců nikdy nevedl žádné rozhovory s Usámou bin Ládinem. Maschadov pouze jednou navštívil Saúdskou Arábií a setkal se s králem, ale žádné další vztahy s předáky arabských zemí nepodporoval. Naopak, na podzim 1999 se obrátil na papeže římskokatolické církve s písemnou prosbou, aby pomohl přimět Rusko k ukončení války. Podle Jarychanova proto přerušení kontaktů s organizacemi, nepřijatelnými pro USA, nebude žádný problém, neboť celý svět zná jména organizací, se kterými Maschadov a čečenská vláda spolupracují: Parlamentní shromáždění Rady Evropy, Rada Evropy, OBSE, Červený kříž a další humanitární a lidskoprávní organizace, jejichž působnost v zóně konfliktu povolila Moskva.
Bin Ládinova spojka?
Čečenští bojovníci, kteří po celé měsíce žijí v horských základnách, nocují pod širým nebem a neustále se přesouvají z místa na místo, nemohou vědět o stycích a kontaktech svých velitelů. Ze všech známých polních velitelů a politiků by kontakty s bin Ládinem mohli teoreticky mít Aslan Maschadov, nebo polní velitelé Šamil Basajev, Vacha Arsanov, Ruslan Gelajev či Chattáb.
Přestože Maschadov vyhlásil v republice všeobecnou šariatskou vládu, je v zásadě světský člověk, a i s vidinou peněžitého zisku by se jen stěží podřídil bin Ládinovi nebo komukoli jinému. Šamil Basajev nikdy nebyl příliš majetný a jeho oddíly dnes údajně prožívají těžké časy. Spíše než o kontaktech s Tálibánem existuje mnohem více důkazů o jeho stycích s ruskými politiky a podnikateli, kvůli kterým byl i považován za agenta ruských tajných složek. Podle ruských sdělovacích prostředků je hlavním podezřelým Jordánec Chattáb. Nicméně ani on neměl s bin Ládinem nic společného, jak potvrzují lidé z jeho okolí. Chattáb s největší pravděpodobností částečně čerpal z prostředků, které byly v zahraničí sebrány „na podporu džihádu“ v Čečensku, ale tyto fondy pocházejí z jiných adres, než se Moskva snaží naznačit. Je však třeba mít na paměti, že Chattáb pochází z bohaté rodiny a podle některých zpráv bojoval před příchodem do Čečenska nějaký čas v Afghánistánu. Maschadov vydal svého času dekret o uzavření Chattábova výcvikového tábora „Kavkaz“, avšak dříve než dekret vešel v platnost, vypukla druhá rusko-čečenská válka. Předposlední ze jmenovaných, Vacha Arsanov, v poslední době téměř zmizel z veřejného života a ukrývá se v horách na jihu Čečenska.
Další vlivnou osobu v ičkerijské vojensko-politické hierarchii je Ruslan Gelajev. Gelajev odjel v roce 1998 do Pákistánu, kde studoval islám, a vrátil se do republiky v době mediální roztržky mezi Maschadovem a členy tzv. islámské Šúry – nejvyššího výkonného orgánu, vytvořeného z iniciativy Šamila Basajeva, poté co Maschadov zavedl v Čečensku v roce 1999 „úplnou“ šariatskou vládu. Když se Gelajev vrátil z Pákistánu, postavil se nečekaně na stranu Maschadova a získal od něho post vicepremiéra. Ačkoli jsou Gelajevovy projevy dost radikální, jde spíše o rétorická cvičení - sotva měl něco společného se saúdským miliardářem nebo s ostatními vůdci islámského světa, kteří zastávají fundamentalistické názory. Dokonce i současný šéf proruské čečenské správy Achmad Kadyrov považuje Gelajeva za člověka, se kterým je možné vést dialog o ukončení války.
Zmíněné zavedení šariatské vlády je mimochodem jedním z Maschadovových velkých politických přehmatů. Prezident spoléhal na to, že převezme-li iniciativu při zavádění šaríi v Čečensku, zbaví přívržence radikálního islámu pevné opory. Stal se však pravý opak a Maschadov si podepsal vlastní rozsudek - v islámské republice nebylo místa pro prezidenta a Maschadov byl nakonec vyzván, aby složil funkci.
Samotní Čečenci nevěří ruských politikům a generálům, kteří tvrdí, že mají důkazy o stycích polních velitelů s Usámou bin Ládinem. Podobné informace považují za propagandu, adresovanou především Američanům. Prohlášení ruské strany o tom, že by se Usáma bin Ládin mohl ukrývat na území Čečenska a zjevná snaha ztotožnit Čečence s mezinárodními teroristy jsou v republice považovány za absolutní nesmysl.
Bezútěšnost situace v Čečenské republice mohou nadále změnit pouze obtížně se rodící politické rozhovory mezi zástupci oběma prezidentů. V případě, že Rusko dostane díky svému angažmá v celosvětové protiteroristické koalici volné ruce v řešení situace v Čečensku však jakákoli politická vyjednávání půjdou stranou. Poraženými pak budou statisíce čečenských civilistů, kteří se právě připravují na strávení třetí zimy v provizorních podmínkách.
Ruslan Isajev, severní Kavkaz
Petr Janouch, Praha
Putinovo vítězné tažení
Navzdory očekáváním se rusko-čečenská válka dva roky po svém vypuknutí dostala opět na přední strany světových novin. V souvislosti s teroristickými útoky na USA a následnými vojenskými útoky na Afghánistán se objevila řada informací o možném propojení čečenských bojovníků s Usámou bin Ládinem a fundamentalistickým režimem v Afghánistánu.
Několik dní po leteckých útocích na Spojené státy začaly ruské tajné složky chrlit důkazy o tom, že čečenští bojovníci jsou finančně i vojensky napojeni na teroristickou organizaci Al Kajdá. 17. září byl v čečenské vesničce Cocin-Jurt „nalezen“ CD-ROM s pilotním manuálem k Boeingu 737 a o několik dní později byla v jihočečenském Veděnu „objevena“ mapka Světového obchodního centra s velkým nápisem Džihád. Ruské tajné služby údajně předaly svým americkým kolegům řadu důkazů o kontaktech čečenských „rebelů“ s Usámou bin Ládinem a Rusko vyčetlo světu, že nedokázal ocenit protiteroristickou operaci v Čečensku, která vlastně vždy byla součástí celosvětové kampaně proti terorismu. S vědomím, že předehnal celý svět, se prezident Putin záhy vydal na evropské turné, aby své postoje vysvětlil německému kancléři Schroederovi a aplaudujícím poslancům Bundestagu, předsedajícímu EU, belgickému premiérovi Guyi Verhofstadtovi, při své první návštěvě v bruselské centrále NATO a dalším, kteří byli ochotni naslouchat. Putinovo tažení bylo relativně úspěšné, o čemž mj. svědčí i Schroederův výrok, že je na čase přehodnotit postoj k ruským operacím v Čečensku.
Spojené státy se k ruskému úsilí od počátku stavěly zdrženlivě. Byly sice překvapeny vstřícností ruské reakce a nechtěly si rozhněvat silného spojence, na druhou stranu však dlouhodobě patří k největším mezinárodním kritikům ruských praktik v Čečensku a přirozeně nehodlají přehodnotit svůj postoj k rusko-čečenské válce na základě jediné, byť sebetragičtější události. Prezident Bush nicméně vyzval čečenského prezidenta Maschadova, aby přerušil veškeré kontakty s jedinci a skupinami, napojenými na mezinárodní teroristickou síť a tuto výzvu opakovala i poradkyně pro otázky bezpečnosti Condoleezza Riceová v rozhovoru pro moskevský deník Izvěstija: „Nemůžeme bojovat proti světovému terorismu v Afghánistánu a souhlasit s ním v Čečensku.“ Síla „důkazů“ tedy nakonec americké politiky alespoň částečně přesvědčila o ruském oficiálním náhledu na dění na severním Kavkaze.
