2012

Gruzie, Gruzie, Gruzie
Poznávací značky a náklaďáky přes Enguri
Londýnská volympyjáda
MAD-LIS-BUD-PRG-TBS-GYD-TBS-PRG-OSL-PRG-TBS-IST-BXN-IST-TBS-GYD-DOH-NBO-JUB-NBO-JUB-IST-TBS-IST-OSL-IST-TBS-IST-GZT-IST-TBS-PRG-DXB-COL
Zvířátka v Africe
Ruská demogracyje se jmenuje Kočičí vzpoura
Gali – Sana'a - Kilinochchi
Prachy v krabici od vína a co bylo dál
Gruzínské volby zajímavější než české
Deset let za hranicemi všedních dnů
Negramoti vymysleli přímou presidentskou volbu
Jižní Sudán
Ženské hlasy, spousta ženských hlasů
Sýrie via Gaziantep
Palestina sleduje OSN
Apgrejd do 4.0

Sýrie

Poprvé jsme se udivili, jak snadno jsme se dostali před hranici. Vůbec jsme nebyli připraveni, že se povede, takže jsme dál ani nic neplánovali, popovídali si na druhé straně s pár běženci a lidmi, kteří se snaží pomáhat, a šli zpátky. Kdyby turecký pohraničník zrovna nevečeřel, bývali bychom si připadali jako někde na švýcarské hranici, co se procesu týče. Pravda, naši spoluputující Švýcary příliš nepřipomínali – ze syrské strany buď překupníci, co vozí zpět, cokoli se dá prodat, nebo rodiny v autech, do kterých naložili cokoli se vešlo v očekávání, že se hned tak nevrátí. Z turecké strany cokoli kdo unese, zejména plynové bomby, deky matrace, přímotopy, mouku, cukr atakdál.

Druhý přechod asi o dvěstě kilometrů východněji jsme na základě první hladké zkušenosti podcenili. Na hranici jsme nakonec strávili tři hodiny. Před námi cizince neviděli a turecký pohraničník se nám nejprve snažil vysvětlit, jak moc turecké vládě a lidu záleží na naší bezpečnosti. Nakonec po různých vyjednáváních přišel s tím, že máme štěstí, protože zrovna byly schváleny nové podmínky pro cizince z členských zemí NATO. Ha, nepátráme, kdo, kde, jak pískl. Celník to nepochybně celou dobu myslel dobře, nechtěl udělat chybu, nevěděl.

Na syrské straně hlídkují různě odětí chasníci s zbraněmi dle systému na koho co zbylo. Svobodná syrská armáda. Stojí i jeden tank, který z jakéhosi důvodu nemíří na Damašek, ale do Turecka. Bombardéry přitom létají z jihu, několikrát týdně. Možná míří jinam proto, že letadla létají jen za dobré viditelnosti a předevčírem bylo pod mrakem. I proto jsme při loučení přáli hodně deštivých dnů.

Chaos na takzvaných osvobozených území (asi dvacetikilometrový pás na syrském severozápadě, který je zcela pod kontrolou povstalců) mi připomněl čečenské začátky, i když i tam nakonec bylo mnohem organizovaněji. Problémy, se kterými se syrští civilisté potýkají, též nejsou nové: zima, kam se podíváš, protože tradiční zdroj tepla, mazut, buď není vůbec, nebo je strašlivě drahý, a elektřina coby alternativní zdroj, buď není, nebo je hodně nestálá. Ve městech se už prý začíná topit okny a dveřmi, na vesnicích lidé kácejí olivové háje, tedy klíčový zdroj obživy. Fronty na chleba vypadají nekonečně a úspory docházejí, zatímco práci a příjem mají vlastně jen překupníci a pašeráci a ceny na základní komodity vyrostly klidně i desetkrát.

Lidé, kteří nemuseli opustit své domovy (ze Sýrie zatím odešlo kolem půl miliónu lidí, odhady vnitřních uprchlíků se pohybují mezi 2 a 5 milióny), zatím jakž takž přežívají, i když frustrace a šok z prudkého poklesu nikdy supervysoké životní úrovně, je znát. „Potřebujeme všechno,“ zní asi nejčastější odpověď na naše otázky ohledně primárních potřeb. Podle všeho bude ještě o dost hůř, než začne být zas lépe. I když nejde o nic nového, nelze se zas než divit, jak je zatraceně jednoduché zpustošit dvacetimiliónovou zemi.

Zase v pohybu

A opět nečekaně. Sedím na svém neoblíbemém istanbulském letišti a čekám na spoj do Gaziantepu, abych se přidal ke dvěma kolegům, kteří zjišťují, jestli se odtud dá nějak dostat do severní Sýrie s různými užitečnostmi na zimu. Před 24 hodinami jsem se chystal na poklidný předvánoční víkend v Tbilisi, poslední v letošním roce, místo toho si musím nechat utéct Cirinu masáž a na chvilku zaletět do jihovýchodního Turecka. Zvýšil jsem tím mimo jiné počet letů, které mě čekají v následujících dvou měsících, na čtyřiadvacet (slovy). Strašlivá ekologická stopa a hodiny čekání a posedávání v aluminiových troubách s křidélky. Teleportovat, kdy už se sakra lidi budou umět teleportovat? Nebo posílat esemeskou.

Cira

Známe se možná měsíc. O víkendu chodím poránu do okrašlovacího studia, kde má komůrku, ve které masíruje a snaží se mi rozhýbat před čtyřmi lety zlomený kotník. Když sundavám svršky, takticky odejde, většinou mě pak osahává po tmě. Poprvé mě chlácholila, že je normální, když se nedokážu uvolnit, protože mě masíruje ženská. Baví mě naše theologické debaty. Když jsem se jí zeptal, proč si koupila nové lůžko (s dírou na xicht!), když bude za pár neděl konec světa, odvětila téměř dotčeně, že je to blbost. Bůh se přeci dohodl s lidmi, že nás nezruší.

Ciře bude kousek pod sedmdesát. S kolegou Dánem, kterému rovná záda, jí přezdíváme paní mučitelka. Kromě nás a dalších lenochů masíruje i gruzínský rugbyový team a jejich soupeře. Nejmilejší prý byli Japonci. To jí věřím. Jiné příběhy ze života už trochu méně, protože nepatrně zavánějí sebeklamem. Pravdy, kterým o sobě chceme věřit. Že zůstala bez práce, když nemocnici, ve které dřív dělala, obsadili běženci, kteří tam žijí dosud, je ale asi pravda. Tu bývalou nemocnici znám.

Jako správná byznysmenka se Cira snaží tu a tam zalichotit. Nejprve mi ubrala jedenáct let, pak pochválila mé vypracované tělo, které objektivně spíš připomíná pytel brambor. Dnes zas několikrát zopakovala, že jsem dobrý člověk, načež se zeptala, kdy odjíždím na dovolenou ergo kolikrát ještě letos přijdu. Musí splatit to nové lůžko.

Perla

Sexistické prasátko putuje na hrad, aneb jestli opravdu burgtrottel zapochyboval o schopnosti jedné ženy vést konkrétní ministerstvo proto, že je žena, nelze než se hlasitě nezařehtat. A to jsme si téměř mysleli, že nemůže existovat oblast, ve které by ze sebe blba už neudělal.

4.0

Tak i já jsem nakonec apgrejdoval. Vot, těchnika. Vorsprung durch Technik. Když jsme s kamarádama instalovali verzi 1.8, museli jsme všichni restartovat, mnozí opakovaně a už během večera. Jeden z nás se nahodil až druhý den ráno. V parku za teplickým kulturákem. Dneska nic. Vypadá na solidní verzi, někteří tvrdí, že prý čtyřková řada je nejlepší, co může být. Prý člověk ještě hodně chce, ale už tak nemůže, i když pořád ještě hodně může, ale zas tolik nechce. Uvidíme. Zatím se neseká, i když se dneska trochu mlátilo s Práce 10.1. K optimálnímu výkonu doporučují znalci nainstalovat Rotoped 1.0 a nějaký silnější antivir proti Pivo 1.60012. Zatím vypadá, že se není čeho bát. Ergo: vzhůru ke světlým zítřkům!

Mlčím

Škoda, přeškoda, že se z pohnutek zachování profesionální integrity humanitárního pracovníka nemohu veřejně vyjadřovat k politické situaci v regionu, ve kterém působím. Pročítaje poslední abcházské zprávy, moc by se mi chtělo.

Virtuální bludy

Dokola se mi vrací, jak málo jsme si vědomi potenciálních následků virtuálních veřejných prostranství, kde sdílíme nálady, informace, úspěchy a prohry, ba fotografie místy i intimní. Nedávno kdosi pověsil na xichtoknihu mé foto - ještě, že mi to Zuckerberg hlásí a já (šokován ze znásilnění mého soukromí) stihl rychle stáhnout. Ve Skandinávii (snad i jinde) jsem zas třebas zahlédl veřejnou debatu na téma pyšní rodiče vystavují na xichtoknize své ratolesti, které asi budou pěkně nasrané, až se za pár let dozví, že kdesi nenávratně putuje jejich první foto samostatného posazení se na nočník.

Sdílíme i zprávy, což ve snaze upoutat ostatní (tzv. „přátele“) nezřídka znamená i naprosté bláboly a úlety, které by si jinak nezasloužili skončit coby čtivo ani na WC, jež se ale díky nám a řetězové podstatě xichtoknih stávají hity z nejčtenějších. Novodobým pravidlem mediálního úspěchu je tedy vyprokovat co nejvíce lidí, aby si na xichtoknize veřejně odplivli a zajistili sdílení a čtenost. A čím více ve spravedlivém rozhořčení virtuální bludy šíříme, tím více pozornosti se jim logicky dostává, ba nabývají na vážnosti. A protože minimálně třetina občanstva neumí funkčně číst (reálně je procento mnohem vyšší), jsou-li bludy umně napsané, upoutají jednoduchými „pravdami.“ Ne jako tato banalita.

Mnozí veřejně ambiciozní pochopili epidemický potenciál sociálních sítí dávno a i u nás se již veze nejeen hochštapler. Dlouhodobě a asi i nejokázaleji sám president a jeho hradní cháska, která zejmena ústy a klávesnicemi Jaklů a Hájků dokáže plodit vskutku geniální hovadiny. V posledních dnech o sobě zas nechává hojně slyšet nejeden presidentský kandidát. Největším z parazitů jsou asi národně-liberální (zkráceně: nazi) Parlamentní listy, které nejen že mají k parlamentímu stejně daleko jako do nebe, ale jež by asi nikdo moc neznal, kdyby se jim tak často nespílalo.

