Se řehtám

Světové zprávy příliš nestíhám a o tom, co hýbe, zeměkoulí se často dozvídám náhodně, nezřídka ze statusů xichtoknižních přátel. Uplácení papalášů čutálistické asociace při udělování pořadatelství kopáčských mistrovství. Pak štosy papírů, předložených egomaniaky z Wikileaků, které mj. velmi jednoznačně pojmenovávají prohnilost ruské kleptokracie. Nakonec si čtu, že za osm let bude takzvaný největší fotbalsvátek v Rusku. No není to k popukání? Stadion v Grozném je prý v užším výběru fotbalových stánků pro mistroství, což jistě posune termín "skupina smrti" do zcela nové roviny. Těšme se.

Zátah v parku

Vake je prý nejlepší tbilisská čtvrť a Vake park prý nejlepší tbilisská zeleň, kterou hojně využívají mimo jiné holky, co zaneprázdněným Tbilisanům hlídají v pracovní době děcka. Chůvy. Leč žádné pohádkové babky. Mmm... hledám vhodný výraz, radí mi online slovník, prý "paní u dítěte," no to je ale blbost. Shodněme se na chůvách. Většina z těch, jež vyrazily včera do parku, skončila na fízlárně po zátahu finanční policie, která se jala prověřovat, zda řádně odvádějí daně. Šli samozřejmě najisto, daně holky neplatí. Představa akčního zátahu v parku na chůvy je každopádně parádní a při obědě jsme rozebírali, kdo a jak na to asi přišel. Chudáci děti. A chudáci vládci, jestli si opravdu myslí, že podobné zátahy pomohou zalátat strašlivě děravý rozpočet. Zdá se, že tady ani heslo Stopařova průvodce po galaxii nepomůže. Tohle je spíš pro Marvina.

Mmm, paní na hlídaní... to je skoro jako pán na flám...

Co jsem dělal, když...

Prý se říkalo, že si každý pamatuje, co dělal, když byl zavražděn Kennedy. Pro naši generaci asi co dělal, když to do dvojčat napálila letadla. U nás předpokládám i co kdo dělal sedmnáctého listopadu devětaosmdesátého. To by v tom byl čert, aby se nám počet pochodujících na Národní za poslední dvě dekády minimálně nezdvacetinásobil.

Byl pátek, pamatuji si, že jsem většinu večera promastil maryáš v Bořislavi na setkání perspektivních svazáků Radim, do kteréhož jsme se Sternem zalezli s tím, že pak bude jednodušší se dostat na vejšku. Tvrdil alespoň on. Se ségrou provdanou do Švajcu. Tak jsme šli. Navíc tam byly supr baby z ekonomky, které jsem se nikdy neodvážil oslovit. Bylo mi šestnáct, to snad alespoň zčásti omlouvá i ostych i co se může zpětně jevit jako oportunistická ideologická promiskuita. Dosud mě nikdy nenapadlo, že jsem v šestnácti byl promiskuitní, nikdy jsem o tom tak nepřemýšlel, asi proto, že se není i beztak čím pyšnit. Si tempora (O mores!).

Jako mnozí vrstevníci (ba i starší a pokročilí) najdu snadno tucet příčin vlastní nevyhraněné ideologické orientace před jedenadvaceti lety s přesvědčením, že jsem se od té doby vyhranil. Místy až příliš, řekli by známí. Ideologicky dozrál, přezrál a následně vyzrál na český politický rybník odjezdem do krajů, kde lze o vnitropolitické situaci volně a nezávazně filosofovat, protože se vás zas tak netýká.

Nic nenadělém, od Bořislavi uplynulo jedenadvacet let a teplickou ekonomkou prošla spousta supr bab, ze kterých jsou ztahané maminy nezřídka pravděpodobně a la recherche du temps perdu jako mnozí z nás. Z mého Československa se po několika pomlčkách a přesmyčkách stala Česká republika, kterou ve světě poslední desetiletí reprezentují hokejisté, pivo a modrý president. Svůdné téma, jež v uplynulých dnech proměnilo veškerá česká periodika v pissing contest na téma Quo vadis Bohemia, Moravia, Silesia... Mi tak nějak přijde, že to docela ujde, a za komančistán bych neměnil ani na vteřinu. Bon anniversaire.

Tisk

Je víkend, brouzdám na netu českým tiskem a zjištuji, že mi dost vadí, jak novináři prasí můj rodný jazyk. Nemůže být tím, že nevnímám jazykové proměny, protože nefunguji v českém prostředí. Jde v lepším případě o neobratnost, v horším o neznalost. Česky sám mluvím jak prase, a proto nejsem žádný pedant a divím se, jak mi to prznění vadí. Jestli nebude tím, že mi při odpudivém obsahu novinářkých textů zůstávala alespoň forma, o kterou asi též přicházím. Nebo tím, že jsem míval pár novinářů, kteří se dali číst (není totéž jako "s nimiž jsem souhlasil!"), a ani oni už se nedají, anžto chrlí a blábolí. Jako třeba před chvíli, když jsem se u jednoho dočetl:

"...(v roce 2001) Američané prohlásili, že nad Tálibánem zvítězili. Ti, co však v Afghánistánu byli jak za ruské okupace, tak za americké, pochopili, že nad touto zemí není možné zvítězit..." a na této tezi je postavený celý článek. Jenže tato teze nám říká:
1) Tálibán = Afghánistán;
2) Cílem americké intervence bylo zvítězit nad Afghánistánem.

A pod takovýmhle blábolem se strhne debata čtenářů-znalců, kteří všemu rozumí a všude byli. Ani jedno ani druhé se nedá číst.