I čečenský prezident Aslan Maschadov ostře odsoudil teroristické útoky na USA a zároveň varoval před ruskými snahami zneužít tragických událostí k podsouvání vlastní interpretace rusko-čečenské války. Jeho obavy se nakonec ukázaly jako zcela oprávněné, soudě dle nepochopitelné ochoty světových a českých médií papouškovat výplody ruské propagandy. Jen v prvním týdnu po teroristických útocích v USA měli čeští televizní diváci možnost shlédnout několik šotů, ve kterých byli čečenští partyzáni striktně označováni jako „mudžahídi“, Pavel Máša v Lidových novinách tvrdil, že čečenský odpor je moderním terorismem a bojem „proti existujícímu uspořádání světa, vedený všemi prostředky.“ Mezi stále četnými, byť, pravda, opakujícími se zprávami z Čečenska se v našich médiích ujala právě zvěst o nálezu leteckých pilotních manuálů.
Na americkou výzvu k přerušení kontaktů s teroristy reagoval Maschadov ujištěním, že čečenští partyzáni žádné kontakty s mezinárodními teroristickými skupinami neudržují. Podobný výrok však zcela jistě nemůže vyvrátit stín podezření. Žádné důkazy o možném propojení mezi čečenskými partyzány a Talibanem nebyly zveřejněny - jaké by tedy mohly být?
Předválečný vývoj
Po skončení první čečenské války se ozbrojené oddíly, které tvořily jádro odporu, staly součástí národní gardy, podřízené Aslanu Maschadovovi. Skupiny orientované na radikální islámské vůdce měly v rukou téměř všechny bezpečnostní struktury v poválečném Čečensku. Celé oddíly v Grozném, Urus-Martanu, Ačchoj-Martanu a některých dalších obcích byly složeny z takzvaných vahhábitů. Pod vlivem řady osob radikálního islámského vyznání z Maschadovova okolí bylo dokonce čečenské Ministerstvo vnitra přejmenováno na Ministerstvo šariatské státní bezpečnosti (MŠSB). Řídil je Islam Chalimov, povoláním lékař, známý svými těsnými kontakty s fundamentalistickými skupinami, jejichž vliv na čečenskou mládež se začátkem války velmi zesílil. Ozbrojené oddíly, které dříve bojovaly bok po boku proti ruskými vojskům, se fakticky rozdělily na dvě znesvářené skupiny. Jedna tvořila jádro národní gardy a držela se tradičního islámu. Druhá byla tzv. vahhábitská. Tento rozpor přerostl v červnu v otevřený konflikt. V Gudermesu, druhém největším čečenském městě, se jedna všední potyčka mezi ozbrojenci změnila v opravdový střet. Po čtyři dny tam probíhaly kruté boje mezi gardisty velitele S. Jamadajeva (ten později Maschadova zradil a vydal Gudermes bez boje) a tzv. džamaátskými formacemi pod vedením emíra Abdurachmana a Abdulmalika. Abdurachman byl duchovním vůdcem rodících se vahhábitských oddílů. Abdulmalik byl polní velitel, který velel Džamaátu Kurčaloji.
Šamil Basajev a Chattáb se konfliktu neúčastnili. Rozhovory s oběma stranami tehdy vedl viceprezident Vacha Arsanov a díky němu přinesly úspěch. Je to pochopitelné. Jak se totiž ukázalo, Vacha Arsanov sympatizoval s radikálními islamisty a opíral se o ně, aby se udržel u moci, poté co se nepohodl s Aslanem Maschadovem. Na Maschadovův příkaz národní garda boj ukončila. Čečenský prezident slíbil nalézt a potrestat viníky a brzy vydal dekret, na jehož základě bylo osm náboženských činitelů původem z Blízkého Východu označeno za personae non gratae. Byli to vlastně šiřitelé fundamentalismu v Čečensku. Brigádní generálové Abdulmalik a Arbi Barajev – velitel islámského pluku pro zvláštní účely – byli degradováni.
Tím, kdo osvobodil zajaté bojovníky gudermeského pluku národní gardy, byl Šamil Basajev. Osobně se setkal s Arbi Barajevem a přemluvil jej k tomuto „humánnímu kroku“. Konflikt byl zdánlivě urovnán, avšak obě strany se připravovaly k novému, mnohem většímu střetu. Ten však překazila druhá čečenská válka, která obě znepřátelené strany na čas usmířila před tváří společného nepřítele.
Po konfliktu v Gudermesu přišel Šamil Basajev s myšlenkou vytvoření tzv. islámského mírového bataliónu (IMB). IMB byl tvořen Basajevovy a Chattábovy oddíly, ke kterým se připojili bratři Achmadovovi z Urus-Martanu. Tato ozbrojená formace vnikla v srpnu 1999 do Dagestánu, aby „poskytla pomoc muslimským bratřím“ v obcích Karamachi a Čabanmachi.
Čečenci a Afghánistán
Čečenské kontakty s Afghánistánem byly velmi sporadické a informace, které se dnes objevují ve sdělovacích prostředcích, nemají reálný základ. Je sice pravda, že v roce 1993 navštívila skupina zhruba 20 lidí v čele s polním velitelem Šamilem Basajevem Afghánistán, a dodnes není zcela jasné, jaký byl účel jejich cesty. Basajev údajně chtěl cvičit své bojovníky v afghánských vojenských základnách, celý oddíl však postihly zdravotní problémy a rychle se vrátil zpět do Čečenska.
Po první čečenské válce (1994-96) se ministr zahraničních věcí Čečenské republiky Ičkerie Movladi Udugov (posléze se rozešel s Maschadovem a je dnes považován za hlavního ideologa islamistických čečenských jednotek) snažil navázat diplomatické vztahy s vládou Tálibánu. Do Kábulu odjel se zvláštní misí jeho náměstek Jaragi Abdullajev. Udugov potřeboval nějaký úspěch v mezinárodní diplomacii, který mu mohlo zajistit buď přímo uznání, nebo alespoň informace o jednání s různými zeměmi o uznání Čečenska jako nezávislé republiky. Udugov se snažil prezentovat své úspěchy na četných tiskových konferencích a jako příklad uváděl fakt přijetí hlavního města Grozného do Asociace islámských hlavních měst. Přitom však zamlčel, že do této organizace byla přijata i Machačkala, hlavní město sousedního Dagestánu, který je součástí Ruska a nečiní si žádné nároky na nezávislost republiky. Maschadov záhy Udugova odvolal a tím bylo afghánské téma, jak se zdálo, uzavřeno. Tálibán sice nakonec uznal nezávislost Čečenska, avšak stalo se tak až po zahájení masivního bombardování Čečenska ruskou armádou.
Tím celá známost de facto skončila. Žádné vojenské pomoci se Čečně od Tálibánu nedostalo. Zbraně, které čečenské oddíly používají, byly vesměs vyrobeny v Rusku. V současné době bojuje v řadách oddílů čečenského odporu něco málo přes 50 osob z arabských zemí. Tuto informaci potvrzují čečenští civilisté, kteří se bojů neúčastní, ba naopak jsou vystavováni neustále šikaně a tlaku ze strany ruských vojáků. Ruským a mezinárodním novinářům se nejednou podařilo navštívit výcvikový tábor na břehu řeky Chulchulau u vstupu do veděnského průsmyku. V táboře působili Arabové jako učitelé arabštiny, kteří přednášeli základy islámu. Bojové disciplíny zde vyučovali Čečenci, jejichž vlastní zkušenosti nebyly již o nic menší než zkušenosti Arabů z afghánské války.
Úloha arabských dobrovolníků či „arabských žoldnéřů“, jak jsou nazýváni ruskými sdělovacími prostředky, je neustále a cíleně zveličována ze strany ruských generálů a politiků. Žoldnéře musí předně někdo najímat, což je absolutně vyloučeno v situaci, kdy jsou samotní Čečenci připraveni bojovat proti ruským vojskům bez nároku na odměnu. Do války chodili bez donucení a nikoho nebylo třeba mobilizovat. Pro vedení partyzánské války také není třeba žádného speciálního výcviku, důkladná znalost prostředí je dostačující, o čemž se ruští vojáci nesčetněkrát přesvědčili, a to jak v Afghánistánu tak v Čečensku, kde špatně vyzbrojené vojenské formace již přes dva roky čelí dvacetinásobně větší armádě a vlastně tak plní svůj úkol zabránit protivníkovi, aby kontroloval území republiky. Ruské vojenské velení v Čečensku i proruská čečenská správa přiznávají, že situaci v republice nemají plně pod kontrolou.