Zajímavé téma, se kterým nic nenaděláme, jen mi přijde fascinující ho studovat (však je z toho i universitní obor) a přitom si uvědomovat, že s každým veřejným „no to je teda debil“ děláme témuž debilovi reklamu k nezaplacení, jak koneckonů i napsal nejmenovaný novinář, jemuž tu tedy reklamu dělat nebudu. I když patří k hrstce, kterou lze ještě v Čechii číst.

Hodí – nehodí

Kdyby se v ČR sestavoval žebříček hochštaplerů, byl by hodně vysoko. Nejprve si ho začali zvát do televize, aby okomentoval letně-cestovatelské trendy, a jeho jiný vzhled a jméno mu mělo dodávat kredibilitu, že prý rozumí, o čem mluví. Pak se začal vyjadřovat o společenských jevech všeobecně a než stačil v rekordním čase nasbírat dostatek podpisů pro svou presidentskou kandidaturu, stal se senátorem. Tolik štěstí najednou si snad ani nezasloužíme.

Nepsal bych o něm, kdybych si nepřečetl, že prý pohrozil, že soudně napadne presidentskou volbu, pokud se prokáže, že jsou jím nasbírané presidentské hlasy zfalšované. Trochu mi to připomnělo, když jsme se staršíma klukama hrávali fotbal. Když začali prohrávat, nejvetší vyčůránek mač zrušil, že prý máme špatně pravidla. Tady nejde o fotbal ale ať už si myslíme o přímé presidentské volbě cokoli (mě osobně přijde zcestná), je přinejmenším podivné hrát se všemi a pak si začít stěžovat na pravidla, když najednou hrozí, že nevyhrajete. Pardon, ono to jde, ale pak jen asi potvrzujete, že jste stejní jako ten kluk na hřišti.

Vše výše jsem napsal jen den předtím, než se týž politolog, historik a sociolog svěřil národu, že komunismus je nejdemokratičtějším systémem, jaký může být. Což mě tedy hodně rozesmálo. Ergo: On je navíc i komediant! Tak to si na hrad zaslouží, to ano.

Dnes

Letí to. Dětem, co se tenkrát narodily, je dnes už třiadvacet. Nemálo už má i vlastní potomky. My máme vzpomínky. Jak jsme to tenkrát dobře mysleli a jak to pro nás druzí zbabrali. Nebo na dobovou euforii, kdy se k sobě lidi na ulicích chovali slušně a předávkování optimismem dalo naivně zapomenout, že na lidi jsou jako saně. Že jsme zapomněli, jaký byl tenkrát život slušného člověka a spíš myslíme na to, jaký je nyní, je normální. Že mnohé z nás oslovují jednoduché slogany populistů a extremistů v různé masce, taktéž. Jako je lidské nechtít si připustit, že největším poblémem v našich životech jsme my sami. Jo, jo, pane, to víte, život je těžkej. I proto je dobře, že nám do něho už třiadvacet let nekrafe rudá obluda. Vše nejlepší ke státnímu svátku, krajané!

ČSA podruhé

Se mi dnes vracejí témata, asi nějaká chyba v matrixu. Tentokrát telefonát z ČSA, že prý mi vystavili propadlou letenku.

Včera mi přišla odpověď na email, který jsem napsal z Juby před měsícem, tedy před třemi maily a dvěma telefonáty. Možá nás dělí pouhá tři časová pásma, ale já jsem o měsíc napřed. Zavolal jsem tedy znovu s jedinou prosbou, aby se mému poslednímu emailu někdo věnoval dříve než za měsíc a dál slečnu příliš neposlouchal. Odmítl jsem popáté vysvětlit situaci i pobídku pokusit se vyřešit přímo po telefonu s odkazem na mé předchozí dva pokusy, po nichž mi bylo doporučeno, ať napíšu. Nakonec mám letenku, hurá, Ježíšku, snaž se, doufám, že se letos pořádně vytáhneš.

Ještě jednou o témž

Při svém předběžnm hodnocení nové gruzínské vlády jsem opomněl zmínit velmi důležitý argument, ergo množství stávek a demonstrací, ke kterým se odhodlaly různé skupinky, aby upozornily novou garnituru na dlouho neřešené problémy, případně využili vládní změny k vylepšení vlastní situace.

Asi 1600 horníků v Tkibuli stávkuje proti plánovanému propouštění a snižování mezd. Podnik kontrolující tkibulské doly kontroluje bývalá vládní, dnes opoziční strana. Stávkují i zaměstnanci přístavu v Poti proti vykořisťování a za nový etický kodex, který jim zajistí zvýšení mezd na úroveň Dánska, tedy země původu majoritního vlastníka. Stávkují i zaměstnanci hlavního dodavatele elektřiny Telasi, a to za zvýšení platů a opětovného zaměstnání vyhozených kolegů. Ozvalo se i asi 650 doktorů, kteří byli před rokem vyhozeni, protože se začala jejich nemocnice opravovat. V neposlední řadě si zastávkovali i studenti tbiliské Techniky proti osobě svého rektora.

Nejveselejší asi byla stávka řidičů autobusů v Tbilisi vlastněaninevímzacoasitakyzavícpeněz, protože jeden z asiužbývalých korunních princů dnešního (dnesjižopozičního) presidenta, starosta Tbilisi, Gigi Ugulava, během stávky navrhl, že by se dopravní referát mohl přesunout pod ministerstvo pro ekonomický rozvoj. Takhle se panečku řeší problémy! A co na tom, že z velké části vyplývají z monopolizace městské dopravy Gigim a jeho partou na základě zmanipulovaného tendru. Zajímavé na případu je i to, že autobusáci podle všeho zas tak málo neydělávají, alespoň v poměru k jiným (učitel vydělá ztěží polovinu a takový měsíční důchod je osmkrát nižší), ale proč si nezastávkovat.

Rakety

“Izrael je na pokraji války. Na návštěvu tam jede Klaus,” napsal dnes jeden český tabloid. Jen kdyby to bylo tak jednoduché.

Celkem sedmnáct mrtvých na obou stranách za jeden den je hodně. Asi bohužel bude nakonec víc. A kluci, kteří nepříjemně často vypadají, jako by jim status quo vyhovoval, se budou dál hádat, kdo začal, protože za to nikdo nic nedá. A podobná debata bude zas dominovat celkovému diskursu, protože už nikdo nemá sílu hledat jinde. A málokoho ještě baví poslouchat či číst, protože při hledání historicky pofidérní pravdy potřebujeme jednoduché odpovědi. Ha, jednu změnu jsem právě zaznamenal při sledování zpráv: Izrael tentokrát neříká ”nám je jedno, kdo začal, na nás nikdo rakety pálit nebude,” ale ”nedovolíme, aby kdokoli překrucoval pravdu o tom, kdo začal.” Hra na začal tedy dle očekávání v plném proudu. Bloody frustrating.

Zatím dobré

Po říjnových volbách převzala v Gruzii moc opozice. Čekal málokdo, sama opoziční koalice Gruznský sen (Kartuli ocneba) asi nejméně. Dokazuje koneckonců i jejich volební program, ve kterém Snílci volají po účasti opozice v tom či onom procese a vyšetřování, čehož se nyní vesele domáhají bývalí vládci jsouce sami v opozici.

Snílci jsou u moci, všechna ministerstva obsazena (včetně energetického, jemuž šéfuje bývalý bek milánského AC) a zatím vše funguje tak nějak překvapivě dobře. Většina setkání s představiteli nové moci pro mě i kolegy různého zaměření a ražení zatím přecházejí z počátečního pesimismu v upřímné překvapení, nakolik noví vládci již stihli pochopit rozmanitost problémů, jež mají řešit. Mnozí už mají dokonce i velmi logické a konkrétní plány, jak dál. V našem opatrném optimismu se s kolegy po schůzkách s různými ministry a náměstky nepatrně nevěřícně ujišťujeme, že jsme pochopili správně: "Cos' na to říkal, taky ti přišlo, že to má v hlavě srovnané a co říká, má hlavu a patu?"

S úděsem (ba rouhačsky) mě napadá, jestli takovýto bipolární politický systém, kde vítěz bere vše (pokud „bere“ rozumně a slušně), neslouží dané zemi lépe než multipartajní bahňák se stále stejnými xichty, jako máme u nás. Anebo jde jen o ten moment překvapení a nečekané vítězství na vlně budovatelské euforie vrátilo Gruzii zas tak trochu na začátek, kdy to politici opravdu ještě myslívají dobře.

Nedělám si iluze. Současní gruzínští vládci se jistojistě stihnou mnohokrát a velmi zásadně zkompromitovat. Pár náběhů už tu koneckonců máme - a nemám na mysli vcelku úsměvné, byť kontroversní, uřezání nikým nekontrolovaných fondů, jimiž doposud disponoval president či Rada národní bezpečnosti. Vůbec mi nevadí, že presidentský palác už v noci nesvítí, protože mu snížili rozpočet za elektřinu, který byl srovnatelný s účtem zhruba patnácti tisíc gruzínských rodin.

Shrnuto bez podtržení šest neděl poté, Snílci si vedou so far so good, zatím dobré na všech zásadních frontách, což čekal málokdo, možná ani oni sami ne. Jen tak dále, kalbatonebo da batonebo!

Kdo si hraje, nezlobí

Bliká na mě upoutávka na časopis Týden, který nám prý v přístím čísle popíše dramatický růst členských přihlášek do KSČM po nedávných komunálních volbách. Kliknu si na článek, abych si přečetl o těch davech, a s hrůzou zjišťuji, že je to horší než jsem měl odvahu si připustit. V Ústeckém kraji prý od převzetí hejtmanství zaregistrovali 50 (padesát!) nových členských přihlášek. Co z toho plyne?

Za prvé asi: Radek John je opravdu v Týdnu a přivedl si zřejmě celou svou partu, takže čtenáři Týdne, pokud nějací zůstanou, teď budou mít vše na vlastní oči. To vám tedy nezávidím.

Odkaz jsem našel na xichtoknize, kam ho pověsil populární politik. Za druhé tedy asi: Pro návrat komančů k moci existují vcelku jednoduché důvody. Většina z nich je spojená s jinými partajemi, k jedné z nichž se hlásí i zmíněný oblíbený politik. Jinak řečeno: Soudruhům zpět ke kormidlu pomohli jen jiní soudruzi, kteří to přeci musí vědět, jen se tváří, jako by za nic nemohli. My se nicméně pietně tvařme, že jim jejich pohoršení věříme. Kdo si hraje, nezlobí.