Škola pasťákem (mrtvá vrtule)

Tak jsem se minulý týden v západní Gruzii dozvěděl, že každá škola má mít svého fízla. Říká se mu bezpečák, ale popisem práce, alespoň jak mi bylo zprostředkováno, připomíná spíše šedého mora. Nebo šéfa místní buňky partaje.

Nikoli nadarmo má Tbilisi svůj prospekt George Bushe mladšího, který Vám zamává svůj farewell cestou na letiště. O část své silnice se Jirka musel před půl rokem podělit s tragicky zesnulým prezidentem Kaczinským (an záhy po vypuknutí srpnové války doletěl do Gruzie a vůbec nejostřeji ze všech zahraničních politiků odsoudil ruskou agresi). George Bushe mladší sice přes oceán též morálně Gruzii podporoval, nicméně těžko odpouštět, že za hlavní gruzínské město nadále považuje Atlantu.

Na ochlazení (anglicky: reality check) v americko-gruzínských vztazích nehledě, Míša je v USA pečený vařený (údajně na oficiálních návštěvách) a americká inspirace v Gruzii je vcelku vidět. Počínaje slavnostním otevřením McDonnalda v Kutaisi a konče, dejme tomu, fízlama ve školách. A je mnoho důvodů se obávat, že Amerikou inspirovaným, po gruzínsku provedeným inovacím zdaleka není konec.

K fízlům ale. Má se tak, že napadlo kohosi, řekněme, že ministra školství, který má ve svých pětatřiceti za sebou mimo jiné i krátkou kariéra ministra vězeňství, že morálka na školách upadá a děti už nejsou tak ukázněné, jak bývaly, a proto je kázeň třeba zavést. Kde jinde se poučit než v amerických školách a kázeň zavést zavedením ukázňujících kamer a policajtů, kteří budou kontrolovat nejen děti, ale z jedné vody i učitele. Na všech školách by měla být zavedena lázeň, dí klasik, a někoho bývalo stálo trochu ochladit. Dle dostupných informací, se fízlové zatím zaměřují na pokutování opozdilců. Pozdní příchod do školy, ať učitel či žák, 300 lari (asi 3,300.- Kč), tj. zhruba dvouměsíční kantorský plat. Při sedmdesátiprocentní nezaměstnanosti nemá většina rodin ani na ten a čort znajet, co si s fízlem zaslanou složenkou počne.

Za poslední rok jsme ve školské reformě zaregistrovali několik zásadních změn: 1) Zavedení nového předmětu „výchova k patriotismu,“ pod kterýmžto titulkem si krom různých žvástů představuji pytlíky a gumičky; 2) stovky Englishovořících mladíků a mladic do škol pod mantrou: „All Georgians must speak English;“ 3) jiný nový předmět, hodiny tance, k čemuž nejlepší gruzínský komik, který si jinak na živobytí vydělává velmi seriozní prací, připomněl, že bez hodin tance by si gruzínská mládež utrhla ostudu na vlastní svajbě.

Co naplat, gruzínské vzdělávání se nám pomalu leč jistě reformuje. Štěstí, že Jan Amos nebyl odusd, jinak by z něj už dávno byla mrtvá vrtule.

Virtuální člověk

Mám pět emailových adres, z nichž používám dvě, pracovní a soukromou. Mám třista kamarádů na xichtoknize, stopadesát ve skypu. K MSN Messengerovi jsem zapomněl heslo, k ICQ i číslo, jsem členem dvou dalších sociálních skupin, několika diskusních skupin (s hesly to mám různě), víceméně pravidelně nakupuji asi v tuctu online shopů a mám dva blogy, na které moc nepíšu. Jsem bloody virtuální člověk. Si ještě musím rozmyslet, co si o tom myslím. Nic extrémně pozitivního od sebe a rozmyšlení nečekám.

Nechápu

Leč nechápat je lidské. V Pákistánu se počet postižených povodní blíží dvojnásobku počtu oyvatel České republiky, plus mínus pár Prah a Brn, a FTS zatím ukazuje mizerných 292 milionů vybraných na humanitární pomoc. Šestnáct doláčů na člověka, který přišel úplně o vše. Zatraceně málo, i kdyby ta suma neobsahovala režijní výdaje humanitárních organizací, jež jsou nezbytné a zaberou klidně dvacet i třicet procent celkové sumy. To u těch levnějších, neziskových nevládek, u agentur OSN je to mnohem více, zejména některých, oblekářských. Penězmi přispívají jednotlivé státy, které Pákistánu, jenž zažívá humanitární katastrofu dosud nepoznaných rozměrů, nabídly částku podobnou třeba Palestině. Jako by zapomněli, že bída z lidí vlky činí, světová teroristická elita prošla pákistánskými medresami a výcvikovými tábory a vlky žene z lesů hlad. Nezapomněli všichni, zdá se. Třetina darovaných peněz přišla od spojence číslo jedna, USA, jež dva roky podporují boj pákistánské armády proti Talibánu na severozápadě země. Tedy nejprve pákistánskou vládu donutily bojovat a od té doby ji podporují. Druhý nejlepší přítel, Saudská arábie, která v dobách studené války ke každému dolaru z americké kasy přispěla dolarem svým a donedávna se řadila mezi nejvýznamější mezinárodní pakistánské dárce, se propadla na pouhé tři procenta z celkové darované sumy a desetinu amerického příspěvku. Doufejme, že to zas neznamená přesun saudských peněz do neoficiality, z čehož těžívávaly nejen pákistánští politici a tajné služby, ale i různé zájmové spolky plnící seznamy teroristických organizací.

