Ve světě je fotbal sociokulturním fenoménem, u nás nezřídka způsobem ventilace „fandovských“ mindráků. Možná proto, že mindráky z veřejného života (abych sem Freuda přeci jen netahal) jinak ventilovat neumíme, mutuje „fandovství“ (loyalita) v projevy násilí a vandalismu. Baník p...yčo. Opravdové fotbalové fandovství po anglickém či německém vzoru, kde člověk žije celý život s jedním klubem nehledě na vzestupy a pády a příslušnost do první či desáté ligy, je u nás vzácností.
Česká fotbalová reprezentace prosrala 85% fotbalové sézóny a ani po následném postupu na Euro jí příliškdo nezačal mít rád. Stejně jako jsou ambivalentní naše vztahy k vlastní zemi, oscilující mezi neo-nacismem a la severočeské pochody (Landu sem tahat nebudu, koneckonců stačí chvílemi pozorovat nejlepšího polistopadového ministra škol) a sebe(země)mrskačstvím, jež umně využívá politická cháska. Naši fotbaloví hoši si to, pravda, trochu pokazili svou (jak českou!) verzí bojového pokřiku Haka, který ve verzi našich čutálistů opěvuje nedostatek přirození majitele stříbrné medaile z Eura 1996 a člena Klubu ligových kanonýrů. Na druhou stranu bych se nedivil, kdyby po české Hace popularita našeho manaftu naopak stoupla.
Vraťme se ke korupci (jíž je mj. fotbal též nepěkně prorostlý), která se dle vzoru německého či anglického fanouškovství kupodivu neodráží na veřejné podpoře politických klubů. Normálně smýšlejícímu člověku musí být například jasno, že ČSSD a ODS coby strany, nikoli jen jednotlivci, se podílely a podílejí na korupci a korupčním prostředí obrovskou měrou. Je zcela jedno, který z jejich přestavitelů si nahrabal více. Obě entity se opakovaně projevily jako kriminální uskupení a měly by za své činy být odměněny naprostou marginalizací. Minimálně na dvě volební období. Nestane se. Dalším zajímavým příkladem je náš hradní politický geront, garant politické špíny posledních dvaceti let. Ač si náš Santa do úst nevidí, je v jakýchsi kruzích bez náznaků špitky ironie zbožňován. Poodejdeme-li od korupce, na kterou naštěstí naši comancheros za poslední dvě desetiletí příliš nedosáhli, trvající podpora politické strany, která dosud hlásá třídní boj a diktaturu proletariátu a považuje politické popravy miliónů lidí za drobný historický lapsus (and so what, errare humanum est) by měla být naprosto mimo lidské chápání. Není. Sedm set tisíc voličů. Ač to prokazatelně nade vší pochybnost s balonem vůbec neumějí, jen z lavičky křičí, co chceme slyšet, možná to nakonec hodí komančským čutálistům hlasů ještě víc. Slýchávám námitku, že jiné strany nejsou lepčejší. Budiž. Nic nemění na tom, že pokud si někom myslím, že je zloděj, nedám mu klíč od vlastního bytu, ať už v telce vypadá jakkoli. Pokud mu klíč dám, nemůžu se divit, že mi doma nic nezůstalo. Považuji za paradox, že v posuzování politiky přejímáme fotbalové vnímání světa a jsme ochotni odpustit oblíbenému týmu nebo čutálistovi, byť jeho činy mají pro nás mnohem závažnější dopad než pár poskakujících fotbalistů.
Politická scéna je odrazem stavu společnosti, říká se, což je v případě České republiky naprosto strašlivá diagnóza, bez jakéhokoli výhledu na zásadní změny. Při opakovaném a dlouhodobém selhávání tradičních tzv. strážců demokracie (též se hovoří o bulvarizaci / debilizaci médií), se neobejdeme bez silné, kritické a k politikům náročné občanské společnosti. Jsem rád za každou občanskou protestní akci, pokud je jasné odkud a kam míří, i když nemusím souhlasit se vším, co hlásá. Jinak papaláše nepřinutíme k tomu, aby obhajovali, vysvětlovali, ba promýšleli vlastní rozhodnutí. A oni to vědí a nikoli náhodou označují projevy občanského aktivismu za nebezpečí. Dokonce i přirovnání k terorismu jsme nedávno slyšeli od muže (oopulárního politika), jenž se v poslední době vyznamenal obhajobou neo-nacisty ve vysoké ministerské funkci či televizí zaznamenanou krádeží, již shlédly milióny lidí po celém světě. Bez silné občanské společnosti přenechejme politické hry podobným hochštaplerům a vraťme se k něčemu naučenějšímu. Co třeba PacMan?
Žádné komentáře:
Okomentovat