ČSA

Několikrát jsem si tu hlasitě odfrkl nad Turk Hava Yollari, které jsem tento týden vyzkoušel dokonce šestkrát. Celkový dojem asi tak dvě mínus. Došlo mi ale, že kvalita je stále méně absolutní kategorií. Myslíme si o sobě, že jsme dobří nikoli proto, že objektivně dobří jsme. Měřítkem kvality je srovnání s okolím, být lepší než druzí bohatě stačí, ať už jsou ti druzí jacíkoliv. Aneb:

Ani falešný pocit patriotismu mi nedovoluje nadále mhouřit víka nad inkompetencí jiných aerolinek, našich skvělých ČSA. Už léta střídá trapnost druhou a člověk tak nějak opomíjí s poukazem na nevyzrálost (pubertálnost) české společnosti, jíž je ČSA pouhým odrazem. Když mi kamarádi popisují hrozivé zážitky z přeletu Prahou, nestravitelných pokrmů a interakce s personálem ČSA, obvykle se stydlivě ušklíbnu a nabídnu pár konejšivých slov. Sám jsem se naučil meditovat, když přihlížím, jak personál ČSA buzeruje cestující na prvním ruzyňském terminálu, odkud se létá mimo jiné do bývalého CCCP. Naučil jsem se usmát, když se sám cítím buzerován, asi proto, že létám-li na východ, dobrovolně jsem se k tomu shluku barbarů přiřadil a nic jiného si nezasloužím. Má schovívavost k české letecké pýše však dnes dostala velmi zásadní trhlinu, anžto mám pocit, že jsem byl právě okraden.

V létě ČSA oznámily klientům věrnostního programu, že je do konce září oberou o určité množství mil. Budiž, omezenou platnost mají i jiné míle, říkám si a vymýšlím letenku na prosinec. Vánoce v rodinném kruhu, nádherná představa. Uplyne téměř měsíc, než dostanu na svou žádost odpověď, zatímco se ono hrozivé datum, kdy mi míle seberou, neúprosně blíží. Poskytnutá odpověď bohužel není úplná, takže se musím ptát dál a nejprve se spokojit jen s odpovědí o robota (děkujeme za dotaz, v koši nekončí atd.), na lidskou, věcnou musíme počkat minimálně týden. Třikrát tam a zpět s ujištěním, že se nic neděje, nestihneme-li vše vyřešit během expirační doby. Svých padesát tisíc mil jsem nakonec šťastně za letenku vyměnil, leč nastal jiný problém: Jak z Jížního Sůdánu zaplatit letištní poplatek? Píšeme si dál – převystavíme a zaplatíte, až budete v civilizaci. OK. Že by ČSA přeci jen znaly základy komunikace s klienty?

Jsem zpět, mám přístup k normálním telefonním linkám i online bankovnictví, nu tož zavolám, jak jsem slíbil, nehledě na tu pajcku za minutu, co to odsud z Tbilisi stojí - snad se dokážu hbitě procvakat ústřednou s uspávacím hlasem (jestli vám lezu na nervy, stiskněte... jedničku), aniž bych tím ohrozil svůj týdenní rozpočet. A taky že ano, hovor mě nakonec nepřišel ani na tisícovku. A padesát tisíc Mílů. Dozvěděl jsem se totiž, že jsem uzavřená kapitola (a nemají to od nikoho z mých známých, aneb - i ty, Brute?) a na dosavadní komunikaci nehledě mi ČSA nemůžou nikterak pomoci. Schluss a nejistý odkaz na nové instrukce vydané v říjnu. Já bláhový si myslel, že se jen ozvu, poprosím ještě jednou o vystavení a papír, přeci jsme se tak domluvili. Kdepak. Fuck you, PK.

Padesát tisíc mil ve vzduchu je skoro dvakrát kolem zeměkoule. Asi jsem si nic jiného nezasloužil za tuny emisí, na kterých jsem se podílel. Když na internetu nebo při odbavení dávám číslo své „věrnostní“ karty, trochu mě uklidní, že se hodiny prosezené v letadlech a na letištích nějak trošku vrátí. Už vím jak: V nekonečném a nikamnevedoucím dopisování si s klientkým centrem ČSA. Jak jinak pilovat vlastní trpělivost a communication skills.

Jsem teď vše namlátil do notebooku a dle očekávání na sebe terapeutický účinek nenechal dlouho čekat. Čert vem ukradené míle, zaráží nekompetentnost hraničící s institucionální tupostí, která se snaží maskovat tím, že dělá debila z vás. Fuck you, ČSA, právě jsem se zaregistroval v KLM.

Obětní kapřík

Další letiště a další postřeh. Čtu si různé příspěvky na téma barbarismu zvířecích obětí spojených s největším muslimským svátkem Eid ul Adha / Qurban Bayram. Hrozné to je. Možná spíše nepříjemné než hrozné - některé ovečky tak teskně bečí a když se člověk dostane do správných končin, bývá ve stokách nemálo krve. Z pohledu patafyzického je mezi obětním svátkem a tradiční českou předvánoční kapriádou rozdíl asi v centrální nervové soustavě (pro mnohé z nás rozdíl značně irelevantní), v hlasivkách / mlčenlivosti různých druhů zvířat, a ve smyslu veřejného zabíjení živých kreatur. Zatímco Muslimové obětují zvířata, aby si připomněli Ibrahimovu (Abrahámovu) oběť a masem obdarovali chudé, u nás kapry vesměs mlátíme proto, abychom se mohli dobře nažrat.

Eid mubarek, Bayraminiz mubarek!

Prospěcháři jedni / -y (dvoje?)!

Jsem se zase dobře pobavil. Aktuálně.cz nám sděluje, že si většina Čechů myslí, že politici jsou propěcháři. Pozor, nikoli Čechů, ale občanů, kteréžto slovo předpokládá počestnost a pokoru. Že to vůbec trpíme, my většinově neprospěchářští. A volíme ty hajzly pořád dokola. Asi za trest. Jinak budeme muset skousnout kulku (bajt dz bulit, jak se říká u nás v Tbilisi) a čestně, neprospěchářsky si přejmenovat naši krásnou vlast z Česko na Masochističesko. A já si asi zároveň budu muset na dohánění českých zpráv najít jiný bulvár (anebo netrávit tolik času poflakováním se na letištích).

Bye Juba

JUB-NBO-IST-TBS, vracím se domů, napsal kdosi na xichtoknihu. Dobrá, přiznávám. I to, že se dom už těším. Doma je tam, kde... máš kytaru, vládneš v kuchyni, postel známě voní, v okolí tě znají, můžeš si jít kdykoli zapinkat tenis, víš přesně, jak co funguje, bezostyšně se rozplácneš na gauči jen v trenkách. A tak dál.

Šest neděl v Jižním Sůdánu mě hodně bavilo a čistě profesionálně je dnes asi málo zajímavějších míst a kontextů. Jenže profesionálně je jen jedna (stále méně důležitá) část, takže raději zpět do normálního života. O 37 zeměpisných stupňů na sever. O dvacet teplotních méně. Bye Juba, (I may be back)!

Třetina?

Čeští komančové nikdy nepřestali ovlivňovat českou politickou scénu. Pro mnohé z nás je s podivem, že se politické uskupení, které se nikdy nedistancovalo od odkazu KSČ, Marxe a Lenina, a tudíž od třídního boje, zrušení soukromého majetku a diktatury proletariátu, drží dlouhodobě na výsluní, byť příčiny jsou jasné. Laciný populismus s nulovou odpovědností jakýkoli slib realizovat, umně lechtající melancholii českých vševědů nad Škodou Rapid a Marskami za bůra. Přitom si čelní představitelé KSČM nežijí vůbec špatně a jsou v české tunelo-kleptokracii namočeni neméně než jejch modří či oranžoví souputníci. Jen využívají své oblíbené role otloukánků k tomu, aby povídali cokoli „volič“ chce slyšet, a nemuseli pro to veřejně nic udělat. Já nic já muzikant, dyk nás nikde nikdo nebere. Ostrakizace coby životní styl, který komančům postupně pomůže vrátit se na výsluní. I se vším tím třídním bojem a ostatními bláboly. Spěchat netřeba.

Nebojím se návratu totality, leč mě děsí politické uskupení, jež je totalitně definováno a které je natolik okatě populistické, že mu soudný a vzdělaný člověk nemůže sednout na lep. Leč děje se, pokud si tedy nechceme připustit, že pouze ubývá soudných a vzdělaných. Možná ano, soudní a vzdělaní přeci chodí k volbám, edy zas jen třetina?

Podobně mi rozum nebere, jak se mohou do druhého kola senátních voleb probojovat senátoři, kteří své uplynulé období kvalitně proflákali (viz. například Filipiová, Čunek, Vlček, Topfer či Kubera), nebo člověk, jenž by si spíše zasloužil titul vrchního českého hochstaplera. Okamura san na hrad, po Santovi to bude tak akorát.

Slavomír Hubálek před třemi lety řekl, že třetinu národa tvoří pitomci a k české nátuře dodal: „Ohnout se, neprovokovat a s vrchností pokud možno vyjít co nejlíp a současně si o tom myslet své. Jak říká nadporučík Lukáš ve Švejkovi: "Buďme Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět.“" Já dodám, že jsem si rozhovor po čase přečetl se stejnou chutí.

Charon Award

Konečně mám též nobelovku, i když jsem původně čekal o něco dříve. Ale kdo si počká, ten se dočká, takže je tady. Lepší pozdě než nikdy, a ještě další průpovídky mě napadají. Jen doufám, že finanční prémii rozdělí spravedlivě, ne bratrsky, a už se nemůžu dočkat, kdy mi dva švédské øre (má půlmiliardina z desetimiliónové ceny) přistanou na účtu.

Nakonec jsem pochopil, proč mi moji českyhovořící norští přátelé vždy kladli vehementně na srdce, že přátelé Oslo Oslo neskloňují. Nobelova cena míru z osla vskutku nezní příliš slibně.

Neskloňujme, leč mějme se na pozoru při pohledu na některé nedávné laureáty. 2005 – Mohamed ElBaradei, který se rok po svém odchodu z čela Mezinárodní agentury pro atomovou energii (a pět let po Nobelovce) nechal slyšet, že je iránská nukleární hrozba smyšlená. 2006 – Muhammad Yunus, který byl čtyři roky po Nobelovce vyhozen z vedení své Grameen Bank. 2007 – Al Gore, zmizel několik dní po Nobelovce. 2008 – Martti Ahtisaari, mmm, odešel jen do důchodu a pár věcí se mu docela povedlo. Jeho druhé angažmá v Kosovu nicméně skončilo zajímavým fiaskem zvaným „vyhlášení nezávislosti za vaše prachy“. 2009 – Baracku, Baracku, měl jsi tu cenu raději odmítnout, možná by tvé šance na znovuzvolení byly mnohem jednoznačnější. Pokud necelé čtyři roky po nobelovce odejdeš do politického důchodu, protože tě porazil kandidát velmi nehodný, bude smysl mírové ceny neoddiskutovatelný a její název by se měl rychle změnit na Charon Award. Cena Chárona. Vítězství Pyrrhy.