Půl druhého miliónu zničených domů, osmnáct miliónů lidí povodeň nějak zasáhla. Mozek mi to nebere. Ani jak se nás ten strašlivý průser netýká. Nejsem somnambul, který bude mobilizovat a zoufat si a nadávat, že nikdo nepomáhá, protože pomáhat bližním se má, blablabla. Prostě mi došlo a divím se, jak je nám to jedno, a konstatuji, že jsme přírodníma a jinýma katastrofama přesycení a že prostě přepneme a zapomeneme na předchozí program. Život je krátký a beztak všechny bídy světa nenapravíme. Tím spíše, že o těch bídách víme vše a hned. Zlaté devatenácté století a sladké nevědomí. Nestěžuji si, přijde mi nepochopitelné i pochopitelné zároveň. Koho zajímá, že nějaký Indus prostě smyl šestou nejlidnatější zemi světa. Dyk ani pořádně nesmyl - týká se jen zhruba desetiny Pákistánců! Ani ne dvojnásobek počtu obyvatel České republiky, plus mínus pár Prah a Brn.

Deja vu

Jsem se včera doškrábal do sedmého patra, protože se porouchal výtah, a pak to bouchlo. Nejprve to vypadalo na byt, pak dům, pak čtvrť, pak město, než se vyjasnilo, že bez elektriky je celá Gruzie. Byt bez elektriky je dům bez vody a bez výtahu, tak mě to koplo zpět k první návštěvě před osmi lety, bo tenkrát Gruzie takto vypadala pořád. Zvlášť když jsem seskákal do krámu, abych koupil a nahoru vytáhl deset litrů vody. Porucha na centrálním rozvaděči Kartli-2 nakonec netrvala déle než hodinku, hodinku a půl, a byt se soustou hořících svíček též nevypadal úplně špatně.

Chviča

Včera byl v Gali večírek, loučili jsme se s Anou, která po třech letech opouští Abcházii. V nedávno otevřené restauraci, jediné v okresním městě, kam se vejde dvacet lidí. Z celkem asi pěti restaurací, které v Gali jsou. Po nijakém začátku to bylo nečekaně prima, spontánní, veselé a upřímné. Chviča byl tamada a hlavní fotoreportér večera. Jako všichni se velmi dobře bavil. Když jsem ráno dorazil do kanclu, Chviča všem předváděl své snímky a minifilmy. V poledne jsem se sebral a odjel do Tbilisi, zatímco inženýři se rozjeli za prací – potřebujeme rychle dokončit rozpočty na 120 domů, které chceme do zimy opravit. Já dojel v pohodě, inženýr Chviča to ale napálil do stromu a už se nikdy nevrátí. Po včerejší veselici se najednou chystá pohřeb. Galiwoodská story jak vyšitá, jako by si v té mizérii nikdo nezasloužil veselit se příliš dlouho.

U moře

Venku je vedro, větší než v Tbilisi. Hrstky ruských turistů, kterým nezbylo na dovolenou v Antálii, hordami nenazvete. Před pár a dvaceti lety nejnavštěvovanější letovisko v celém CCCP. Dnes klidné městečko, které však neztratilo na půvabu nehledě na pokročilý poločas rozpadu, na nějž oživovací ekonomické pokusy příliš vlivu nemají. Suchumi se mi líbí. Blasfemicky doufám, že klidným městečkem zůstane, na poločasa rozpadu nehledě.

O smrti

Nemám rád příměs heroismu, která se s naší prací občas pojí, ač klišé rádi živí mnozí moji kolegové. Motivací dělat cokoli je habaděj, touha namastit si ego bývá téměř univerzální (let me feel important!) a humanitární práce je k maštění ideální. Občas, prava, bývá neveselo, občas ještě hůř, a zprávy o padlých kolezích nemohou nešokovat. Náš foch není zas tak velký, na rozdíl například od profesionálních řidičů, kterých jistě též umírá nemálo, a po několika pátcích v branži je téměř jisté, že buď oběť znáte, nebo znáte někoho, kdo zná. Pokud se navíc jedná o vám povědomá místa, minimálně na povědomí mihne „it could have been me.“ Jakkoli patetické a asi trošku protiřečící úvodu odstavce.

Valná většina humanitárních smrtí je způsobena jen tím, že se člověk prostě ocitne ve špatný moment na špatném místě. Paradoxně je toto nezřídka spojeno se znalostí prostředí, vedoucí k oslabení ostražitosti. Dát si rychlý picknick v Badachšánu například není zas úplně marťanský nápad, zvláště když, jako Tom, znáte Afghánistán za třicet let jak své boty. Skoro na den přesně dva roky poté, co se holky nevrátily z Paktie.

International Assistance Mission je, čemu v praxi říkáme faith-based organizace, kterou Tálibán obvinil z šíření křesťanství, čímž si odůvodnil popravu deseti lidí. Asi se bude hojně zkoumat, zda obracení na jinou víru, bylo součástí práce IAMu, jistě se najdou mnozí, kteří si řeknou: „Dobře jim tak, neměli tam lézt.“ Mj. obvyklý závěr dementů diskutujících na českých zpravodajských serverech. Jako by vrazi nebyli vrazi a zavraždění měli podíl na vlastní smrti. Jiní moudří analytici zas dojdou k závěru, že vrahy jsou koneckonců všichni Afghánci, či ještě lépe Muslimové, jiní budou mudrovat, že mezinárodní přítomnost je součástí invaze atd atp. Mezi takovými argumenty (AIM je mimochodem v Afghánistánu od roku 1966) a argumentací Talibánu není příliš velký rozdíl. Snaha odůvodnit si či ostatním nesmyslnou a neosmyslitelnou smrt. Na tom, že bylo zbytečně zmařeno deset životů to nic nezmění. Apropos rozčílí, že některá západní média ve svých zprávách oddělují západní smrti od smrti Afghánců. Jako by lidský život měl jinde jinou cenu. Jako by si někdo zasloužil umřít méně než ostatní. Říkám si, že jen nevědí co činí. Ale i to je nakonec jedno. Všechno je to prostě jeden velký průser, se kterým nic nenaděláte.