Soudě podle finanční situace čečenských bojovníků, nemůže být o soustavné zahraniční pomoci ani řeč. Čečencům na druhou stranu pomáhají nejen různé zahraniční organizace, ale i jednotlivci, kterým není jejich boj lhostejný. Je teoreticky možné, že mezi nimi jsou organizace nebo lidé, kteří jsou tak či onak spjatí s Usámou bin Ládinem a Al Kajdou, přímý kontakt mezi čečenským velením a afghánským milionářem však neexistuje.
Jak jsme již uvedli, prezident Maschadov reagoval na výzvu amerického prezidenta k přerušení kontaktů s mezinárodními teroristy prohlášením, že vedení Ičkerie je připraveno přerušit veškeré styky s jakoukoli organizací, kterou americká vláda označí za teroristickou. Podle jednoho z Maschadovových poradců, bývalého ministra školství Achmada Jarychanova, Maschadov ani nikdo z jeho zástupců nikdy nevedl žádné rozhovory s Usámou bin Ládinem. Maschadov pouze jednou navštívil Saúdskou Arábií a setkal se s králem, ale žádné další vztahy s předáky arabských zemí nepodporoval. Naopak, na podzim 1999 se obrátil na papeže římskokatolické církve s písemnou prosbou, aby pomohl přimět Rusko k ukončení války. Podle Jarychanova proto přerušení kontaktů s organizacemi, nepřijatelnými pro USA, nebude žádný problém, neboť celý svět zná jména organizací, se kterými Maschadov a čečenská vláda spolupracují: Parlamentní shromáždění Rady Evropy, Rada Evropy, OBSE, Červený kříž a další humanitární a lidskoprávní organizace, jejichž působnost v zóně konfliktu povolila Moskva.
Bin Ládinova spojka?
Čečenští bojovníci, kteří po celé měsíce žijí v horských základnách, nocují pod širým nebem a neustále se přesouvají z místa na místo, nemohou vědět o stycích a kontaktech svých velitelů. Ze všech známých polních velitelů a politiků by kontakty s bin Ládinem mohli teoreticky mít Aslan Maschadov, nebo polní velitelé Šamil Basajev, Vacha Arsanov, Ruslan Gelajev či Chattáb.
Přestože Maschadov vyhlásil v republice všeobecnou šariatskou vládu, je v zásadě světský člověk, a i s vidinou peněžitého zisku by se jen stěží podřídil bin Ládinovi nebo komukoli jinému. Šamil Basajev nikdy nebyl příliš majetný a jeho oddíly dnes údajně prožívají těžké časy. Spíše než o kontaktech s Tálibánem existuje mnohem více důkazů o jeho stycích s ruskými politiky a podnikateli, kvůli kterým byl i považován za agenta ruských tajných složek. Podle ruských sdělovacích prostředků je hlavním podezřelým Jordánec Chattáb. Nicméně ani on neměl s bin Ládinem nic společného, jak potvrzují lidé z jeho okolí. Chattáb s největší pravděpodobností částečně čerpal z prostředků, které byly v zahraničí sebrány „na podporu džihádu“ v Čečensku, ale tyto fondy pocházejí z jiných adres, než se Moskva snaží naznačit. Je však třeba mít na paměti, že Chattáb pochází z bohaté rodiny a podle některých zpráv bojoval před příchodem do Čečenska nějaký čas v Afghánistánu. Maschadov vydal svého času dekret o uzavření Chattábova výcvikového tábora „Kavkaz“, avšak dříve než dekret vešel v platnost, vypukla druhá rusko-čečenská válka. Předposlední ze jmenovaných, Vacha Arsanov, v poslední době téměř zmizel z veřejného života a ukrývá se v horách na jihu Čečenska.
Další vlivnou osobu v ičkerijské vojensko-politické hierarchii je Ruslan Gelajev. Gelajev odjel v roce 1998 do Pákistánu, kde studoval islám, a vrátil se do republiky v době mediální roztržky mezi Maschadovem a členy tzv. islámské Šúry – nejvyššího výkonného orgánu, vytvořeného z iniciativy Šamila Basajeva, poté co Maschadov zavedl v Čečensku v roce 1999 „úplnou“ šariatskou vládu. Když se Gelajev vrátil z Pákistánu, postavil se nečekaně na stranu Maschadova a získal od něho post vicepremiéra. Ačkoli jsou Gelajevovy projevy dost radikální, jde spíše o rétorická cvičení - sotva měl něco společného se saúdským miliardářem nebo s ostatními vůdci islámského světa, kteří zastávají fundamentalistické názory. Dokonce i současný šéf proruské čečenské správy Achmad Kadyrov považuje Gelajeva za člověka, se kterým je možné vést dialog o ukončení války.
Zmíněné zavedení šariatské vlády je mimochodem jedním z Maschadovových velkých politických přehmatů. Prezident spoléhal na to, že převezme-li iniciativu při zavádění šaríi v Čečensku, zbaví přívržence radikálního islámu pevné opory. Stal se však pravý opak a Maschadov si podepsal vlastní rozsudek - v islámské republice nebylo místa pro prezidenta a Maschadov byl nakonec vyzván, aby složil funkci.
Samotní Čečenci nevěří ruských politikům a generálům, kteří tvrdí, že mají důkazy o stycích polních velitelů s Usámou bin Ládinem. Podobné informace považují za propagandu, adresovanou především Američanům. Prohlášení ruské strany o tom, že by se Usáma bin Ládin mohl ukrývat na území Čečenska a zjevná snaha ztotožnit Čečence s mezinárodními teroristy jsou v republice považovány za absolutní nesmysl.
Bezútěšnost situace v Čečenské republice mohou nadále změnit pouze obtížně se rodící politické rozhovory mezi zástupci oběma prezidentů. V případě, že Rusko dostane díky svému angažmá v celosvětové protiteroristické koalici volné ruce v řešení situace v Čečensku však jakákoli politická vyjednávání půjdou stranou. Poraženými pak budou statisíce čečenských civilistů, kteří se právě připravují na strávení třetí zimy v provizorních podmínkách.
Ruslan Isajev, severní Kavkaz
Petr Janouch, Praha
ENG: Forgotten Crisis of Elite Club's Chairman
Published by Prague Watchdog on January 17, 2006
By Usman Dikayev and Petr Janouch, special to Prague Watchdog
The year 2006 marks the final return of Russia among the world’s superpowers. After the turbulent and chaotic 1990’s of Yeltsin’s era, President Putin started his charm tour in 2000; in six years he’s managed to keep his promises to the country’s power structures and a population plagued by instability, poverty, crime and persisting sentiment to the Soviet years. Russia is taking over the presidency of the world’s elite G8 group.
Although seemingly distant from the events in its southern regions, Russia’s return to fame will certainly have repercussions in Moscow’s attitude towards the people and situation in Chechnya and neighboring republics. They will undoubtedly downplay the human and humanitarian side of the Chechen conflict by feigning amnesia about the tragic consequences of a decade of war.
The prepared closing of the remaining camps in Ingushetia may be seen as the first active step in this direction. Russia will chair this elite club, but the several thousand officially displaced people will be a rather ugly blot on the image of the new/old world leader. In his first New Year interviews, Russian President Vladimir Putin announced that natural resources are to be the key issue of Russia’s G8 presidency and he kept reiterating his country’s superiority in this field. It will therefore be interesting to see whether Chechnya will appear on the agenda of the G8 meetings and how it will be addressed - as a land of continuous human tragedy or as an important natural resource-rich region in the Federation.
Due to the major focus on insecurity and on-going large-scale human rights violations in Chechnya, the continuing displacement is often a marginalized aspect of the tragic events of the past decade. About 200,000 are still banned from their homes within the republic due to heavy destruction of houses; so far the widely advertised compensation program has not brought any significant results and only provides more opportunities in the immense corruption network. This leads to increases in rentals and property costs in Grozny and Gudermes, the two most economically attractive locations.