Vynechal jsem mého oblíbeného laureáta, asi nejvíce se podobajícího tomu letošnímu. OSN získala mírovou nobelovku v roce 2001 – a od té doby je ve stále větším rozkladu, který akceleroval nástup stávajícího Generála pět let po udělení ceny. Sečteno a podtrženo, zdá se, že mírovým laureátům zbývá ca. 3-5 let, než to s nimi půjde z kopce. Asi si raději nebudu k letošní ceně příliš gratulovat. Pošlete sakra alespoň ty dva halíře.

Masajland

U Jacka doma v hliněném domečku se nedalo moc dýchat, protože uprostřed hlavního pokoje rozměrem asi 3 metry čtvereční hořel ohýnek a na něm kotlík s čerstvě zařízlou kozou. Poté, co si za své průvodcovské služby řekl o dva tisíce šiinků (pětikilo), nás provedl po vesnici a nakonec jsme dorazili k němu domů. Uprostřed vesnice výběh pro kozy a ovce ohrazený trním proti gepardům, vedle vyšší ohrada z kůlů pro krávy, na které prý chodí lvi. Jehňata a kůzlata bydlí ve třípokojovém domě s rodinou. Zrak si pomalu zvyká na tmu, zatímco Jack vypráví o masajských zvycích a obřadech.

Asi začal nejčastěji kladenou otázkou, téměř jako gender studies: Ženy mají na starosti stavbu domu, zásobování otopem a vodou, muži hlídají dobytek a chodí na lov, který však není zdroem obživy (Masajové nejedí maso divoké zvěře), ale téměř otázkou cti. Nehledě na zákazy keňských úřadů, musí být dopaden a zabit každý zabiják dobytka. Oko za oko. Pití lví krve prý dodává mladým Masajům sílu a je součástí iniciačního rituálu, který musejí podstoupit všichni patnáctiletí chlapci. A tak dále. Tento blog není wikipedie, natož National Geographic.

Po hodinové prohlídce vesnice, ukecal Jack své tři manželky, aby nám v dešti zazpívaly a zaskákaly a následně nabídly lidovou tvořivost (nejspíš nakoupenou v Tanzánii). Pak jsme se vrátili do kempu, na jehož území nás po setmění museli doprovázet masajští válečníci ozbrojení lukem a kopím. Prý aby si netroufla zvířata. V devět se vypíná generátor a během půl hodiny jsou už jen slyšet teskné zvuky (Co to hučí? Asi slon.) kombinované s rytmických chroustáním trávy kolem stanu. Ráno se pokoušíme dle trusu zjistit, kdo asi večer navštívil, než vyrazíme na osmihodinovou projížďku parkem mezi všemi těmi zvířaty ze ZOO, která jsou ale v Keni doma. Pár dní v parku Masai Mara mi přišlo jako Zemanova Cesta do pravěku, oblíběný film našeho dětství. Naprosto mytické.

Jménem republiky

Kousek od naší kanceláře v Aleku je soud zabývající se výhradně cizoložstvím (adultery court). Neměl jsem potěšení se zúčastnit, leč podle vyprávění kolegů, kteří se podívat byli, si představuji asi takto: Pokřikující publikum se vyptává na podrobnosti kriminálního činu, obžalovaný bledne při představě, kolik krav ho bude stát, zneuctěná se pyšně rozhlíží, protože pravděpodobně rodině zajistila nemalý příjem. Sňatek manžela přišel na několik tuctů hlav a každý částečný návrat investice zvyšuje ženinu prestiž a postavení v polygamní rodině. A když cizoložec přivede nebohou oběť do jiného stavu, musí být krávy březí, takže vlastně dvě v jedné.

Cizoložské soudní spory se týkají i nemála našich místních kolegů. Není příliš divu, jednak jich hodně pracuje daleko od svých rodin a jednak patří mezi lépe vydělávající, tedy vyhledávané oběti krávokopek. Malá kráva v přepočtu přijde asi na 300 USD / 6,000 Kč, velký býk klidně i na dvojnásobek, což je spousta peněz. Kravní splátkové kalendáře jsou mezi mými kolegy docela běžným jevem, i když se tu a tam některý dokáže před soudem obhájit. Malong měl ale smůlu, viz můj volný překlad níže.

Předmět: Soudní vyrovnání

Soud rozhodl, že pan Tenaten musí zaplatit devět (9) krav panu Tomuatomu za účelem naplnění sňatku s jeho dcerou. Devět krav bude zaplaceno během tří dnů, kromě požadovaných sedmi dní, během nichž nebylo nic zaplaceno. Pokud obžalovaný nevykoná tento příkaz, hrozí mu zatčení a soudní sankce. Jestliže poškozený neobdrží tyto krávy, měl by být obžalovaný odsouzen k odnětí svobody na šest měsíců, dokud tyto krávy nebudou poskytnuty. Proto soud poskytl k řešení problému pouhé tři dny. Předem děkujeme.
5 podpisů

Veselé krávy

Nejdřív na mě spadla moskytiéra, pak se propadla i postel. Ustlal jsem si na zemi a síť pověsil na lampu s myšlenkou, že dokud mi u ucha cvrká cvrček, kobra v baráku ještě není. Z vedlejší vesnice zněly údolím bubny a povyk Dinků – asi iniciace, zkouška z dospělosti. A najednou mi všechno přišlo strašně v pohodě, jako bych tam dávno patřil.

Říkaly mi holky: „Když řekneš Dinkovi, že mu stoná dítě nebo manželka, ani nehne brvou. Stoná-li ale kráva, prý hned poběží domů.“ Kráva je jako bankovní účet a vklady je třeba chránit. Kluci se mi v autě smáli, že určitě neumím pást krávy, že by ty mé zcela jistě sežraly sousedovi úrodu a bylo by zle. Oponoval jsem, že krávám rozumím a poznám je podle úsměvu. Jeden z nich dvacet minut drncání a všeobecného veselí mlčky přemýšlel a mračil se na mě, než mi vmetl: „Krávy se nesmějí!“ Mmm, kdo ví.

Dinkaland

Podle mytologie Dinka stvořil Bůh nejprve muže, pak dobytek, potom ženu. Cestou z Aweilu do Aleku, která nakonec trvala jen necelých pět hodin, mi kluci vysvětlovali různé tradice Dinků. Nakonec jsme se dostali k tomu, že Garang manželku dostal za 25 krav, Primo za 31. Smáli jsme se, kdo si jak přilepšil. „Ale jo, je na mě hodná,“ zamyslel se Garang nakonec. A tak to má být.

Na výletě

Začalo to vcelku nevinně. Email od šéfové, jestli bych nemohl krátkodobě vypomoct v jiném programu. Dumal jsem: Že by Irák, nebo nakonec něco začínáme v Sýrii, do Afghánistánu na chvilku? Chvilka se vyklubala řádná, šest neděl v Jižním Súdánu. Dnes devět dní od přistání v Džubě. Víkend v severojihosudánském Aweilu, kde centr tvoří jedna asfaltová ulice s tržnicí, kde se dají koupit rajčata, papriky, brambory a vajíčka. A spousta dalších užitečných věcí. Mrkev jsme nenašli, jen nakoupili na příští týden, kdy se přesouváme do Aleku, kde se nedá koupit vůbec nic. V pondělí pojedeme 120 kilometrů pět hodin. Zatím ale vše dobré, nehledě na vedro a mračna komárů. Malárií prý dosud nemám a generátory fungují.

Dvacet způsobů

Paul Simon tvrdil, že existuje padesát způsobů, jak opustit svou milou. „The problem is all inside your head, she said to me...“ Určitě ano. It is. Podobně to je i s dvaceti způsoby, jak nalézt vlastní povolání, ba poslání, s pera Jessicy Hagy v časopise Forbes. Natolik mě pobavilo, že volně překládám s poznámkou, že originál má spoustu hodně veselých grafů jako je tento.

Dvacet způsobů, jak jít za svým snem

1. Ignoruj budoucnost, starej se o přítomnost
Otázka „Čím budu, až budu starší“ je špatně. Radši se ptej: „Co bude dál dnes?“ Lidé tloustnou sousto za soustem a dospívají hodinu za hodinou, takže záleží na tom, co děláme dnes.

2. Rozhlížej se (nakupuj)
Dokud si oblečení nevyzkoušíš, nevíš, jestli ti padne. Zkoušej různé koníčky, dovednosti a řemesla. Potřebujš ochutnat všechny chutě, abys poznal(a) svou oblíbenou.

3. Nezříkej se neobvyklých příležitostí
Dělej věci, které tě upoutávají, provokují, ne ty, které tě nudí.

4. Najdi si problém k vyřešení
Jseš-li (tvé usilí) řešením problému, je práce smysluplná. Řešit problém je jako potýkat se s padouchem. A hrdina jsi ty.

5. Vykašli se na plány
Ničí život nikdy nešel podle plánu. Nedělej si hlavu z toho, když i ty se vychýlíš. Původní trasa byla beztak smyšlená.

6. Nenásleduj sen někoho druhého
Rodiče budou chtít, abys dělal(a) A. Šéf ude chtít B. Přátelé budou chtít C. As společnost si žádá, abys byl(a) D. Každému radost neuděláš, ale dokud budeš dělat, co chceš ty, alespoň budeš klidně spát.

7. Mixuj své vlohy
Nevyužívej jen jeden svůj talent, ale vytvoř si směs dovedností, činností, které ti jdou dobře. Vydělíš se od ostatních a vlastní práce tě bude víc bavit.

8. Vybírej si lidi, kteří jsou ti sympatičtí
Je mnohem zajímavější kopat jámu s přáteli, než vymýšlet mrakodrap se skupinou psychopatů.

9. Dovol si měnit svá rozhodnutí Většina z nás se rozhoduje čím být kolem osmnácti. S plynoucím časem poznáváme nové možnosti, činnosti, místa a lidi a nemálo osmnáctiletých rozhodnutí je třeba změnit.

10. Ptej se na radu starších
Mají vše vyzkoušené. Dozvíš se od nich, že štěstí a uspokojení jsou spíše založeny na vztazích, lásce a smyslu než na penězích.

11. Toulej se knihovnou
Nikdy nevíš, která knížka, autor či téma na tebe z regálu promluví. Možná si tak uvědomíš, že vlastně ani nevíš, co hledáš.

12. Hledej podporu, nikoli toleranci
Pomoc budeš potřebovat všude a se vším. Obklop se lidmi, kteří nebudou jen přitakávat a říkat „to je dobrý“, až jim povíš o svých snech.

13. Nejprv trať čas, potom až peníze
Investuj do čtení a hledání než se rozhodneš utratit spoustu peněz za své vzdělání a studijní cesty. Možná ti dojde, že kýžená budoucnost nezávisí na nabitých kreditkách.