Showmani

Takhle jsem se nad politikou nenasmál už dlouho, jakkoli je kontext velice tragický. Vova s Dimou si nenechají ujít žádnou příležitost k demonstraci své jednoty a síly. Začalo to vlastně celé před mnoha a mnoha lety, když Dimu ještě nikdo neznal a Vova byl v Kremlu začátečníkem. Přímé přenosy ze zasedání vlády, ve kterých Vova piloval svůj nově nabytý slovník: „Důrazně trvám na ... (Ubědítěljno nastájivaju)“ jsem si oblíbil hned. Pak přímé přenosy z tete-a-tete s ministry, při kterých nkdo nemohl zůstávat na pochybách, kdo je pánem. Ubědítěljno-nastájivajů bylo hodně a většinou následovaly po křížovém výslechu, proč to či ono nefunguje.

Dima po svém nástupu do funkce zdědil i mediální poradce i osvědčené PR postupy. Bylo mi zvláštně, když jsem v dubnu koukal na ruské zprávy ze Smolenska a asi po půl hodině hlasatel přerušil s tím, že mají živý vstup z Kremlu, ve kterém, nikdo se nediví, sedí Vova s Dimou ve známé místnosti a Dima začíná hovořit: „Vladimíre Vladimíroviči, stala se tragédie.“ Scénáristu měli vyměnit už dávno. Nic proti používání dialogu mezi dvěma hlavními představiteli státu coby sdělovacího prostředku nových informací národu, ale co je moc, to je příliš. Informovat takto o tragédii, když celý svět už hodinu nemluví o ničem jiném... Kdo se dívá na televizi, zprávy viděl, mám na mysli. Možná toho scénáristu rovnou zastřelit.

Zatímco si podobné mediální praktiky oblíbil Vovův arcinepřítel Míša, jak již psáno, Vova s Dimou se posunuli o stupínek výše. Ke svému sitcomu už nepotřebují být v jedné místnosti. Mohou si spontánně zatelefonovat a pokud budou mít štěstí, najde se na každém konci drátu maskér i kameraman, a dobrý rejža, co to ukočíruje, aby vypadalo přirozeně. Anebo to nebyl rejža? Střihače každopádně nestřílet!

S díky Ondřejovi za sdílení.

Soutěživý

Jsem asi nejméně soutěživý ze všech svých známých. Bude to tím, že sice nerad prohrávám, ale zase taky hodně nerad vyhrávám. I když, pravda, těch proher zas tak moc není. Nedávno jsem se například zúčastnil literární soutěže na jedněch veřejných strankách a bylo mi místy hloupé sledovat, jak nikdo jiný nestíhá uhodnout autory různých citátů. Ještě že nejsem soutěživý.
Nemám rád ping-pong a šachy: coby majitel staršího brachra, který se v uvedených tagzvaných sportech vyžíval, jsem do svých dvadvaceti nevyhrál ani partii. Prý znechutí. V jiných sportech jsem ale zas vynikal, skok na špek mi šel nejlíp. Možná škoda, že nejsem soutěživý.

Babička to byla, kurva fix.

Výhoda soukromých stránek asi nejvíc spočívá v tom, že tam facht můžete fláknout jakoukoli ptákovinu.

Požáry

Když někdo řekne léto 2002, vzpomenu si, jak jsem se po půl roce vydal do Čech na dovolenou, abych se na pražském letišti dozvěděl, že Prahu zrovna zaplavilo a já jsem evakuován. Domů jsem se dostal po dvou týdnech jen na pár hodin před koncem dovolené. Léto 2003 mám zas spojené se třemi pracovními nedělemi na Profsojuzné v Moskvě, kde se vůbec nedalo fungovat. Odšvabování trvalo několik dní, mrtvých brouků byly stovky, živých naštěstí mnohem méně. Netekla teplá voda, jak už je v Moskvě v létě zvykem. A hlavně hořela rašeliniště kolem Moskvy, což je jako když vám před domem někdo neustále pálí pneumatiky, kterýžto zápach se střídavou intenzitou proniká do každé mozkové buňky. V Čechách jsme si na povodně zvykli, o nedostatku letní tekoucí vody v Moskvě nemluvě. Co ale s požáry. Čtu si zprávy v Ruska a je mi mdlobno. Hrůza hrůzoucí.

Wikileaky

Podíval jsem se na Respekt Blog na psaní o úniku afghánských informací, jež měl zprostředkovat server WikiLeaks. Podával jsem se na leaky. Podíval jsem se na interview se šéfem WikiLeaků. Došel jsem k závěru, že válka je pořád špatná, že ji vedou negramoti a že zakladatel WikiLeaků je nafoukaný idiot, kterému vůbec nejde o svobodný přístup k informacím.

Všichni prezidentovi negři

Život v Gruzii nabízí spoustu veselostí, k jedné z nichž bezpochyby patří sledování počínů gruzínského prezidenta. O svůj názor na jeho typologii se nebudu dělit veřejně, abych nebyl náhodou obviněn ze slepého obdivu k člověku, jenž taktéž není bez chyb. Podělím se o jeho poslední veselost, kterou jsem dokonce shlédl v přímém přenosu, aniž bych tedy chápal, o co přesně jde.