Despite a rather decent rate of return from the neighboring regions of North Caucasus, around fifty thousand Chechens may still be living in Daghestan, Ingushetia and Kabardino-Balkaria. This number includes all those who intend to return to Chechnya.
The number of Chechens who sought refuge abroad is unknown since for statistic purposes they fall under the category of Russian citizens. However, up to 95% of asylum seekers to Europe from Russia actually do come from Chechnya. With Russia topping the new asylum-seekers lists through 2003 and 2004, it is estimated that the total number of Chechen refugees in Europe will be between 100,000 and 150,000.
Towards the end of 2005, the federal migration authorities announced the closing of spontaneous settlements in Ingushetia, which was actually anticipated by the displaced IDPs themselves. It’s not important when this will take effect as anyone familiar with the modus operandi of Soviet and Russian authorities knows that once they decide on something, it will be implemented sooner or later; timing is of secondary importance.
It’s also not difficult to predict how the decision will be implemented. Motives are more important than deeds and the end justifies the means. This initiative is another obvious step toward presenting the situation in Chechnya as being finally settled. Stability will be proven by displacement ceasing to exist. At the same time, many will agree that the funding cut signals ultimate rejection of responsibility for the thousands of displaced families as a result of the Chechen conflict.
Ingushetia – next door recourse
Starting in late 1999, the numbers of displaced people west of the Chechen border grew steadily so that it reached the level of the local population of Ingushetia. It was clear from the outset that many of those streaming out of Chechnya would return as soon as possible to be close to their homeland and to protect their property from being looted. Also, most believed that the war would soon be over.
And hundreds did indeed begin returning in 2000. The process reached a new stage with the adoption of a federal return plan in May 2002 that was aimed at closing all tent camps. This was started in June by bulldozing two camps in Znamenskoye in Northern Chechnya, and six months later the Iman camp in Aki-Yurt. The greatest return boom came in the second half of 2003 and throughout 2004, with heavy psychological pressure being applied. A constant deteriorating security situation marked by frequent hostilities from Chechnya culminated with Basayev’s incursion into Ingushetia in June 2004. The ensuing agitation and simmering conflicts between Chechens and the local populace were used by many Ingush to threaten and push more Chechens out of the republic.
The process of return changed from individual (underway after the heavy fighting was over) to massive in 2003-04 due to enormous pressure by the authorities who daily sent out several dozen trucks with IDP property. But by 2005 it was back to individual movements again as the border between Ingushetia and Chechnya became easily passable.
It would be highly misleading and an exaggeration to present the developments of the past few years as a sign of stabilization in Chechnya, which Russian and Chechen authorities have so anxiously attempted to do. For the majority, their decision to return was not motivated by any rosy prospects in Chechnya. Rather it was the decreasing difference in the general security situation in Ingushetia and Chechnya combined with weariness of living in makeshift conditions. This along with just plain homesickness plus promises of government compensation for lost housing compelled the IDPs to return and try to restore their lives.
After living in Ingushetia for several years, the IDPs created new connections in their adopted environment, mainly in the camps and settlements, and the decision whether or not to return was often made in groups. Return of one related and/or respected family could spark off a wave of departures.
It is important to realize and acknowledge that the war in Chechnya has become a modus vivendi. People are dying and disappearing the same way they did five years ago even though the methods of the perpetrators have changed, as have the perpetrators themselves. And understanding has changed accordingly. Insecurity has become a part of daily life: count your family members and neighbors each morning and just be glad that no one is missing.
Camp closure – a tested scenario
At the time of the biggest influx of Chechens to Ingushetia, when the situation was far from under control, and the Russian government was heavily criticized for the living conditions of displaced Chechens, a most remarkable reaction came from one of the then deputies to the federal Interior Minister, who wondered why everyone carried on about the situation in Ingushetia since half the Russian population lived in similar conditions.
Only two years later, in May 2002, a federal plan on camp closures was adopted stating that no Russian citizen should live in tents. This sudden concern for the displaced was further demonstrated by emphasizing their substandard living conditions. The scenario is rather simple - all one needs is an independent expert on unacceptable living conditions, preferably an impartial state authority. In the case of Ingushetia this role was played by the Sanitary and Epidemiology Department (SES) and fire department, who basically confirmed what the humanitarian organizations have been saying for years, namely that the living conditions in terms of water, sanitation and fire safety are absolutely unacceptable. If you’re lucky you get a few NGOs onboard who will gullibly support your claim, as has been the case with several settlements in Ingushetia. The “independent expert” recommended closing down the locations where the IDPs were living. In a civilized country, the migration service would face thousands of lawsuits for providing unfit accommodations. But in Russia, the tenants bear the consequences and move out.
It is worth mentioning that in Chechnya over twenty thousand are living in government managed temporary accommodation centers with living conditions worse than in most settlements in Ingushetia. The SES experts, and international organizations as well as a variety of government officials, have long been drawing attention to the fact that the sanitary conditions in some of these centers are comparable to living in garbage dumps. However, because housing and assistance there is free, this is a strong pulling factor for IDPs and refugees. But once the authorities decide to evict people from these centers (leased by the migration service whose contracts on some will expire this year), SES experts are most likely to be invited again to formally bless the decision. The inhabitants will become virtually homeless as well as deprived of their subsistence, food from the government.
What next in Ingushetia?
The announcement about the closure of all remaining camps actually means that the Ingush branch of the migration service will no longer sign rental contracts with owners whose homes have been used for IDP housing. Consequently, all per capita and housing utility funding from the state will be terminated. This may mean eviction of the IDPs by the financially deprived homeowners.
The closings concern 67 spontaneous camps and will affect around 8,000 IDPs, i.e. approximately one-third of the current IDP population in Ingushetia. Since the authorities have long pretended not to see the remaining two-thirds, from an official point of view, the 67 camps will host the last IDPs in Ingushetia.
It is highly unlikely that funding cuts will inspire all IDPs to return home. Some will surely stay, paying the same amount to homeowners that the authorities used to pay. There are already smaller spontaneous camps set up now where tenants pay several hundred rubles per month for rent, gas, and electricity. Even settlements so far subsidized by the federal budget have “illegal” families paying rent as its become quite a profitable business for the homeowners (as well as local migration officials).
Ingushetia will follow the example of Daghestan with no federal funding for IDPs. Only a few collective housing centers still survive through paying families and most of the displaced are now living in rented apartments.
Operation Pankisi
The end of 2005 also brought news of the Emergencies Ministry's plane taking about 140 refugees from Georgia's Pankisi Gorge to Daghestan. The repatriation from Pankisi began in May 2005 when ten families were relocated. According to a scenario well-tested in Ingushetia camps, the returning families received basic allowances for the trip, minimum assistance upon return, and maximum promises of how they would be taken care of once back home.
Living conditions in Pankisi are not great but thanks to mainly humanitarian assistance, they’re still better than in many parts of Chechnya. Yet home is on the other side of the mountain. In a lose-lose situation, it doesn’t make much sense to wonder how voluntary a particular decision was. As with the vast majority of Chechens, the Pankisi refugees had also been longing to return home. The promises and prospects sounded attractive and one eventually gets fed up with living in temporary conditions. So a free flight to Makhachkala was a bonus.
As for the high number of Kists (ethnic minority on the Georgian side of the border) on the plane, these were Russian citizens who used to live in Grozny and other parts of Chechnya prior to their displacement. So their presence onboard was fully justified. Whether they will return to Pankisi or not is another matter.
Let it be reiterated that, similar to Ingushetia, it would be erroneous to regard the decision to return as an acknowledgement of a perfect life in Chechnya, even if this is exactly what the authorities want us to believe; the motivations are much simpler. The refugees are tired of temporary conditions and cannot wait to go back to their homes, once again naively believing the government’s promises. Unfortunately most of them will again experience frustration in that the government has once again forgotten what they promised.
Waiting for Europe
The two broader issues for 2006 is whether the international community will continue supporting the humanitarian operation in North Caucasus; and if anything will change for the Chechen refugees in Europe in light of Russia’s continuous media campaign and G8 chairmanship. Some European governments have already started looking for justifications for not granting asylum to Chechens. The key issue here has been the internal flight alternative and possibly no need for international protection. In other words, Russia is a huge country and many Chechens actually live in different parts of it already.
