Cestou do Gali mi v autě zahráli. Queeny. Who wants to live forever... Koplo mě na konec osmdesátých, když jsme chodili ke kamarádovi na video a tohle byl jeden z prvních filmů. Tenkrát jsme žrali,tak jsem si po návratu do Tbilisi pustil. Hrozivá srajda. Za pětadvacetiletou vzpomínku na kradmé plížení do kamarádova bytu po odpoledce nicméně stálo. There's no time for us, there's no space for us...
Žádné komentáře:
Okomentovat