Pan prezident se rád fotí a filmuje. Inspirovav se Vladimírem Vladimírovičem, nechává Míša v přímém přenose snímat zasedání gruzínské vlády, během kterého demonstruje svou rozhodnost a státnictví vůbec, zejména tím, že se naváží do některého (většinou několika) z přítomných ministrů. Předevčírem jsem měl za to, že se koukám na další díl tohoto sitcomu, ale posléze zjistil, že se jednalo o zvláštní vydání, během kterého Míša navštěvuje postupně všechna ministerstva a cosi úředníkům vypráví. Opět státnicky. Bez znalosti jazyka je rozdíl mezi Hugem a Míšou nepatrný, je mi líto, pane prezidente.

Možná to chce trochu kontechstu. Nikterak nepodobně druhým, není gruzínská politika definována na základě vizí, ale momentálních trendů. Gruzínská vláda je momentálně například uhranuta jediným všelékem na další rozvoj země, jež momentálně přežívá zejména díky zahraničním dotacím. Nová mantra se zove „zahraniční investice“ a vše je třeba tomuto státnímu zájmu podřídit, jak se koneckonců nedávno přesvědčil jakýsi náměstek na ministerstvu pro ekonomický rozvoj. Přišel o práci, protože potenciálnímu zahraničnímu investorovi žádajícímu o informaci odpověděl nikoli ihned, ale pouze v zákonem stanovené lhůtě.

Přesuňme se na předvčerejší Míšovo setkání s úředníky ministerstva financí. Prezident se pozastavil nad tím, že skupina španělských turistů byla při vstupu na gruzínské území zkontrolována celníky. „Stává se vám, když jedete do Španěl, že by vás někdo kontroloval?“ burácí prezident na nejblíže sedícího úředníka a po tichém „ne“ dotaz opakuje s různými variacemi i směrem k druhým. „Proč se to tedy stává u nás? Copak jsme nějací negři? Proč se chováme jako divoši?“ zeptal se Míša nakonec. Kdyby uměl starý idiom použít správně, býval by řekl: „Copak jsou to nějací negři?“ I když by ho významově posunul, protože se tradičně používá v první osobě, pokud má člověk pocit, že je diskriminován, či je s ním jednáno nespravedlivě. A pokud je tedy člověk v lepším případě buran a v horším rasista.

O Míšovi, jenž se stále v Gruzii těší široké oblibě, se všeobecně povídá mnohé a zdaleka ne všechny poznámky jsou lichotivé. Jeden evropský diplomat mi řekl, že jeho ambasáda zvažuje demarši s žádostí o vysvětlení negrovského výroku. Prezidentská kancelář zareagovala politováním nad tím, že se média snaží zkreslovat prezidentovy výroky. Já se jen těším na další pokračování nové reality show na televizním kanálu Rustavi 2 a pilně studuji gruzínská slovíčka.

Kyrgyzstán

Dva noční lety s dlouhým čekáním v Istanbulu mě přistály na letišti v Biškeku, které nese mezinárodní zkratku FRU po bolševikovi s téměř gruzínským jménem. Jedním z mála předpříletových bezpečnostních doporučení bylo nejezdit v noci taxíkem, už vůbec ne černým, ale co dělat v neznámé krajině, když se nedostaví objednaný řidič. Hlavně si chlapíčka nejdřív oťukat a v hotelu se zeptám, o kolik jsem přeplatil standardní cenu. Raději se tu nebudu přiznávat.

Můj zaměstnavatel se rozhodl mrknout do Kyrgyzstánu a zjistit, zda tam máme co dělat. S Ullou a Glennem jsme nakonec dorazili k závěru, že ano. Mezitím jsme absolvovali desítky rozhovorů s vládními úředníky, mezinárodními humanitárkami, zaměstnanci OSN a, nikoli v poslední řadě, lidmi, které jihokyrgyzské zmatky zasáhly bezprostředně. Na obou stranách barikád. Nikdo si netroufne jednoznačně popsat, k čemu na jihu Kyrgyzstánu došlo, shodneme se však, že nalepení etikety mezietnického konfliktu by bylo hloupou zkratkou a že všem nezdarům není konec, protože ingredience, ze kterých byl zmatek smíchán, zůstávají. Etnické čistky? Boj o zdroje a lukrativní pozemky v centru měst? Či prostá závist kyrgyzských nemakačenků nad domnělým blahobytem činorodých Uzbeků? Nebo třeba neshody mezi různými drogovými kartely? Po Hedábné stezce již dávno neputuje hedvábí, leč nejkvalitnější afghánský mák.

Desetidenní výlet kulminoval setkáním s paní prezidentkou, již nedávné referendum utvrdilo ve funkci získané politickým převratem o pár měsíců dříve. Nezdá se, že by kdokoli pochyboval o prezidentčiných nejlepších a nečistších úmyslech, není však jasné, nakolik bude schopna chod dějin ovlivnit, či dokonce změnit. Na rozdíl od svých víceprezidentů, či třeba i starosty a místostarosty Oše, nemá Róza vlastní armádu, jen ca. 15,000 ozbrojených složek, jejichž loyalita k současnému vládnímu režimu je přinejmenším diskutabilní. Posmotrim. Jak se říká: Hope for the best, plan for the worst.

Tak to tak vypadá

Tak to tak vypadá, že i já se vypravím do Uzbekistánu omrknout, zda můj zaměstnavatel může jakkoli podpořit mezinárodní úsilí o nakrmení, zastřešení atakdále uprchlíků z Kyrgyzstánu. Jakmile jsem kývl na to, že se mnou mají na pár neděl počítat, vytanulo mi, že mě příští týden čeká přestěhování z jednoho tbilisského bytu do druhého. Stěhování považuji za horší aktivitu než je třeba návštěva zubaře, srovnatelnou s operací slepého střeva s lokálním umrtvením na levé noze. Nu což, nebudu na to asi mít celý víkend, takže nezbyde příliš času na přemýšlení, co kudy a kam. V každém případě škoda, že se zatím nedá balit online; bych býval mohl mít už hotovo a dále si užívat abcházského klimatu.