14. Uvědom si smysl práce
Pokud pracuješ, abys uživil rodinu, ona je tvým skutečným šéfem. Pokud se snažíš prosadit určitý cíl či myšlenku, nedopusť, aby se výplata (jakkoli tučná) stala překážkou.

15. Přemýšlej o epitafu, nikoli CV
Přemýšlení v dlouhodobé perspektivě pomůže rozpoznat hodně důležité od opravdu hloupého.

16. Není třeba být nejlepší
Hodně málo lidí je v čemsi nejlepší na světě. Nepotřebuješ být nejlepší, abys vše dělal(a) nejlépe, jak umíš. A to je často víc než dost.

17. Neveď si účty
Nikdo není pořád nahoře a potenciální rivalové se neustále mění. Vedení účtů může přerůst v hlavní náplň práce, což je dost nepříjemný způsob trávení času, ba života.

18. Změň směr, jestli začneš jen setrvačně plout
Je možné vydat se jednoduchou, jen nepatrně naplňující cestou, jakou je klidná, nenáročná práce. Pokud máš pocit, že jen tak pluješ, chce to přehodit rychlost, protože driftování nahlodá tvé sny.

19. Bud programově uncool (netvrďák)
Dělej si dál, co tě baví, i když druzí ohrnují nos. Tomu se říká též integrita.

20. Buď v klidu
Správná odpověď neexistuje, existují tisíce reálných možností.

Leninismace

President Parlamentního shromáždění Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě Riccardo Migliori spatřil v gruzínské volební kampani prvky Leninismu, ve kterém nejde o presentaci a obhájení konkrétních programů a názorů, ale o zničení protivníka. Lepší termín pro českou veřejnou (politickou i lidovou) debatu budeme hledat jen krajně obtížně.

Beslan

Nedá se nevzpomenout. Za necelé čtyři roky na severním Kavkaze jsem slyšel, ba viděl, párkrát i přímo zažil různé hrůznosti a trochu otupěl, možná zcyničtěl (aniž bych se však tak sám stal lepším či dokonce hrdinštějším). Beslanské dni dosud platí za zážitek z nejhrůznějších. Bydlel jsem zrovna a, pokud jsem nezůstával v Ingušsku, většinu nocí trávil ve Vladikavkaze. Každé ráno jsme jezdili do Nazraně do kanceláře. Z bezpečnostních důvodů jsme variovali mezi dvěma trasami - jedna vedla přes Čermen, druhá přes Beslan. Prvního září 2004 jsme jeli přes Čermen a dál jsem to popsal před pěti lety tady. Stále velmi emotivně. Dnes snad již mám nějaký odstup, hodně scén se nicméně do paměti vrylo zatraceně ostře. Čest jejich památce. RIP.

Pravdonosičové

Z dálky mi připadá, že nejlepší cesta ke slávě (a potažmo následně třeba k poslanecké, senátorské či primátorské lavici) je nechat se vyhodit z vrcholové politické funkce.

Nejprve mela kolem Pospíšila a spousta konspiračních teorií kolem. Pravda, zadělal si na ně sám premiér svým nepokrytým lhaním při zdůvodňování padáka. I přesto je obdivuhodné, jak se z kariérního politika, místopředsedy asi nejvíce zkorumpované partaje, který se mimo jiné proslavil dosazením hlavy justiční mafie Vesecké do křesla státní zastupkyně a kamarádstvím s plzeňským kmotrem Romanem Jurečkem, za pár hodin stane nosič pravdy a nejčistší mezi čistými.

Teď Kubice vyhodil Lessyho, známého ponejvíce tím, že rád mlátí prázdnou slámu a ve sdělovacích prostředcích obviňuje na potkání své nevěrné aniž by rozebíral, ba dokonce naznačoval, proč si o nich myslí to, co říká. Netrvalo dlouho a v českých internetových diskusích je i odvolaný policejní president pravdonosičem a obětí politické zvůle.

Ale úplně nejhorší mi na tom všem nakonec přijde skutečnost, že až vyhodí z práce mě, nikdo ani nehlesne.

Česká hymna pro čečenského presidenta

Čečencům se v Rusku jemně nevraživě říká Čechi. Český pavilon byl na mapě hannoverské expo-výstavy označen jako Tschetschenien. Dokonce mám někde útržek z amerických novin, kde je v článku o postkomunistických zemích v Evropě vedle České republiky čečenská vlajka. Bavíval jsem se podobnými drobnostmi a odpouštěl čečenským kamarádům, že nehledě na jazykovou blízkost názvů našich domovin fandili ve vzájemných hokejových zápasech ruské sborné.

Nehledě na krásné čečenské vzpomínky mi teď přijde informace o tom, že čečenskému presidentovi hrají v Německu českou hymnu trochu příliš. Vlastně ji hráli po vyhraném dostihu jeho koni Mikhail Glinka. České dostihové kruhy se radují (ne všechny), zatímco majitel koně sbírá vavříny poté, co jinde nechtěli jeho stáj registrovat, takže nakonec zaparkoval v ČR.

Bylo mi vysvětleno, že mít stáj v Evropě je důležité k účasti na evropských závodech, jinak vše stojí spoustu peněz kvůli cestování, karanténám atakdále. Proč ale sakra zrovna u nás? Asi jsme v mezinárodním měření opravdu už jen profesionální užiteční idioti.

Je pravda, že Kadyrovovy koně, zakoupené – jak jinak – ze skromného presidentského platu (Mikhail Glinka ho údajně přišel na ca. 2.5 roku práce) vesele běhají po světě a přinášejí slávu a nemálo peněz svému hrdému majiteli. Není to koneckonců tak dávno, co ve Varech obsadili celé pódium.

Na druhou stranu je ale obtížné se nepousmát při čtení o tom, jak v USA odmítli Kadyrovova koně kvůli majitelově reputaci pustit do dostihů. A když se plánoval start u protinožců, neostýchal se jeden australský senátor přirovnat takovou možnost k největšímu propadáku australské sportovní historie s dodatkem, že „představa, že by jeho koně vyhráli Melbourn Cup, je k zblití.“

O Ramzanovi Kadyrovovi bylo napsáno mnohé, takže si svůj názor na jeho osobu a činy nechám pro sebe. Přeci jen je to tak bezpečnější. Nemůžu si nicméně pro sebe nechat směs udivení a znechucení z toho, že jeho stáj – jež dle všeho hrála i vedlejší roli v jednom dubajském atentátu – našla bez většího zájmu médií útočiště v Mimoni. Napadá mě též: Jestli nakonec Mikhail Glinka poběží pod českou vlajkou i v Paříži a Ramzanovi pak zas budou hrát Kde domov můj, bude to nakonec k zblití i u nás?

A jedééém

Jsme se o tom nedávno bavili, tak mi přišlo zajímavé, že Nejvyšší soud potvrdil vysokou náhradu škody majiteli psa, který se mu vyvlékl z vodítka a způsobil dopravní nehodu, s odůvodněním: Je jedno, jak pes uteče. Bavili jsme se o tom v souvislosti s množstvím domácích zvířat, jež běhají po gruzínských silnicích, a nepsaným pravidlem, že je vždy na vině řidič. Možná dle jiného nepsaného pravidla, že vinen je ten, kdo má rozbitý předek, ať už se stalo cokoli. Měl brzdit.

Při srovnání českých zpráv s kavkazskou realitou a vzpomínce na vyjednávání odstupného za všechny ty poražené krávy, které moji kamarádi za volantem v šeru přehlédli, se téměř nabízí pohled na dva světy. V jednom vládnou automobily, ve druhém zvířata. Anglicky: Vehicle Farm vs. Animal Farm. Čí je silnice? Našééé! Předvídat chování okolo silnice se toulajících psů mi nevadí a kličkování stádem krav či ovcí má též něco do sebe. Minimálně člověk zpomalí a zbystří. Rád se budu vyhýbat dál, ale jestli náhodou něco srazím, na české soudy si vzpomenu rád. Stárnu asi, stává se ze mě měšťák.

Pusy rajot

Ono se k tomu vlastně nic říct nedá, krom jakéhosi pocitu zmaru z potvrzení nejstrašnějších dávných obav, kterým se stále nechce věřit. Denial. Nicméně nic nenaděláme s tím, že mezi Putinovským Ruskem a Brežněvovským CCCP je pouze mlhavý rozdíl (dokonce i mnozí aparátčíci jsou stejně vyžraní jako tenkrát). Dvouletý žalář je tisíc mil mimo realitu, selský rozum, pravidla slušného chování, které jsme po rusofilsky posledních deset let natahovali jak vzteklí. To chce čas, není to tam přeci zas tak strašnééé... Buch. Reality check. I Luka asi tiše závidí.

Císař není nahý, císař to jebe hlava nehlava jako při nezřízeném grupáči. Co s tím ale? Sedět a čekat, až Vova začne ve velkém řinčet zbraněmi a vyhrožovat atomovou válkou? Kdyby alespoň člověk nemusel číst ty imbecilní komentáře na českém internetu, že prý to u nás není zas tak o mnoho lepší. Právě takoví dementi by si opravdu asi lepší nezasloužili. Právě tak se rodí apatie, která vládcům umožňuje chovat se jako Vovové.

People trash

Další únos v Gali. Tentokrát to nebyl orel, který údajně před pár týdny ukradl tříleté děcko, ale banda sviní. Klukovi je sedm a zrovna byl sám doma, zatímco rodina dřela na poli, aby bylo na zimu co jíst. Únosci se prý už údajně přihlásili s požadavkem na výkupné. Sedmdesát tisíc dolarů nicméně asi pro rodinu s ročním příjmem pod deset bude příliš velká darda. Ostatní vesničané pomůžou, ale ani to nemusí stačit. A při tom všem už druhý měsíc nastolují v Gali pořádek maskovaní abcházští policajti. Jednotka rychlého nasazení kontroluje a pacifikuje bujnou etnickou menšinu. Zatímco si národnostně heterogenní kriminální bandičky, fungující bez jakýchkolik etnických příznaků a animosit, bezstarostně a beztrestně kradou lidi a vydírají jejich příbuzné. Vše na území, kde žije méně než 40,000 lidí. A dost sviní.

Jede to

Když už jsem s tím začal, budu průběžně doplňovat. Ivanišvili vyfasoval další pokutu, tentokráte 20.2 miliónů lari, což je asi 220 miliónů korun, a za trestný čin, který spáchal jen s největší pravděpodobností. Vybral si peníze z účtu a je podezírán, že je mohl využít na financování volební kampaně ostatních stran své koalice, což mu zákony nedovolují a což on sám popírá, dokonce soudcům tytéž peníze vyfotil. V Gruzii už podezření očividně stačí k odsouzení, které dostalo celkovou hodnotu Ivanišviliho pokut přes 100 miliónů lari, což už je více než krásná česká miliarda. A bude hůř, teda líp – jako vždy záleží na úhlu pohledu.

