O pracovní morálce

Beztak je to zvláštní. Když je doktor špatný, buď k němu nikdo nechodí, nebo dělá něco jiného (a v nejhorším případě jde do politiky). To samé lze říct o právnících, ekonomech, inženýrech, pekařích – těch posledních, pravda, v politice asi příliš není, i když pravidlo neschopnosti platí možná intenzívněji, třeba jako pro elektrikáře, instalatéry a další profesi za profesí. Neplatí však pro členy ani jedné z komor Parlamentu ČR.

Je-li vaší náplní práce určovat, kam směřuje země, nemusíte se příliš namáhat. Na každé téma nominuje politický klub Brouka Pytlíka, který pro partajní sběr vymyslí jako bude družina hlasovat, což může být v lepším případě založeno no politickém programu strany, leč častěji, zdá se, záleží na lobbistech a politických handlech. Hele, Jouda, vole, my vám dáme ten Temelín a vy nám odmávnete ty myslivecký privilegia, jasný, vole? Málokde najdete takový shuk inkometence jako při pročítání stenozápisů z poslaneckých či senátorských schůzí.

Naši politici ani nechtějí rozumět vlastní práci, protože se to po nich nežádá. Možná i proto ji nezřídka mají jako vedlejšák. Byť nikterak exklusívní pro náš Mindrákov, být ministr a poslanec zároveň, nebo starosta a senátor nedává smysl, respektive se nedá dělat, aniž by dotyčný vykonával každé své povolání v průměru na padesát procent. Honoris causa. Tváří se jako superpýplové, leč svou práci vykonávají v kvalitě, která by většině z nich na jiném pracovišti spolehlivě zajistila výpověď. Co s tím ale, když si hraboši sami vymýšlejí pravidla vlastní hry, takže se jim na kobylku nikdo nedostane. A i kdybychom se náhodou dostali, přijdou po nich jiní, kteří se budou chovat stejně. Ještě chvíli a dosáhneme totalitárních parametrů, kdy národ nerad mění nomenklaturu, protože ta si už alespoň nakradla a není to tak zlé, než kdyby přišli noví a začali hrabat od nuly. Špatný je systém, který zaměstnává nekompetnetní negramoty bez možnosti vyhazovu a jakékoli zpětné kontroly, kde aktivní občanská společnost nemůže nahradit ostudně selhávající sdělovací prostředky.

Ač je příliš mnoho shnilého ve státě českém, zbraně bych neskládal. Nikdy. Politika se mění a celý diskurs pojednává nakonec jen o tom, nakolik bude cílem politické funkce správa věcí veřejných a nakolik osobní prospěch a touha po udržení moci. I na jiných pracovištích jsou lidé, kterým jde především o kariéru a osobní prospěch a nikoli o vlastní pracovní povinnosti, ale jsou vesměs v menšině a vyhoditelní. V českém politickém rybníku je poměr obrácený a kapříci jsou vyměnitelní jen zčásti a jednou za X let. Stále nicméně stojí o to hrabošům připomínat, kde a proč pracují. A stále platí pravidlo, že jediným způsobem, jak cokoli změnit, je stát se částí struktury a měnit vše zevnitř.