Po výletě

Brzy poránu jsme doletěli z Tel Avivu do Tbilisi. Po následném předlouhém pracovním dni jsem se dobabral dom, abych po telefonu dořešil pár věcí s Oslo a popral hadry před pozítřejším odjezdem do Abcházie. Hodil jsem pár izraelských fotek a jeden klip na web a přiom zabrousil k oblíbené paní a její jedné písni ve výtečné interpretaci. Nemůžu ji nemáznout sem: ač sentimentální nebývám, emotivnější píseň jsem snad neviděl; zaposlouchat se do techstu a srovnat s původní verzí z roku 1970. Třicet let rozdíl a Joni jako by vymázla celý svůj život. Brrr. Spooky.



Tady je ta mladá verze, nejlépe pustit si ji první:

Fejsbučení

Jsem se rozhodl, že zametu před vlastním prahem a nekompromisně uberu ze svých fejsbučících přátel ty, kteří mají rasistické kecy, případně propagují rasistické materiály. Dřív jsem si nevšímal, mávl rukou a odpouštěl lidskou pitomost, ale řekl si dost. A jestli toho nenechají, vymažu si jejich telefonní čísla z mobilu, jako v téhle hitovce:

Nejhorší, co tě může potkat, je
že všichni tvoji kámoši jsou offline (a out of line),
tobě klekla baterka v mobilu,
všechny kontakty se vymazaly
a tvůj pes tě nechce poznávat,
dokud mu nezahraješ jeho oblíbenou písničku...

Tři, čtyři

Qolbám

Moskva 2002, Tbilisi 2010. Společného mají to, že jsem mezi tím díky českým zákonům a různým odkladům nebyl volit. Leošní volby se alespoň na dálku zdají dost vyhrocené, koneckonců jakbyne, vrchní partajníci jsou už příliš dlouho od koryt. Koho budu volit, jsem se rozhodl před půl rokem. Hned jak mě napadlo, přišlo mi strašlivě přirozené, absolutní, nepochybné. O to více potěšilo, že se mi má volba posléze opakovaně potvrdila jako správná. Vím, že můj malý hlas nic nebude znamenat v moři papíru, ale beztak se těším, jak to tam hodím.

Dlouho v ČR nebydlím, jezdím na návštěvy a pitomost politiků mě už moc nevzrušuje. Štve mě korupce, ve které se veze tolik lidí, a rasismus, jenž ve všech bují. Rasismus mi vadí víc, i proto, že při častých rasistických výrocích mých známých cítívám obrovskou bezmoc. A volby na tom máloco změní, protože parlament zůstane stejným Buranovem, jakým je už dlouho, a stavět se rasismu nemá kdo. Naopak. Na rasismus se v našem Zamindrákově ostudně loví hlasy. A nemám na mysli jen brojení proti tzv. sociálně nepřizpůsobivým pojídačům dávek, to je spíše xmíchu - tipl bych si, že devadesát procent lidí na toto slyšících bude šampiony v osírávání vlastního zaměstnavatele, berňáku atd., dále si dosaďme, co chceme. Pořád stejný bulvár, ve kterém zloděj hnán závistí a iracionální nenávistí křičí "Chyťte zloděje."

Sedím v Tbilisi, vášně žádné, zítra a pozítří volby, které po, doufejme úspěšném, vhozu hodlám zapít prvním letošním zahradním pivem. Pokud tedy u Rainera bude v pátek večer místo. V neděli mimochodem volí shodou okolností Gruzíni a o svobodném souboji ideí nemá cenu polemizovat. Příštím tbilisským starostou bude Gigi, jako že se PK jmenuju.

Jako poprvé

Dávno jsem si zvykl, že se tu a tam otrávím nějakým jídlem. Poprvé se mi pořádně stalo ještě v Čechách a závodní restauraci v České televizi, jejíž smažená játra mi vysloužila týdenní pobyt na interní chirurgii v Motole. Naštěstí nakonec bez řezání.

Poprvé je prý všechno zvláštní a člověk si jinak zapamatuje, proto na Motol nedám dopustit a další otravy se mi vybavují jen zlomkovitě. Třeba jak se ke mně blíží naše dvě čečenské doktorky v Nazrani, které pracovaly v uprchlických lágrech, jedna původně patolog, druhá onkolog, a já si v jedovatém oblouznění představuji, že za zády skrývají obrovskou injekci. Nakonec se ukázalo, že jim šlo jen o klystýr, který jsem srdnatě přestál a následně sledoval kapačku zavěšenou na smetáku nad mou postelí a přitom poslouchal dunění dělostřeleckého útoku v nedalekých Galaškách, kudy se rozhodla přesunout armáda Ruslana Gelajeva.

Hrávali jsme tehdy hru s několika kamarády, dochtory - já jim ze země obdivovatelů medicín (čím více tím lépe!) posílal seznam mně doporučených léků a oni museli hádat, co mi asi je. Většinou jsem se pak dozvěděl, že jsem buď zcela zdráv, anebo že jsem už beztak chcíp'. Asi jim to přišlo vtipné. Pamatuji si, jak jsem na jednoho z nich zkoušel Chylak Forte a bylo mi opáčeno, že nikterak ve všech jazycích chybí H a že mi dochtor nezávidí, protože Hýlak voní i chutná jako blitky míchané s chcánkama. Měl pravdu, ale co bych neudělal pro své zdraví (a patoložkou a onkoložkou vymlácenou střevní flóru). Na Dr. Sterna jsem poté myslel několikrát denně, když jsem Hýlaku holdoval, častěji než po ony čtyři roky, co jsme spolu sdíleli jednu lavici.