Nejde jen o diskreditaci a utahání hrozivé opozice. Soudní procesy plní i jiný účel – postupně naplňují státní kasu, ze které pak vláda může realizovat různé akce dokazující, jaký má o voliče zájem. Z ekonomického hlediska téměř na Nobelovku. Z hlediska politického nepatrně nebezpečné, protože Ivanišvili, zdá se, má vcelku velkou výdrž, rozhodně velký majetek, a jeho podpora roste s každou (skutečnou či vnímanou) podlostí, která ho ze strany vládní mašinérie potká. Ať už se Gruzínský sen dostane k moci, ba do parlamentu (první téměř jistě ne, druhé možná), či nikoli, jeho vliv na obnažení totalitních praktik vládnoucí elity možná do historie vejde.

P.S. Fotbalové fanoušky bude zajímat, že bývalý obránce AC Milan, Kacha Kaladze, který Ivanišviliho otevřeně podpořil, dostal minulý týden za stejný domnělý trestný čin pokutu přesahující 160 miliónů českých. Jede to tu parádně.

Unspoken heroes

Skončila volympyjáda, všichni se radují, málokdo vzpomene obavy z teroristických útoků, jež panovaly před zahájením sportovních klání. Téžmálokdo vzpomene, že na úspěchu London2012 mají nemalou zásluhu různé policejní a tajné služby, kterým se nakonec podařilo eliminovat velmi reálnou hrozbu, že kdosi použije anglickou metropoli k procvičení nevolympyjské, ba velmi nesportovní disciplíny s názvem výhoz do povětří. Takymálokdo ve volympyjském rauši zaregistroval, že ve Španělsku zadrželi údajné alkajdisty (jednoho Turka a dva Čečence) a obvinili je z přípravy teroristických útoků na (anglickém) Gibraltaru. Spíš člověka napadne, jestli ruské protesty proti anglické předpojatosti, dnes již volympyjský folklór, nejsou zastíracím manévrem skutečnosti, že zatímco Ruská federace produkuje desítky, ba stovky vynikajících sportovců, produkuje stále i mezinárodní terorismus. In dubio pro reo, jak říká klasik, tedy v pochybnostech rozhodujme ve prospěch obžalovaného (benefit of the doubt), žádný manévr tedy, pouze shoda okolností. Pogratulujme tedy ruských sportovcům k výbornému výsledku, českým též, zejména když byl začátek her z jejich strany tak mdlý, nicméně zejména všem těm bezejmenným, kteří cvičícím, běhajícím, skákajícím, peroucím se, padajícím a znovu skákajícím i jinak napínavě trávícím svůj čas kryli po celou dobu OH prdel.

V Prioru

Výhodný nákup pod jednou střechou.

Spolužačka dostala do školy v přírodě dopis od maminky, který popisoval otevření nového teplického Prioru. Před novým, odpudivě zřejícím obchoďákem, vybudovaným jak tehdá bylo zvykem uprostřed města, na náměstí Svobody (dříve Marxák, dříve Staliňák, dříve Hitler Platz, dříve Tržní), se prý sešly stovky lidí, kteří po novém suprduprobchoďáku honili dárek pro prvního návštěvníka, sele. Trochu mě tenkrát zamrzelo, že mně podobné suprduprzprávy rodiče do školy v přírodě nepíšou (abych je mohl spolužákům předčítat já, né ta protivná spolužačka). Než mi došlo, že se ani nezúčastnili otevření toho obludného obchoďáku, který společně s poštou, teleúřadem a KoKosem (pro nepamětníky Komunistický Kostel aneb sídlo OV KSČ) nenávratně zhyzdil centrum mého oblíbeného města, jež se zámeckým náměstím spojovávaly krásné ulice, paní Dlouhá se Zelenou. Teplický Špalíček se jim též říkalo.

Vedení města se před pár lety rozhodlo starý Prior zbourat a pod heslem „vraťme lid do centra města“ postavit shopping mall, který ale pro jistotu nazýváme jinak, aby předem nebylo jasno, že půjde pouze o nahrazení jedné ohyzdnosti druhou. Zbourání máme, zdá se, za sebou.

Sbohem Priore, obchoďáku mého mládí, kam jsem se v posledních letech chodíval nadýchat, když se mi zastesklo po atmosféře ruský tržnic! Doufám, že až uvidím, co tě nahradilo, nebudeš mi nakonec i scházet.

Nauru

Nauru je mikronéský ostrov. S jednadvaceti čtverečními kilometry je Nauru nejmenší zemí na světě. Necelých deset tisíc obyvatel staví Nauru na druhé místo za Vatikán. Na Nauru se mluví anglicky. V kapesním atlasu světa, díky kterému jsem poznal svět, Nauru nebylo, i když vyšel celé tři roky po vyhlášení nezávislosti (1968). Na Nauru se platí australským dolarem. Na Nauru je pořád třicet stupňů. Nauru se potápí kvůli globálnímu oteplování, jež dle některých profesorů neexistuje. Nauru uznalo nezávislost Kosova, Abcházie i Jižní Osetie.

Na Nauru se dotěžuje fosforit, který pochází z ptačího trusu – před čtyřiceti lety mělo Nauru největší příjem na obyvatele, lidská těžba je nicméně rychlejší než ptačí trávení. Nauru několikrát uznalo nezávislost Taiwanu – za první zřeknutí se nezávislosti inkasovalo od nejlidnatější země světa 137 miliónů dolarů. Na Nauru žije nejobéznější národ na světě – 97% mužů a 93% žen jsou tlusťoši. Rusko poskytlo Nauru humanitární pomoc ve výši 50 miliónů dolarů. Hlavní město Nauru se jmenuje Jaren, president se jmenuje Sprent a první zápaďák, který na Nauru přistál, se jmenoval John. Do jeho přistání na Nauru v roce 1798, považovali Nauruánci svůj ostrov za jediné obydlené místo na světě.

V roce 2001 poskytlo Nauru výměnou za australskou humanitární pomoc karcer pro 400+ afghánských uprchlíků, které vylovila norská nákladní loď a pokusila se je vysadit na australském Vánočním ostrově. Norská Tampa byla začátkem tzv. Pacifického řešení (Pacific Solution), které na Nauru přineslo výměnou za ubytování vylovených uprchlíků ve sběrných táborech milióny dolarů a jehož konec v 2007, společně s ubývajícím trusím fosforem a ekonomickou krizí přivedl Nauru na kraj bankrotu. Na Nauru se neplatí daně z příjmu fyzických osob. Práci má na Nauru asi 10% obyvatel, z nichž téměř všichni (ca. 95%) pracují pro vládu. Na londýnské olympyjádě má Nauru dva sportovce. Mezivládní Finanční akční výbor proti praní peněz (FATF) obvinil před desti lety Nauru z vyprání 70 miliard dolarů ruské mafii a o pár let později zrušil licence všem tamějším offshorovým bankám. Nauru je prima.

Střípky

Tak se nám to pěkně skládá. Po astronomických pokutách politickému vyzyvateli za polusmyšlená provinění následovala dočasná správa nad jeho bankou, když pan Ivanišvili odmítl pokuty zaplatit. Soudem jmenovaný dočasný šéf stihl za čtrnáct dní (!) vyhodit celé vedení banky a podepsat několik půjček na celkem 50 miliónů (!!!) dolarů, které nejen že potenciálně banku zruinují, ale byly údajně poskytnuty v rozporu s gruzínskými zákony, takže tak i tak čeká Cartu Bank nucená správa. Že gruzínské soudy pracují na vládu, nikdo nepochybuje, dokonce ani bývalý premiér, an před pár měsíci v mé přítomnosti odpověděl na dotěrný novinářský ohledně justiční nezávislosti odkazem na mladost gruzínské demogracyje. To víte, všechno naráz nezlepšíme. Býval bych samozřejmě věděl i bez něho, anžto náš právní program zaměstnává na dvacet gruzínských právníků a se soudy přicházíme do styku velmi často.

Shrnuto tedy: Státem kontrolovaný soud odsoudí šéfa opozice k megamiliónové pokutě. Když odmítne zaplatit (mezitím rozhodnutí změnil a vysolil 48 miliónů dolarů), pošle mu týž soud do banky dočasného ředitele, který za pouhých čtrnáct dní dokáže banku zruinovat a vysloužit jí nucenou správu státem kontrolovanou Centrální bankou. Geniální!

K tomu mi kolegové vyprávějí, jak je samotné nebo jejich známé sledovalo auto, protože šli na kafe s kamarádkou, policky činnou v opozici. Doprovodilo domů a zablikalo na rozloučenou. Jiným se rovnou přišel představit místní pochůzkář, prý je tu nový, tak se zajímá, kdo bydlí. K sousedům ale nezašel. Podobných, ba horších příhod jsem slyšel desítky a od různých lidí, aby byly všechny estébácké praktiky vymyšlené.

Věrchuška se bojí víc než dává znát, i když nedávná vládní maxirošáda následovaná sliby modrého z nebe je vcelku vypovídající. Vládní UNM (United National Movement = Spojené národní hnutí) utahuje šrouby s vědomím, že 20 lari na elektriku, které rozdávalo před půl rokem, volby nevyhraje. Proto rovnou slíbilo každé domácnosti tisícovku během čtyř let. Apropos 20 lari na elektriku - samozřejmě, že šlo o vládní program, nikoli o stranickou agitku, ba koupi volebních hlasů, která je dle gruzínských zákonů trestná (Mr. Ivanišvili by mohl vyprávět!). Nu a co, že paní, co mi doma nutila dvacetilarový voucher, říkala, že je od UNM. A říkaly to prý i jinde jiné paní.

Zpráva z tisku nakonec: Ministerstvo spravedlnost vydražilo majetek společnosti napojené na Bidzinu Ivanišvili poté, co odmítl zaplatit soudem uloženou pokutu 11 miliónů lari za údajné porušení pravidel financování politických stran. Raději upřesněme, že toto je jiná pokuta, než za kterou byla zlikvidována Ivanišviliho banka. Majetek společnosti Burdži, obsahující nemovitosti v Tbilisi a Sačchere a celkem 203 různých dopravních prostředků, byl vydražen za 8.76 miliónu lari (ca. 5.3 miliónu USD) anonymnímu dražiteli. Nevím, kdo tu má tolik peněz, nicméně podezírám, že si Mr. Ivanišvili vydražil sám a snížil tak celkovou pokutu o více než milión dolarů. Nuot bjéd.

