Půlkacíř

Včera někdo na xichtoknize pověsil Krylovu písničku na téma ruské okupace, což mě inspirovalo k asi hodinovému brouzdání júťúbem a poslouchání jiných jeho písniček. Až jsem z toho měl emocionální vzplesk. Přemýšlím proč. Parádní texty, hrozná hra na kytaru, uhrančivý hlas, dejme tomu, že mi chlapíka bylo líto, že tak záhy a relativně mlád skonal. Vzpomínka na čerstvě porevoluční euforii taky asi kopla a nepochybně i návrat do osmdesátých, kdy jsme začínali textům rozumět, zpívat je a předávat dál. Vzpomínka, jak mi po letním trochu pyjonýrském táboře kluci v Teplicích na potkání zpívali Anděla, co jsem je tam naučil. Poslouchat Kryla a být přitom z Teplic tak nějak příjemně lehtalo – ten před okny sloup, znamení moru od Matyáše Brauna koneckonců na zámeckém náměstí pořád stojí. Anebo čumnyj obelisk, jak nás učili ve škole. Hledání ztraceného času peut-être. Snad, s povzdechem však, nakolik ještě asi platí Krylovo zvolání na jednom z ranných koncertů, že už neryjeme držkou v zemi.