Těch otrav opravdu bylo, pár za rok minimálně, nepočítám. Kolik jsem kvůli nim omezil pokrmů, si nicméně dost dobře pamatuju. Ta předvčerejší byla hnusná, první letošní. Rybu si taky zas hodně dlouho nedám.

Judo

Večer v Bakuriani jsme se dívali na zprávy. Rustavi 2 už dávno šlape v mnohých očích na paty radiu Jerevan. Zaujal zejména šot o jednom z kandidátů na tbilisského starostu. Volby proběhnou shodou okolností stejný víkend jako ty české parlamentní. Relkamní, pardon reportážní šot o Gigim trval minimálně půl hodiny. Gigimu je asi 30, civilním povoláním starosta Tbilisi za prezidentskou stranu. Reportáž nabídla i exkluzívní interview s v USA pobývajícím prezidentem Míšou, který jednoznačně řekl, že nikoho jiného než Gigiho volit nelze. Pozor. Ví, o čem mluví, sám býval starostou a pamatuje si, stejně jako většina Gruzínů, že z tbilisské radnice je to do prezidentského paláce jen kousíček. Míšovi vyprší druhý volební mandát za tři roky a možná pak ani nebude třeba Gigiho volit. Hlavně už žádné revoluce prosím.

Druhý zazmínkustojící šot byl o vítězství gruzínské judistické sborné v týmové soutěži na vídeňském mistrovství Evropy. Na finálové boje přijel i předseda ruské judistické federace, jehož team vybojoval nakonec třetí místo, a čestný předseda evropské judistické federace v jedné osobě, civilním povoláním momentálně premiér Ruské federace, Vladimír Vladimírovič. Sledovat gruzínskou vítěznou extázi na tatami a za radujícími se borci smušelou (a notně unavenou) tvář VVP mělo téměř stejný podtext jako československá hokejová vítěsztví nad CCCP. Televizní místnost nekřičela, naopak najednou ztichla, každý z kolegů se napájel po svém, i když se mi přeci jen na chvilku zazdálo, že nával potlačovaných, bizarním zadostiučiněním prosolených emocí exploduje.

Celý svět se učí islandsky

Mě samozřejmě nemohlo napadnout ani náhodou, že se mi mé základy islandštiny získané v rámci vysokoškolského učebního procesu budou kdy hodit. Ég heiti Pétur, musel jsem opakovat po paní docentce, og ég er Jánsson. Celý svět teď ví, že eyja je ostrov fjall je hora a jökull je ledovec, dokonce i se základy výslovnosti [fjatl] [jökutl].

Po islandském ekonomickém krachu se Island přirovnával k Irsku, rozdíl mezi oběma zeměmi prý jedno písmeno - dle anglického Iceland vs. Ireland - a šest měsíců. Nyní je islandský vulkán srovnáván s teroristickými útoky na Velké Japko. Chudáci homogenetičtí Islanďané se ze svého ďábelského ostrova (ha, zas Eyja, Djöflaeyjan!) asi brzy zcvoknou. A my máme docela prima reality check, mnohem zajímavější než když třeba v kanceláři na pár hodin padnou počítače a nevíme, kam se vrtnout.

Copak se stane, když nikam nepoletíme? Objednat kočár a čerstvé koně v hostincích podél trasy Tbilisi-Oslo? Se na to už přeci nehraje, máme auta a pohybujeme se mnohem rychleji a víc stíháme. Přesto se o nás v žádných učebnicích psát nebude.

Mediální válka

Ani mně se nestává příliš často, že mi v sobotu večer někdo zavolá, aby mi sdělil, že o dvacet kilometrů dál ruská armáda kohosi bombarduje a její tanky se blíží na město, ve kterém sedím. Ha, falešný poplach, gruzínská televize se předvedla a odpromítala simulaci ruského útoku na Gruzii podle scénáře války v srpnu 2008, jen zapomněla předem upozornit, že se jedná o simulaci. Naštěstí se na zmanipulovanou státní televizi zas tolik lidí nedívá, a kdo se dívá a myslí, každou zprávu raději ověří. I my se tedy jali ověřovat, mezitím však pořad skončil, a reportér nám sdělil, že nešlo o reál. Nezaráží mě tupost televizních mágů, spíše fakt, že jsme nikdo nepovažovali informaci o dalším ruském útoku na Gruzii za fantasmagorickou.

Reportáž o reportáži na ČT24.

Kábul

Koukám se na No Comment na Euronews na obrázky ze včerejšího ranního Kábulu. Takhle na dálku to přijde strašlivě nereálné, přitom jen před pár měsíci jsem kolem vybuchlého obchoďáku jezdíval téměř denně. Dokonce jsme si i říkali, že asi dlouho nevydrží. Kdybych byl včera v Kábulu, dneska už na včerejší výbuch ani nemyslím. Napadá mě, že v televizi válka vypadá mnohem strašlivěji než v reálu, ale je to asi blbost. Reál se přeci jen nedá vypnout, přepnout, nebo přetočit zpět.

Koule

Jsem se právě dozvěděl, že vyletím-li pátého v pátek v pět nula pět z Tbilisi, budu v pátek pátého v pět padesát pět v Praze. Tak jo. Snad to tentokrát vzlétne.