Leatherman

Byli jsme spolu párkrát na jachtě, proto zůstal v baťůžku, kde ho neodhalila první letištní kontrola, takže jsme spolu doletěli do Istanbulu. Tam mě (ho) vychmátli.
- Ale tohle nemůžete mít v příručním zavazadle.
- Já vím, zapomněl jsem na něj.
- To my Vám musíme zabavit.
- Atd.
Pár planých pokusů o zachránění oblíbené hračky, aby si nemyslel, že ho nechám jen tak plavat. Navíc mě trochu vyprovokovaly svítící oči kontrolora rentgenu, kterému jsem nemohl nepřipomenout, ať si s mou hračkou nehraje, protože je zatím stále má, nikoli jeho. I když nám oběma bylo jasné, že se velmi záhy změní.
- OK, chovej se k němu hezky, já letím dál.

Galiwood road

Jedním z velkých témat v Gali je kvalita silnic a cest. V místním slangu se galským cestám říká „na shledanou tlumiče“ a kdo zkusil, ví, že pár dní popojíždění po gálském venkově zpevní břišní svaly desetkrát lépe než patnáct abflexů. Vloni abcházská vláda opravila silnici od kanálu až k gálskému policejnímu postu, čímž se doprava do stolice Suchumi zkrátila z půldruhé hodiny na hodinu a lépe. Před pár měsíci se v galském okrese objevil asfalt zas, nejprve od hraničního mostu směrem k městu na hlavní, která nás dopraví od řeky do Gali za dvacet místo původních čtyřiceti minut (15 km), ač se silnice stále v půlce mění ve výmoliště. Asi abychom si nepřestali vážit. Předminulý týden se asfaltéři začali hýbat z druhé strany, od policejního postu, a dnes už se i Leninova ulice, na které sídlí většina mezinárodních organizací, blyští novým asfaltem.

Že lze poprvé po čtvrt století přeřadit i na čtyřku se stalo stěžejním tématem většiny rozhovorů, které v žebříčku zpráv dokonce přebilo i včerejší atentát na místošéfa vojenské zprávy, jenž denodenně loví v gálských ulicích mladíky, aby si od něho koupili odklad. Až sto tisíc rublů (80,000 Kč) za rok bez služby v abcházské armádě, kde gruzínsky hovořící Mingrely čeká v lepším případě nejtvrdší šikana.

Píšu pod stříškou na zahradě a zastavila se u mě osmdesátiletá matka majitelek domu, ve kterém přebývám. Popovídali jsme si o asfaltu. Pak o válce, která ničí nejen asfalt. Pak zas o asfaltu. Ba, ba, bude líp.

Lidská tragédie (o nevolnictví)

Ve volných chvílích si pročítám historii velké říjnové z pera Orlando Figese (vyšlo i česky). Výborně rešeršovaná a napsaná kniha, která ale potřebuje velkou dávku pozornosti a energie, jíž se vždy nedostává. Kniha začíná na konci devadesátých devatenáctého století a mimo jiné zkoumá kořeny ruské revoluce v kontextu zrušení nevolnictví (1861 na většině území ruského impéria) a postupné emancipace osvobozených rolníků.

Několik týdnů se mi honí hlavou pasáže o tom, že z pohledu nevolníka má právo na plody země ten, kdo zem kultivuje, tedy on sám. Krást, šidit, či pytlačit na panském bylo tedy naprosto oprávněné, protože pán nepracoval, nevolník ano. Chudoba byla vnímána jako ctnost a „podvádět pána, či vládního úředníka nepodléhalo žádné morální censuře; podobná „troufalost“ byla pouze jednou z mnoha forem pasivního odporu, kterým se rolníci snažili narušit zavedený nespravedlivý řád.“ (s. 103)

Honí se mi hlavou, protože dosud člověk potkává plno jedinců, kteří své drobné i větší podvůdky a krádeže ospravedlňují bojem za správnost (spravedlnost), pasujíce se téměř do role anarchistů, případně svým právem na majetek druhých, bohatších, či amorfního státu. Bývalo by mě nenapadlo, že se za tím skrývá mentalita nevolníka, který se nedokázal popasovat s vlastní svobodou, v českých zemích poskytnutou již téměř před čtvrt tisíciletím. Zajímavé.

Nona

Restaurant Las&Ko patří sestrám Noně a Lali, které též pronajímají jedno patro svého domu, ve kterém v Gali přespávám. Nona s Lali a tři babky, jedna z nichž se jmenuje krásně Mimosa. Když se večer doplazím do hospůdky vedle brlohu, vyskočí Mimosa ze židle s pozdravem: Privjet Pjeťa, što buděš esť. Pokaždé mě napadne, že by se s takovým jménem měla oblékat žlutě.

Holky většinou sedí a čekají, zda se někdo staví. Devadesát procent surovin pochází z vlastního dvorku, jediným stálým klientem jsem já. Každý druhý den jediným vůbec. Restaurace je příliš honosný termín, i když se Las&Ko za dva roky, co do Gali jezdím, významně rozrostla. Ruský výraz „kafé“ sedí líp.

Veřejně stravování v Gali je téměř exklusivní záležitosti. V původně dvacetitisícovém, dnes asi populačně polovičním městě znám čtyři „kaféšky“. Jedna z nich příliš otevřená nebývá, do druhé před měsícem nakráčeli maníci s kalachy a nechali po sobě tři mrtvé. Na atraktivitě stravovny nepřidá, nehledě na nutné investice do opravy. I tak je zákazníků málo, protože jednak gálští nemají na hospody peníze a jednak stále není příliš bezpečno. I Las&Ko zavírá před setměním.

Čtyřicátnice Nona je duší podniku a její podnikatelský duch jako by do Gali ani nepatřil. Když jsem zašel poprvé před dvěmi lety, mělo kafé maličkou místnost, kam se ztěží vešlo dvacet lidí. Já sice dosud sedávám venku pod stříškou, do hostinového sálu se dnes nicméně vejde přes třista lidí. Krom restauračního businessu prodává Nona lístky na vlak a letenky (obojí z jihoruského Adleru) a plánuje malý pension. Zatím jen pronajímá vrchní patro domu a doufá, že nový kazeťák, už čtvrtý, z kaféšky tentokrát nikdo neukradne.

Nona u pece v kuchyni

Genderová lingvistika

Opilý Mark se kdysi smál, co že jsme to za národ, ve kterém se muži žení a ženy vdávají. Given a womened. Dějiny nezměníš (jakkoli se mnozí dosud snaží), naše kořeny jsou holt značně sexistické a jazyk je toho důkazem. Zatímco se ženy (v)dávají coby hmotný (místy velmi hmotný) majetek, muži se žení, ba ožeňují. Podobně jako se ozbrojují, oblékají, prostě čímsi vybavují, nadějíce se na přidanou hodnotu. A tu přidanou hodnotu bych teda jako chtěl jako hodně jako podtrhnout, protože nám opravdu jde zejména o ní jako, nikoli o ženu, coby nástroj, přístroj, případně okrasu. Koneckonců jsou manželský glejt a zbrojní pas dosud dva nezaměnitelné dokumenty.

Ruština je též zajímavá, protože se od češtiny liší v jednom podstatném. Zatímco muži se též ozbrojují (ženiťsja), žena není dána, leč tento krok činí - alespoň zdánlivě - dobrovolně (idti / vyjti zamuž). A to prosím v zemi, kde nevolnictví bylo zrušeno až ve druhé polovině 19. století a kde jsou muži dosud považováni za jedny z nejhorších v partnerských vztazích.

Marku, Marku, ta tvá rodná anglina z podobného srovnání vychází jen o fous lépe. Ač genderově neutrální, původ z románských jazyků převzatého slovesa “to marry” s největší pravděpodobností pochází od pannenského označení mladé děvy na vdávání obecným jménem Marie. Sečteno a podtrženo, “get married” značí “opannit se.” Pokrytci jedni, anglosasští!

Mrkl jsem i na jiný mně blízký jazyk, dánštinu, a vyšla ze srovnání o trošku lépe než Slované, což se koneckonců dalo očekávat s jejich DPH a delší demokratickou tradicí. Původní mužská forma popisující akt matrimonie mi není známa. Asi to mezi vikingy bývalo jednostrannou záležitostí a žena prostě byla vydána (gift) ve svazek manželský. V moderní dánštině se mezi gendery samo sebou nerozlišuje a muži i ženy se vydavájí stejně. Sloveso se nám dokonce i (ze)zvratnilo, takže člověk naprosto dobrovolně a dle nejlepších demokratických tradic vydavá sám sebe (gifte sig). I když v minulém čase, asi v alibistickém postesku nad vlastním nezralým rozhodnutím, se zas častěji potkáváme s pasivem. Byl/a jsem vydán/a (blev gift). Já nic já muzikant.

Celkový dojem nakonec napravuje němčina, jejíž heirat není genderově zabarvený. Ač dle všeho vyvinut od protogermánského (opět bezgenderového) označení pro druhou část páru, následně gótského pána/paní domu, po staletí se asociovalo s označením pro domov, rodinu atp. Ve svazek vstupující Němci se tedy na rozdíl od sexistických severogermánů a Slovanů již od osmého století zrodiňují. No není to od nich hezké?!

Mi to nedalo.

La vita e bella

Mé kolegy a kamarády vysvobodili v noci na pondělí somálští a keňští vojáci. Tři dny v zajetí strávili prý nejvíc pochodem z místa na místo. Ale jsou v pořádku. Říkal jsem si včera při pročítání zpráv a koukání na fotky, kdy mě euforie z dobrých zpráv přejde. Zatím úplně ne.

Jsou chvíle

Moji čtyři kolegové jsou od včerejška nezvěstní. Kdosi zastřelil keňského řidiče a odvezl je z uprchlického tábora v Dadaabu do Somálska. Nejhorší bezpečnostní incident ve více než šedesátileté historii organizace. Zatímco příslovečných 72 hodin, které jsou prý v takových situacích nejdůležitější, neúprosně ubíhá, my všichni moc doufáme v brzké dobré zprávy.

Kdo jsme

V České republice je dle údajů z www.kdejsme.cz, jenž čerpá z vnitřního ministerstva, 331 osob s příjmením Kostohryz, Kostohryzová. Nejvíc v Písku. Přidáme-li k tomu 171 Kostohryzů z amerického staťáku, je nás krásně přes půltisícovku Kostohryzů na zeměkouli. A to jsou americká data z počátku milénia a ani jsem nezačal zkoumat výskyt, jakkoli řídký, Kostohryzů v Rakousku a Německu. Ba i v Rusku jsou s tvrdým i s měkkým (napadlo mě souhlasně pobroukat, že s „y“ nás je v Rusku přeci jen více, ale mohl bych být obviněn z dětinskosti). Takový Ivan Ivanovič Kostogriz dnes starostuje severosibiřskému městu Nový Urengoj, kolem kterého se nacházejí největší světové zásoby zemního plynu. Napadlo mě, že by v Rusku mohli třebas být potomci českých zemědělců, které v různých dobách zvali carové na pomoc s okopáváním širých lánů (a výukou relativně pozdě emancipovanáho nevolnictva). Nakonec se ale zdá, že se čeští a ruští kostoh(g)ryzové příliš nepotkali.

