Prvního září

Včera bylo prvního září, v Abcházii první školní den. Kdosi se durdil, že zatímco moderní Gruzie začátek školního roku posunula dál, v Abcházii se stále drží sovětských praktik. Opravil jsem, že prvního září začínáme například i v Čechách a pár evropských zemí jde dokonce do školy i dřív. Prvního abcházského září, než jsem skočil ze dvou metrů na zem a ukopl si patu, jsme v Agubedii potkávali houfy školáků v kvádrech a mašlích, což mě nemohlo nekopnout o sedm let zpátky. Jako každý rok a vlastně k tomu ani ta sebedůležitá děcka nepotřebuji. Před sedmi lety včera přesně na den jsem nedaleko odsud jel do práce a spousta nafintěných děcek na silnici mi přišlo jako prima oživení. Ze dvou tras, které jsme z bezpečnostních důvodů střídali (vyhýbat se rutině je prý nejlepší prevencí únosu), jsme si prvního záři dvoutisícého čtvrtého vybrali tu čermenskou, kterou měli řidiči radši, protože je kratší. Cesta přes Beslan je zas hlavní a širší. Nijakou symboliku volbě trasy v onen osudový den nepřikládám. Stejně jako včera byl onen první školní den plný napětí a různých očekávání. Třeba policajti na blok postech jako tradičně očekávali vyšší bakšiš za průjezd, který spěchající, nervózní rodičové bez větších okolků dávali. A o hoďku později všude padla na tři dny mlha, ze které jsme se škrábali měsíce, ba roky, a která si mě dosud tu a tam najde. Vzpomínáme.

Prvního září
Tři dny tři roky poté