According to the Refugee Convention, a person can be granted asylum based on well-founded fears of persecution if sent back. But how can you prove that you will be persecuted if the main fear is arbitrariness and impunity of the mighty? Some countries realized this all too well and generously offered protection. Ironically, the lowest rate of recognition is reported from former communist countries whose citizens enjoyed the generosity and protection of the West until 1989. These countries should therefore be more generous having close-range experience with persecution.
Nowadays it is of vital importance to remember that the fact that some IDPs and refugees are returning to Chechnya from neighboring areas should not make European governments change their attitude, even if pressure from Russia will most likely increase. The hordes of Chechen refugees have thousands of individual stories of fear and anxiety. They are not represented by the most prominent people on Russia’s wanted list, such is Akhmed Zakayev in the U.K., whose embarrassing extradition farce has not been forgotten by the officials in charge, or Ilyas Akhmadov in the U.S., for whom an extradition claim is being prepared. Let us hope that the two-year old statements by the then Moscow-backed Chechen President Akhmad Kadyrov that anyone who refuses to return to Chechnya is a criminal and terrorist will still sound as ridiculous in 2006 as they did when they were made.
Regarding future humanitarian funding, the two largest donors, the EU and USA, have long had problems justifying to their taxpayers that a G8 country is in need of international humanitarian assistance. A recent announcement by the European Commission’s Humanitarian Office on their future funding plans already signals a funding decrease, which is linked to their humanitarian mandate. The authorities are hoping for more substantial financial injections from abroad and hoping for more long-term, development-oriented investments, as there are allegedly no more emergency needs. How could there be in a G8 country? The contribution by the second biggest donor to the region, the United States, will also likely be decreased given the humanitarian aid needed in the country's flooded south.
These issues raise several important questions, to which we need to find answers throughout the year. Whatever picture the Kremlin paints, European governments should not be fooled, but should try to get a better understanding of the situation on the ground. One of the first questions to ask could be: Why is it so difficult for journalists as well as (EU and US funded) humanitarian organizations and government fact-finding missions to enter Chechnya if the situation is allegedly so calm.
In return, the questions to the governments should be: Will additional funds aid in Chechnya’s restoration or will 2006 be the final alibi year for the international community in handing full responsibility to the new G8 leader? Will EU countries continue in their somewhat peculiar application of the Dublin standards with some refugee groups being more likely to be returned to the first-safe countries than others, and some receiving refugee status more easily than others? Will this mean that Chechens can start grouping again at the Polish border or even that international protection for them will be lifted because the road home is allegedly open and free?
The international community has shown a strange weakness for merely watching humanitarian catastrophes and nodding in horror. This was the case with Rwanda as well as the Balkans, where timely action would have saved thousands of lives, although these regions and situations are not comparable. The activities regarding Chechnya have so far been ample in humanitarian assistance, but largely unimpressive in terms of political understanding, negotiations and action. Russia’s intensified charm tour linked to its return to the top international stage will hopefully not lead us to intensify our nodding, because, as Soviet history shows, if you nod too long, your head will fall off. Let it be said that the Chechnya of 2006, however changed during the past six years, is still one of the most dangerous places on earth to be in. And this is unlikely to change in the near future.
Usman Dikayev and Petr Janouch are Prague Watchdog's irregular contributors.
By Usman Dikayev and Petr Janouch, special to Prague Watchdog
The year 2006 marks the final return of Russia among the world’s superpowers. After the turbulent and chaotic 1990’s of Yeltsin’s era, President Putin started his charm tour in 2000; in six years he’s managed to keep his promises to the country’s power structures and a population plagued by instability, poverty, crime and persisting sentiment to the Soviet years. Russia is taking over the presidency of the world’s elite G8 group.
Although seemingly distant from the events in its southern regions, Russia’s return to fame will certainly have repercussions in Moscow’s attitude towards the people and situation in Chechnya and neighboring republics. They will undoubtedly downplay the human and humanitarian side of the Chechen conflict by feigning amnesia about the tragic consequences of a decade of war.
The prepared closing of the remaining camps in Ingushetia may be seen as the first active step in this direction. Russia will chair this elite club, but the several thousand officially displaced people will be a rather ugly blot on the image of the new/old world leader. In his first New Year interviews, Russian President Vladimir Putin announced that natural resources are to be the key issue of Russia’s G8 presidency and he kept reiterating his country’s superiority in this field. It will therefore be interesting to see whether Chechnya will appear on the agenda of the G8 meetings and how it will be addressed - as a land of continuous human tragedy or as an important natural resource-rich region in the Federation.
Due to the major focus on insecurity and on-going large-scale human rights violations in Chechnya, the continuing displacement is often a marginalized aspect of the tragic events of the past decade. About 200,000 are still banned from their homes within the republic due to heavy destruction of houses; so far the widely advertised compensation program has not brought any significant results and only provides more opportunities in the immense corruption network. This leads to increases in rentals and property costs in Grozny and Gudermes, the two most economically attractive locations.
Despite a rather decent rate of return from the neighboring regions of North Caucasus, around fifty thousand Chechens may still be living in Daghestan, Ingushetia and Kabardino-Balkaria. This number includes all those who intend to return to Chechnya.
The number of Chechens who sought refuge abroad is unknown since for statistic purposes they fall under the category of Russian citizens. However, up to 95% of asylum seekers to Europe from Russia actually do come from Chechnya. With Russia topping the new asylum-seekers lists through 2003 and 2004, it is estimated that the total number of Chechen refugees in Europe will be between 100,000 and 150,000.
Towards the end of 2005, the federal migration authorities announced the closing of spontaneous settlements in Ingushetia, which was actually anticipated by the displaced IDPs themselves. It’s not important when this will take effect as anyone familiar with the modus operandi of Soviet and Russian authorities knows that once they decide on something, it will be implemented sooner or later; timing is of secondary importance.
It’s also not difficult to predict how the decision will be implemented. Motives are more important than deeds and the end justifies the means. This initiative is another obvious step toward presenting the situation in Chechnya as being finally settled. Stability will be proven by displacement ceasing to exist. At the same time, many will agree that the funding cut signals ultimate rejection of responsibility for the thousands of displaced families as a result of the Chechen conflict.
Ingushetia – next door recourse
Starting in late 1999, the numbers of displaced people west of the Chechen border grew steadily so that it reached the level of the local population of Ingushetia. It was clear from the outset that many of those streaming out of Chechnya would return as soon as possible to be close to their homeland and to protect their property from being looted. Also, most believed that the war would soon be over.
And hundreds did indeed begin returning in 2000. The process reached a new stage with the adoption of a federal return plan in May 2002 that was aimed at closing all tent camps. This was started in June by bulldozing two camps in Znamenskoye in Northern Chechnya, and six months later the Iman camp in Aki-Yurt. The greatest return boom came in the second half of 2003 and throughout 2004, with heavy psychological pressure being applied. A constant deteriorating security situation marked by frequent hostilities from Chechnya culminated with Basayev’s incursion into Ingushetia in June 2004. The ensuing agitation and simmering conflicts between Chechens and the local populace were used by many Ingush to threaten and push more Chechens out of the republic.
The process of return changed from individual (underway after the heavy fighting was over) to massive in 2003-04 due to enormous pressure by the authorities who daily sent out several dozen trucks with IDP property. But by 2005 it was back to individual movements again as the border between Ingushetia and Chechnya became easily passable.
It would be highly misleading and an exaggeration to present the developments of the past few years as a sign of stabilization in Chechnya, which Russian and Chechen authorities have so anxiously attempted to do. For the majority, their decision to return was not motivated by any rosy prospects in Chechnya. Rather it was the decreasing difference in the general security situation in Ingushetia and Chechnya combined with weariness of living in makeshift conditions. This along with just plain homesickness plus promises of government compensation for lost housing compelled the IDPs to return and try to restore their lives.
After living in Ingushetia for several years, the IDPs created new connections in their adopted environment, mainly in the camps and settlements, and the decision whether or not to return was often made in groups. Return of one related and/or respected family could spark off a wave of departures.