Příměry

S bráchou si libujeme v různých příměrech, vesměs demonstrujících potměšilost nápadů druhých. "To je jako kdyby...," ha, nic mě zrovna nenapadá, ale třeba inspirace z nedávné odpovědi kamarádce, která si hledá novou práci: "To je jaky kdybyste se hlásila na chirurgii a řekla, že o tom teda nic nevíte, ale chcete si to zkusit." Tak tedy přejet ze země do země je jako kdybyste se ve svém mentálním vývoji posunuli do dětství, říkávám já. Musíte se naučit mluvit, tj. komunikovat v jinojazyčném prostředí, kde jen menšina ovládá stejný jazyk jako vy, navíc vám kvůli přízvuku a stylistice padesát procet z té menšiny nejprve nerozumí. Učíte se chodit, zjišťujete, kam vás které kroky, doslovné i obrazné, dovedou. Má kábulská kotníková fraktura třetí den v Afghánistánu s tímto souvisí pouze nepřímo: Když něco dělám, dělám to pořádně. Procházíte poprvé rutinní úkony, jako je nákup běžných potravin, návštěva kadeřníka atp., nemluvě o pokaždé jiných a velmi specifických pravidlech silničního provozu. Minimálně pro nás, kteří se pohybujeme v méně rozvinutých zemích. Jednou z nejobtížnějších a zároveň nejurgentnějších změn je přechod z potenciálně nebezpečných prostředí, které determinují vše, co děláte, a kde neustále děláte, co musíte, do prostředí vesměs vlídných, přátelských, kde nemusíte téměř nic, ale spoustu toho najednou můžete.

Veškerý život v Afghánistánu a Pákistánu je založen na práci a logistické podpoře zaměstnavatele. Pěšky se vesměs neprojdete, volný čas trávíte prací, již zpestřují limitované sportovní aktivity (i já začal hrát v Kábulu tenis), posezení v některé z nečetných restaurací, expatské večírky, či hektická konzumace pirátských DVD filmů. Život v Kábulu či Pešaváru je vlastně velmi snadný, protože nemusíte činit spoustu rozhodnutí, která, ač okořeňují běžný život, jsou nezřídka zdrojem stresu. Co ale dělat, kdž se člověk vymaní ze snadného života a dostane se do situace, kdy může a vše záleží na vlastní volbě? Když jsem skončil v Čečně, trvalo mi několik měsíců vůbec začít plánovat volný čas. Nikoho jsem v Baku neznal, nevěděl jsem, co se dělat dá, ani že se dělat může. Navíc byla zima. Stejné výmluvy, které mám teď, tak snad mi nevydrží příliš dlouho.

Pár líných pohledů z mého okna

Skoro doma

"Nečkej na mě, vrať se domů, kdyby něco, tak tě vzbudím," houkl jsem na rozloučenou na řidiče Petreho, který mě ve čtyři ráno hodil na letiště. Cestou jsme se smáli, že to by tedy bylo, kdyby kvůli mokrému poprašku letadla nelétala, zrovna když nutně potřebuju na víkend doletět do Čech. Zpátky jsem si vzal taxíka. Přišlo mi nefér ho budit.

Kamaz

Jsem strávil druhý den diskusemi o osudu našeho Kamazu, u kterého zničehonic odešel motor. Cena repasovaného motoru asi osm tisíc dolarů, cena Kamazu bez motoru maximum tisíce dva, cena Kamazu s repasovaným motorem až třináct. Osm plus dva je třináct nejen v Gruzii ale, a vlastně se na to nehraje, jde o to smířit proud, který prosazuje zakoupení motoru, s jinou částí zaměstnanců, dávají přednost svržení nefunkčního náklaďáku ze skály - obrazně řečeno, coby norská organizace jsme na ekologii vysazeni. Musel jsem zapojit veškeré znalosti ze školení na téma Situational Couching, abych kolegům objasnil svůj názor na osud nebohého Kamazu, jemuž je mimochodem jen jedenadvacet let: Dohodněte se a navrhněte řešení s použitím GROW modelu. Kde jsme teď? Kam se chceme dostat? Jaké vedou do cíle cesty? Jaké kroky tedy podnikneme? atd. Ještěže jsem dával pozor.

V rámci západovýchodního sbližování jsme nemocný Kamaz zaparkovali v tbilisském Volvo centru. Jinak parkuje v Gali, ve východní Abcházii, kde vozí stavební materiál z Gruzíny kontrolovaného Zugdidi přes hraniční řeku Enguri do našeho skladu a dále klientům, kteří si z materiálu staví či opravují domy. O tom ale třeba někdy jindy.

Zanovo a na mýtince

Založil jsem si kdysi tady účet, že si budu hrát, trochu se naučím html tagy a obohatím tak vesměs nevýrazný soukromý život humanitárce. Pár tagů sice znám, ale daleko jsem se nedostal. Jen si navíc založil veřejný blog na Respektu, který se nakonec ale zvrhl v nutkání tu a tam naplácat pár jakobymouder, jež nakonec ani mě příliš nezajímají. Vracím se sem tedy, abych si tu skromně a ve vší tichosti tu a tam ulevil, aniž by mě následně kdokoli peskoval. Zbloudilý čtenář nechť odpustí.

Měsíc v Gruzii, zvláštní, jak je to tu známé a nové zároveň, i když si užívám schopnosti v novém kontextu fungovat téměř ihned a bez škobrtání. V Baku jsem například hledal po příletu deset minut vypínače v půjčeném bytě, což se neobešlo bez několika ran elektrickým proudem, a první večeři snědl v restauraci, která se v recenzích mých pozdějších známých vyjevila největším pajzlem v okolí. To v Tbilisi jsem od roku 2003 zhruba podesáté. Skoro jako doma. I když vím stále pramálo, což se v dohledné době snad začne pozvolna měnit. Happy to be here, in any case.