It is important to realize and acknowledge that the war in Chechnya has become a modus vivendi. People are dying and disappearing the same way they did five years ago even though the methods of the perpetrators have changed, as have the perpetrators themselves. And understanding has changed accordingly. Insecurity has become a part of daily life: count your family members and neighbors each morning and just be glad that no one is missing.
Camp closure – a tested scenario
At the time of the biggest influx of Chechens to Ingushetia, when the situation was far from under control, and the Russian government was heavily criticized for the living conditions of displaced Chechens, a most remarkable reaction came from one of the then deputies to the federal Interior Minister, who wondered why everyone carried on about the situation in Ingushetia since half the Russian population lived in similar conditions.
Only two years later, in May 2002, a federal plan on camp closures was adopted stating that no Russian citizen should live in tents. This sudden concern for the displaced was further demonstrated by emphasizing their substandard living conditions. The scenario is rather simple - all one needs is an independent expert on unacceptable living conditions, preferably an impartial state authority. In the case of Ingushetia this role was played by the Sanitary and Epidemiology Department (SES) and fire department, who basically confirmed what the humanitarian organizations have been saying for years, namely that the living conditions in terms of water, sanitation and fire safety are absolutely unacceptable. If you’re lucky you get a few NGOs onboard who will gullibly support your claim, as has been the case with several settlements in Ingushetia. The “independent expert” recommended closing down the locations where the IDPs were living. In a civilized country, the migration service would face thousands of lawsuits for providing unfit accommodations. But in Russia, the tenants bear the consequences and move out.
It is worth mentioning that in Chechnya over twenty thousand are living in government managed temporary accommodation centers with living conditions worse than in most settlements in Ingushetia. The SES experts, and international organizations as well as a variety of government officials, have long been drawing attention to the fact that the sanitary conditions in some of these centers are comparable to living in garbage dumps. However, because housing and assistance there is free, this is a strong pulling factor for IDPs and refugees. But once the authorities decide to evict people from these centers (leased by the migration service whose contracts on some will expire this year), SES experts are most likely to be invited again to formally bless the decision. The inhabitants will become virtually homeless as well as deprived of their subsistence, food from the government.
What next in Ingushetia?
The announcement about the closure of all remaining camps actually means that the Ingush branch of the migration service will no longer sign rental contracts with owners whose homes have been used for IDP housing. Consequently, all per capita and housing utility funding from the state will be terminated. This may mean eviction of the IDPs by the financially deprived homeowners.
The closings concern 67 spontaneous camps and will affect around 8,000 IDPs, i.e. approximately one-third of the current IDP population in Ingushetia. Since the authorities have long pretended not to see the remaining two-thirds, from an official point of view, the 67 camps will host the last IDPs in Ingushetia.
It is highly unlikely that funding cuts will inspire all IDPs to return home. Some will surely stay, paying the same amount to homeowners that the authorities used to pay. There are already smaller spontaneous camps set up now where tenants pay several hundred rubles per month for rent, gas, and electricity. Even settlements so far subsidized by the federal budget have “illegal” families paying rent as its become quite a profitable business for the homeowners (as well as local migration officials).
Ingushetia will follow the example of Daghestan with no federal funding for IDPs. Only a few collective housing centers still survive through paying families and most of the displaced are now living in rented apartments.
Operation Pankisi
The end of 2005 also brought news of the Emergencies Ministry's plane taking about 140 refugees from Georgia's Pankisi Gorge to Daghestan. The repatriation from Pankisi began in May 2005 when ten families were relocated. According to a scenario well-tested in Ingushetia camps, the returning families received basic allowances for the trip, minimum assistance upon return, and maximum promises of how they would be taken care of once back home.
Living conditions in Pankisi are not great but thanks to mainly humanitarian assistance, they’re still better than in many parts of Chechnya. Yet home is on the other side of the mountain. In a lose-lose situation, it doesn’t make much sense to wonder how voluntary a particular decision was. As with the vast majority of Chechens, the Pankisi refugees had also been longing to return home. The promises and prospects sounded attractive and one eventually gets fed up with living in temporary conditions. So a free flight to Makhachkala was a bonus.
As for the high number of Kists (ethnic minority on the Georgian side of the border) on the plane, these were Russian citizens who used to live in Grozny and other parts of Chechnya prior to their displacement. So their presence onboard was fully justified. Whether they will return to Pankisi or not is another matter.
Let it be reiterated that, similar to Ingushetia, it would be erroneous to regard the decision to return as an acknowledgement of a perfect life in Chechnya, even if this is exactly what the authorities want us to believe; the motivations are much simpler. The refugees are tired of temporary conditions and cannot wait to go back to their homes, once again naively believing the government’s promises. Unfortunately most of them will again experience frustration in that the government has once again forgotten what they promised.
Waiting for Europe
The two broader issues for 2006 is whether the international community will continue supporting the humanitarian operation in North Caucasus; and if anything will change for the Chechen refugees in Europe in light of Russia’s continuous media campaign and G8 chairmanship. Some European governments have already started looking for justifications for not granting asylum to Chechens. The key issue here has been the internal flight alternative and possibly no need for international protection. In other words, Russia is a huge country and many Chechens actually live in different parts of it already.
According to the Refugee Convention, a person can be granted asylum based on well-founded fears of persecution if sent back. But how can you prove that you will be persecuted if the main fear is arbitrariness and impunity of the mighty? Some countries realized this all too well and generously offered protection. Ironically, the lowest rate of recognition is reported from former communist countries whose citizens enjoyed the generosity and protection of the West until 1989. These countries should therefore be more generous having close-range experience with persecution.
Nowadays it is of vital importance to remember that the fact that some IDPs and refugees are returning to Chechnya from neighboring areas should not make European governments change their attitude, even if pressure from Russia will most likely increase. The hordes of Chechen refugees have thousands of individual stories of fear and anxiety. They are not represented by the most prominent people on Russia’s wanted list, such is Akhmed Zakayev in the U.K., whose embarrassing extradition farce has not been forgotten by the officials in charge, or Ilyas Akhmadov in the U.S., for whom an extradition claim is being prepared. Let us hope that the two-year old statements by the then Moscow-backed Chechen President Akhmad Kadyrov that anyone who refuses to return to Chechnya is a criminal and terrorist will still sound as ridiculous in 2006 as they did when they were made.
Regarding future humanitarian funding, the two largest donors, the EU and USA, have long had problems justifying to their taxpayers that a G8 country is in need of international humanitarian assistance. A recent announcement by the European Commission’s Humanitarian Office on their future funding plans already signals a funding decrease, which is linked to their humanitarian mandate. The authorities are hoping for more substantial financial injections from abroad and hoping for more long-term, development-oriented investments, as there are allegedly no more emergency needs. How could there be in a G8 country? The contribution by the second biggest donor to the region, the United States, will also likely be decreased given the humanitarian aid needed in the country's flooded south.
These issues raise several important questions, to which we need to find answers throughout the year. Whatever picture the Kremlin paints, European governments should not be fooled, but should try to get a better understanding of the situation on the ground. One of the first questions to ask could be: Why is it so difficult for journalists as well as (EU and US funded) humanitarian organizations and government fact-finding missions to enter Chechnya if the situation is allegedly so calm.
In return, the questions to the governments should be: Will additional funds aid in Chechnya’s restoration or will 2006 be the final alibi year for the international community in handing full responsibility to the new G8 leader? Will EU countries continue in their somewhat peculiar application of the Dublin standards with some refugee groups being more likely to be returned to the first-safe countries than others, and some receiving refugee status more easily than others? Will this mean that Chechens can start grouping again at the Polish border or even that international protection for them will be lifted because the road home is allegedly open and free?
The international community has shown a strange weakness for merely watching humanitarian catastrophes and nodding in horror. This was the case with Rwanda as well as the Balkans, where timely action would have saved thousands of lives, although these regions and situations are not comparable. The activities regarding Chechnya have so far been ample in humanitarian assistance, but largely unimpressive in terms of political understanding, negotiations and action. Russia’s intensified charm tour linked to its return to the top international stage will hopefully not lead us to intensify our nodding, because, as Soviet history shows, if you nod too long, your head will fall off. Let it be said that the Chechnya of 2006, however changed during the past six years, is still one of the most dangerous places on earth to be in. And this is unlikely to change in the near future.
Usman Dikayev and Petr Janouch are Prague Watchdog's irregular contributors.
ENG: Much Ado about Nothing (Yet another meaningless vote)
Published by Prague Watchdog on November 28, 2005
By Petr Janouch
Once again Chechnya made it to the front pages of Europe’s newspapers and on prime time of major broadcasts. Given the protracted conflict which is no longer sexy enough for Western journalists, this much coverage of Chechnya can only mean something extraordinary happened: Another Dubrovka, another Beslan, another presidential assassination? OK, make note of it, count the dead and move on. Wrong again! There is another topic that has become sexy enough to cover and the credit for this goes to the Kremlin’s media strategists. The new topic is called “voting”.
Following the “constitutional referendum” in March 2003, and after one federal (March 2004) and two local (October 2003, August 2004) presidential “elections” and a set of federal parliamentary elections (December 2003), Chechens were once again called to the ballot boxes to prove their voting skills.
The differences between Sunday’s vote and previous ones will be hard to find. Participation may have been somewhat higher this time, even if the official turnout will be far from actual. It has become the norm that on a day like this it’s better to stay home than risk showing up at the wrong time in the wrong place – the probability of terrorist attacks is relatively high and election results are known beforehand, so why bother?
As usual, federal soldiers and state employees had no choice but to vote; most others, however, stayed home. But what does all this matter? Why so much attention to an event with so little political or social importance? Does anyone know what the role of Chechnya’s parliament will be? If it will be the same as in neighboring Daghestan and Ingushetia, the answer is none.
Is it important to the Chechens which political party won? Do they know what political opinions the prevailing pro-Kremlin parties represent? Does any voter in Russia know this? Do these parties represent any political opinions at all?
Why, then, do we join the “as if” game and pretend to wonder whether the parliamentary “elections” in Chechnya were democratic, or whether they signify yet another step towards normalization in the republic? The answer is: Because we were told to. We were repeatedly told that Chechnya is the last region in the Russian federation not to have freely elected its parliament. As if an elected parliament would be the ultimate guarantee of security and prosperity in present day Russia!
Whatever the genuine results and actual turnout will be for life inside Chechnya, (we’ll never find out anyway) the latest vote means nothing at all. It won’t have any impact on the general situation or on the lives of over a million people who desperately long for a decent life. The biggest change the “elections” will bring is to family budgets of the 58 parliamentarians, all protégés of Ramzan Kadyrov, the “First Deputy Prime-Minister,” who will surely come regularly to collect his kick-back. Even this is actually habitual.
It is a matter of decency and dignity to stop taking part in similar quasi-political farces by caring about events whose only purpose is to make us pay attention to them. This past Sunday nothing extraordinary happened in Chechnya.
Petr Janouch is Prague Watchdog's irregular contributor.
By Petr Janouch
Once again Chechnya made it to the front pages of Europe’s newspapers and on prime time of major broadcasts. Given the protracted conflict which is no longer sexy enough for Western journalists, this much coverage of Chechnya can only mean something extraordinary happened: Another Dubrovka, another Beslan, another presidential assassination? OK, make note of it, count the dead and move on. Wrong again! There is another topic that has become sexy enough to cover and the credit for this goes to the Kremlin’s media strategists. The new topic is called “voting”.
Following the “constitutional referendum” in March 2003, and after one federal (March 2004) and two local (October 2003, August 2004) presidential “elections” and a set of federal parliamentary elections (December 2003), Chechens were once again called to the ballot boxes to prove their voting skills.
The differences between Sunday’s vote and previous ones will be hard to find. Participation may have been somewhat higher this time, even if the official turnout will be far from actual. It has become the norm that on a day like this it’s better to stay home than risk showing up at the wrong time in the wrong place – the probability of terrorist attacks is relatively high and election results are known beforehand, so why bother?
As usual, federal soldiers and state employees had no choice but to vote; most others, however, stayed home. But what does all this matter? Why so much attention to an event with so little political or social importance? Does anyone know what the role of Chechnya’s parliament will be? If it will be the same as in neighboring Daghestan and Ingushetia, the answer is none.
Is it important to the Chechens which political party won? Do they know what political opinions the prevailing pro-Kremlin parties represent? Does any voter in Russia know this? Do these parties represent any political opinions at all?
Why, then, do we join the “as if” game and pretend to wonder whether the parliamentary “elections” in Chechnya were democratic, or whether they signify yet another step towards normalization in the republic? The answer is: Because we were told to. We were repeatedly told that Chechnya is the last region in the Russian federation not to have freely elected its parliament. As if an elected parliament would be the ultimate guarantee of security and prosperity in present day Russia!
Whatever the genuine results and actual turnout will be for life inside Chechnya, (we’ll never find out anyway) the latest vote means nothing at all. It won’t have any impact on the general situation or on the lives of over a million people who desperately long for a decent life. The biggest change the “elections” will bring is to family budgets of the 58 parliamentarians, all protégés of Ramzan Kadyrov, the “First Deputy Prime-Minister,” who will surely come regularly to collect his kick-back. Even this is actually habitual.
It is a matter of decency and dignity to stop taking part in similar quasi-political farces by caring about events whose only purpose is to make us pay attention to them. This past Sunday nothing extraordinary happened in Chechnya.
Petr Janouch is Prague Watchdog's irregular contributor.
Jusup se bojí
Vyšlo 4. listopadu 2002 v týdeníků Respekt
Ruská média v polovině října zveřejnila tuto zprávu: před několika dny byl u obce Komsomolskoje, ležící asi 30 kilometrů jižně od čečenského hlavního města Grozného, federálními vojsky zabit Movsar Sulejmenov. Ovšem zpráva se nepotvrdila. O jedenáct dní později se Movsarova tvář objevila v médiích, když spolu s dalšími Čečenci obsadil Dubrovku, moskevské dějiště muzikálu Nord-Ost, kde se v tu dobu nacházelo přes osm set osob. Movsar Sulejmenov se na týden stal patrně nejslavnějším Čečencem.
Nikdo mu nevelel
Od loňské smrti svého blízkého příbuzného Arbiho Barajeva velel Movsar polovojenské skupině, která operovala v Grozném a blízkém okolí. Skupina pracovala nezávisle, nepřijímala rozkazy od polního velitele Šamila Basajeva ani od čečenského prezidenta Aslana Maschadova. Movsara neviděli ani v Grozném, ani v Argunu, kde měl údajně trvalé bydliště, ani v Jermolovce, kde Barajevové bydlívali dlouhou dobu - neviděli ho od jeho "smrti" až do moskevského teroristického útoku. Během posledního roku se přitom informace o Sulejmenově smrti v ruských médiích objevila alespoň dvakrát. Na otázku, jak mohl vstát z mrtvých a objevit se v plné zbroji v Moskvě, zatím nikdo neodpověděl. Mnozí Čečenci pochybují, že teroristé v Moskvě jednali z vlastní iniciativy či na příkaz některého z představitelů čečenského odboje. Celý zásah byl prý režírován ruskými tajnými službami. Převládá obava z dalších kroků a rozhořčení nad protičečenskou mediální kampaní, která značně zesílila. "Podle toho, co si ti kluci mezi sebou říkali čečensky, bylo jasné, že nevědí, co mají dělat. Na záběrech, které ukazovala ruská televize, se jeden druhého dokonce ptali, proč tam vlastně jsou," říká Achmed Gakajev, bývalý profesor grozněnského naftového institutu. Jeho názor na budoucí vývoj je jednoznačný. "Jen počkejte, jak nyní porostou výdaje na protiteroristické operace, armádu, tajné služby a zbraně vůbec. Z Ruska se stává tuhý policejní stát. Na život nás Čečenců to sice stěží bude mít vliv, protože o mnoho horší to být nemůže. Ale Rusové nic netuší, prostě tleskají Putinovi. Jen jestli nezačal svou prezidentskou kampaň příliš brzy," dodává bývalý profesor. Gakajev nepochybuje o tom, kdo za vším stojí. "Jednou tajný agent, navždy tajný agent, postupy jsou stejné a Putin už několikrát ukázal, že mu žádné metody nejsou cizí," říká a tajemně se usmívá.
Začistky
Situace v Čečensku se po moskevském teroristickém útoku zatím nezměnila, napětí však sílí stejně jako nejistota z možných reakcí obou stran. Očekávají se odvetné akce za smrt "moskevských" Čečenců i provokace ze strany ruských tajných služeb. Na silnicích se pohybuje více vojenské techniky, na kontrolních stanovištích se zostřily prověrky dokumentů. V Grozném a několika obcích grozněnského okresu probíhají vojenské operace, nechvalně známé "začistky". V uprchlickém táboře v sousedním Ingušsku žije už dva roky čečenský učitel Jusup se svou rodinou. "Řekněte mi, jaký je rozdíl mezi držením rukojmích v divadle a začistkou?" ptá se. "Rusové obklíčí vesnici na deset, dvacet dní a můžou si tam dělat, co chtějí. Ven ani dovnitř nikoho nepouštějí. Kradou, vraždí, zapalují domy a nakonec beztrestně odjedou. Teprve potom se dozvíte, že bylo zabito dvacet lidí. Ruská média však zveřejní informaci o dopadení tří teroristů. Nyní už druhý den probíhá začist-ka v Čečen Aulu a nikdo neví, jak dlouho bude pokračovat. Podle některých zpráv tam už je šest obětí," říká tento muž.
Patrony pro děti
Jusup se bojí. Kolem velkých stanových táborů v Ingušsku byla rozmístěna ruská armáda, která prověřuje všechny osoby pohybující se po přístupových cestách. Do lágrů zatím vojáci nevstoupili, ale běženci začali organizovat noční hlídky, protože mají strach z ruských provokací. Napětí sílí. Někteří vojáci rozdávají dětem před tábory patrony a uprchlíci se zlobí, že děti dárek přinesou domů a za nimi přijde armáda a obviní je z přechovávání zbraní. Představitelé OSN a humanitárních organizací se obávají, že Moskva využije situace a světové podpory své rázné politiky k tomu, aby příliš viditelné stanové uprchlické tábory vyprázdnila. Už tam zavítali zástupci promoskevské čečenské civilní správy, aby uprchlíky přemluvili k návratu. "Po Grozném se mi stýská, už jsem tam dva roky nebyl, ale domů se teď vrátit nemůžu a nechci. Situace je příliš nebezpečná," říká Jusup. Na otázku, co bude dělat, jestli úřady svou hrozbu splní a opravdu začnou stanové tábory rušit, krčí rameny. "Přežil jsem bomby, přežiji i teď. Jen aby se nic nestalo dětem."
Lejla Chadžijeva
Autorka je spolupracovnicí Respektu.
Ruská média v polovině října zveřejnila tuto zprávu: před několika dny byl u obce Komsomolskoje, ležící asi 30 kilometrů jižně od čečenského hlavního města Grozného, federálními vojsky zabit Movsar Sulejmenov. Ovšem zpráva se nepotvrdila. O jedenáct dní později se Movsarova tvář objevila v médiích, když spolu s dalšími Čečenci obsadil Dubrovku, moskevské dějiště muzikálu Nord-Ost, kde se v tu dobu nacházelo přes osm set osob. Movsar Sulejmenov se na týden stal patrně nejslavnějším Čečencem.
Nikdo mu nevelel
Od loňské smrti svého blízkého příbuzného Arbiho Barajeva velel Movsar polovojenské skupině, která operovala v Grozném a blízkém okolí. Skupina pracovala nezávisle, nepřijímala rozkazy od polního velitele Šamila Basajeva ani od čečenského prezidenta Aslana Maschadova. Movsara neviděli ani v Grozném, ani v Argunu, kde měl údajně trvalé bydliště, ani v Jermolovce, kde Barajevové bydlívali dlouhou dobu - neviděli ho od jeho "smrti" až do moskevského teroristického útoku. Během posledního roku se přitom informace o Sulejmenově smrti v ruských médiích objevila alespoň dvakrát. Na otázku, jak mohl vstát z mrtvých a objevit se v plné zbroji v Moskvě, zatím nikdo neodpověděl. Mnozí Čečenci pochybují, že teroristé v Moskvě jednali z vlastní iniciativy či na příkaz některého z představitelů čečenského odboje. Celý zásah byl prý režírován ruskými tajnými službami. Převládá obava z dalších kroků a rozhořčení nad protičečenskou mediální kampaní, která značně zesílila. "Podle toho, co si ti kluci mezi sebou říkali čečensky, bylo jasné, že nevědí, co mají dělat. Na záběrech, které ukazovala ruská televize, se jeden druhého dokonce ptali, proč tam vlastně jsou," říká Achmed Gakajev, bývalý profesor grozněnského naftového institutu. Jeho názor na budoucí vývoj je jednoznačný. "Jen počkejte, jak nyní porostou výdaje na protiteroristické operace, armádu, tajné služby a zbraně vůbec. Z Ruska se stává tuhý policejní stát. Na život nás Čečenců to sice stěží bude mít vliv, protože o mnoho horší to být nemůže. Ale Rusové nic netuší, prostě tleskají Putinovi. Jen jestli nezačal svou prezidentskou kampaň příliš brzy," dodává bývalý profesor. Gakajev nepochybuje o tom, kdo za vším stojí. "Jednou tajný agent, navždy tajný agent, postupy jsou stejné a Putin už několikrát ukázal, že mu žádné metody nejsou cizí," říká a tajemně se usmívá.
Začistky
Situace v Čečensku se po moskevském teroristickém útoku zatím nezměnila, napětí však sílí stejně jako nejistota z možných reakcí obou stran. Očekávají se odvetné akce za smrt "moskevských" Čečenců i provokace ze strany ruských tajných služeb. Na silnicích se pohybuje více vojenské techniky, na kontrolních stanovištích se zostřily prověrky dokumentů. V Grozném a několika obcích grozněnského okresu probíhají vojenské operace, nechvalně známé "začistky". V uprchlickém táboře v sousedním Ingušsku žije už dva roky čečenský učitel Jusup se svou rodinou. "Řekněte mi, jaký je rozdíl mezi držením rukojmích v divadle a začistkou?" ptá se. "Rusové obklíčí vesnici na deset, dvacet dní a můžou si tam dělat, co chtějí. Ven ani dovnitř nikoho nepouštějí. Kradou, vraždí, zapalují domy a nakonec beztrestně odjedou. Teprve potom se dozvíte, že bylo zabito dvacet lidí. Ruská média však zveřejní informaci o dopadení tří teroristů. Nyní už druhý den probíhá začist-ka v Čečen Aulu a nikdo neví, jak dlouho bude pokračovat. Podle některých zpráv tam už je šest obětí," říká tento muž.
Patrony pro děti
Jusup se bojí. Kolem velkých stanových táborů v Ingušsku byla rozmístěna ruská armáda, která prověřuje všechny osoby pohybující se po přístupových cestách. Do lágrů zatím vojáci nevstoupili, ale běženci začali organizovat noční hlídky, protože mají strach z ruských provokací. Napětí sílí. Někteří vojáci rozdávají dětem před tábory patrony a uprchlíci se zlobí, že děti dárek přinesou domů a za nimi přijde armáda a obviní je z přechovávání zbraní. Představitelé OSN a humanitárních organizací se obávají, že Moskva využije situace a světové podpory své rázné politiky k tomu, aby příliš viditelné stanové uprchlické tábory vyprázdnila. Už tam zavítali zástupci promoskevské čečenské civilní správy, aby uprchlíky přemluvili k návratu. "Po Grozném se mi stýská, už jsem tam dva roky nebyl, ale domů se teď vrátit nemůžu a nechci. Situace je příliš nebezpečná," říká Jusup. Na otázku, co bude dělat, jestli úřady svou hrozbu splní a opravdu začnou stanové tábory rušit, krčí rameny. "Přežil jsem bomby, přežiji i teď. Jen aby se nic nestalo dětem."
Lejla Chadžijeva
Autorka je spolupracovnicí Respektu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)