Zadal jsem příjmení na ruské mystifikačně mystické stránce a dozvěděl jsem, že vyvolává (to příjmení) pocit mužnosti, chladu, hrubosti, hrbolatosti, nebezpečí a hranatosti. Je facht, že si hranatě tu a tam připadám. Prý jsme též silně duchovní dítka štěstěny, citliví, kreativní, odolní, cílevědomí individualisté. Nu pořád lepší než prvorepublikový Slovník spisovného jazyka českého, který v tom má jasno: kostohryz = pes. No to ale musel bejt tenkrát mejdan!

(pokračování pod obrázkem)

Trávím víkend v Suchumi, dopsal jsem a chystal se na pláž, ale jednak najednou začalo pršet a jednak jsem si nevzal z Gali plavky, takže mi nedalo a vrtal jsem se dále. Ve výsledcích předválečného amerického sčítání lidu jsem našel 358 záznamů s příjmením Kostohryz, což ve srovnání s dnešními 171-i zní dost hrozivě. Dalších sedmdesát let a bude v USA jenom 80 Kostohryzů! A jestli bude stejným tempem pokračovat dál, za 420 let tam nezbyde ani jeden. Nepatrný pokles lze zaznamenat i v české statistice, což umím vysvětlit jen tak, že se mezi kostohryzy rodí více holek než kluků, jež pak mění příjmení. By se mělo zakázat, ta změna příjmení alespoň.

Nice driving

Po dvaceti letech řízení motorových vozidel zjišťuji, že zatímco ze začátku bylo obtížné udržet pozornost, je s přibývajícím věkem stále obtížnější udržet moč.

V Gali

V Abcházii bývám rád. I když většinu času trávívám v Gali, což je velmi osobitý kout. Možná proto, že jej sami Abcházci úplně tak za část Abcházie nepovažují, anžto většina obyvatel jsou etničtí Gruzíni. Nepatrně se podezírám, že mé „mám rád“ není nepodobné ortopedovi, který se mi kdysi svěřil, že když je venku náledí, chodí rád do práce, protože jeho pracovní doba opravdu stojí za to. Já jsem holt zas na humanitárku, která v sobě nutně má i spoustu pokory s údělem lidí, kteří žijí v naprostých sračkách, z nichž se neustále snaží vytvořit normálno. Řád pro sebe i pro děti, které tu rostou. Zatímco o kousek dál ani trocha ledu. Moc si přeju, aby tenhle kraj s jednou z největších statistik duševních onemocnění a sebevražd už brzy nepotřeboval takové joudy, jako jsem já, a stal se tím kýženým černomořským Monakem.

Šproty k snídani

A tři panáky čačy k nim. Čača je gruzínský výraz pro slupku vinné révy, nikoli tanec, který ani nenásledoval. Půltřetího kilometru nad mořem působí lihoviny úplně jinak. I na nás, co tvrdé normálně nepijí.

Nevím, kolik v Bočorně do mě spalo cizinců, na kopec nad ní přede mnou vylezlo jéště méně. Celkem asi třicet domů v nejvýše položené tušské (tušetské, někdy i tušetínské) vesnici, které zůstávají na zimu zavřené. Naše víkendová výprava počet obyvatel ve vesnici ztrojnásobila. Lavrenti, Kacha, Idris a já. Krom posledně jmenovaného inturisty tři místní, kteří se vydali zkontrolovat, co jim devítiměsíční zima provedla s domy, a připravit je na letní prázdniny. Za měsíc se do rodové vesnice přesunou i s rodinami. Na dovolenou. Po vcelku krátké údržbě a úklidu se kdesi vzala ještě kratší bouřka a s ní i litry domácího vína, co zůstalo od minulého léta a vydrželo nejen zimu, ale i nálety žíznivých pastevců. Za večer nakonec padlo litrů devět.

Z Dolního (Kvemo) Alvani, tušské vesnice v nížinné Kachetii, je to do Bočorny 72 kilometrů. Celkem pět hodin jízdy přes tříkilometrový průsmyk, jenž cesta protkla až v osmdesátých letech. Do té doby se chodilo pěšky nebo na koních, případně létalo vrtulníkem jako v kongeniálním gruzínském filmu Mimino (což znamená sokol).

Vyjeli jsme na střechu světa, pak o kilometr níž a zas nahoru na tušskou plošinu a o trochu výš do Bočorna, kde jsou rána jak v pohádce a tři panáky k snídani. V noci nedaleko od vesnice brouzdají vlci a medvědi a shora vás oslepuje Velká Medvědice. Mobily nedosáhnou, elektřina žádná, sprcha je v potoce a člověk by nejraději bloumal přírodou a válel se na louce, pozoruje hory kolem. Prostě paráda.

Cestou do Tušetie

Zbytky obranné věžě v Bočorně

Do Kvavlo se prý už nikdo nevrací, stejně jako do dalších 18 z celkem 53 tušských vesnic

Ráno v Bočorně

Dartlo

Pohled na Bočornu (uprostřed kopce) z pevnosti Keselo v administrativním centru Omalo

Rodové věže v pevnosti Keselo v Horním Omalo

Xoudu

Městský soud v Tbilisi včera ve dvou různých řízeních odsoudil pana Ivanišviliho k celkové pokutě ve výši 149 miliónů lari. 1 GEL = ca. 11 Kč. Pokuta tedy v přepočtu činí zhruba 1.6 miliardy korun. Rozsudek padl na základě žaloby gruzínského NKÚ. 149 miliónů lari je něco málo přes dvě procenta gruzínského státního rozpočtu a zhruba půldruhého procenta majetku obžalovaného.

Post-sovětským oligarchům a priori nevěřím, takže ani pan Ivanišvili si mé srdce nijak nezískal, nehledě na své nezpochybnitelně významné mecenášské zásluhy. Na druhou stranu ale nesnáším šikanu a často fandím slabším. Dovolil si hodit rukavici vládním autokratům a za to ho nejprve zbavili občanství, posléze mu opakovaně vojenské komando sebralo peníze z banky (kterou vlastní, nikoli jeho úspory), teď zas nesmyslně vysoké pokuty (desetinásobek běžného) za za vlasy přitažená obvinění. V přístavu Poti mu prý celníci opakovaně rozmlátili několik supermoderních dodávek s televizní technikou, které si přivezl z USA.

Za co pokuty vlastně? Jedna za to, že jeho firmy výhodně poskytly automobily a minibusy politickému uskupení Gruznský sen. Druhá za to, že jiná firma rozdala satelitní antény, aby se lidé v regionech mohli koukat i na jiné než státní kanály. NKÚ posoudil jako nelegální financování politické strany, respektive kupování voličských hlasů. Zvlášť v druhém případě (na který připadlo 85% celkové pokutované částky) se jedná o dvojí salto s odpichnutým ritbergrem.

Nehledě na lidovou podporu a obrovský kapitál v zádech, nemá 153. nejbohatší muž světa v předvolebním klání mnoho šancí, nejen proto, že tlak se zcela jistě bude stupňovat. Asi nikoli náhodou pochází Я считаю, что совершенно неважно, кто и как будет в партии голосовать; но вот что чрезвычайно важно, это - кто и как будет считать голоса z Gruzie. V příštím roce oslaví devadesáté narozeniny. Jedno z mála pozitiv, které si lze z celé Ivanišviligate odnést, je, že se autokratičtí gruzínští vládci bojí konkurence, což jim snad pomůže povylézt ze sebeklamu vlastní geniality, přestat s megalomanskými projekty a opravdu začít plánovat, co Gruzie potřebuje k tomu, aby se stala demokratickou a prosperující zemí.

Milujte se a množte se

Zdá se, že ruský výprask dnes fundovaně komentuje úplně každý, tudíž se nemohu nepřidat. Miluji běh a následné splynutí s davem. Jedna fotbalová prohra je brána značně osobně, téměř příznak vlastní impotence, zatímco se amatérští i profesionální komentátoři předhánějí v rozborech, kterýžto orgán za celkovou impotenci může nejvíc. Neudržel jsem se a též vhodil hlas - nejprve obraně, pak záloze, posléze útoku, nakonec brankáři, pro trenéra hlasovat nešlo. Co na tom, že jsem zápas neviděl.

Pokud mě paměť neklame, sehrál náš nároďák za posledních x let tři-čtyři více méně povedené zápasy, z nichž jeden skončil remízou díky nafilmované penaltě. V českém mužstvu jsou momentálně tři hráči evropského formátu, navíc jeden už znatelně za zenitem a druhý je brankář, který sice může sehrát důležitou úlohu, leč v poli nic nepředvede. Nejlepším střelcem eurokvalifikace byl obránce, exekutor penalt.

Tolik zkrácená fakta, která musí ale stranou, bo fotbal je emocionalni zaležitost (a nemluv sprostě, pyčo). Nemá logiku, jak s oblibou opakují komentátoři, a proto je přeci myslitelné, aby mužstvo, které ztěží (nikoli však vždy) poráží soupeře, jež se na euro nikdy nepodívají, všechny překvapilo. Moc si to chceme přát, protože stejně jako má dnešní politická debata rysy fotbalu, ba lokálního derby (okopávání, fauly zezadu, filmování, když nejsi sparťan, musíš být slávista atp.), je i vnímání fotbalu obrazem slavné blbé nálady. Potřebujeme pozitvní vjemy, které nám momentálně může kolektivně dodat opravdu asi jen pořádný sportovní úspěch. A zase nic.

Fotbalové neúspěchy většinou odnášívá trenér. Tomu našemu však prý nedávno prodloužili u nároďáku smlouvu. Aby měl klid na práci. Navíc to beztak nikdo nechce dělat. Krom platu, parádního života a, jak už to tak vypadá, nulové odpovědnost za vlastní činy, mu není co závidět - najít u nás jedenáct konkurenceschopných fotbalistů nebude žádný med. Snad mu někdo poradí, že je proto třeba nechávat všechny možnosti otevřené a nespoléhat na vyhořelé kámoše. Též by to asi chtělo rozdat klukům jehly a bavlnku a do znaku českého fotbalového svazu vyšít motto, které bude český fotbal provázet nejeden pátek: Není důležité zvítězit, ale neztrapnit se.

V závalu fundovaných komentářů a nářků asi nakonec schází snad jen povzdech nějakého komanče s olíbeným: "Nelze odsuzovat vše, co se tu dělo za vlády naší jedné strany. Podívejte se třeba na normalizační baby boom; jací skvělí fotbalisté se narodili na začátku sedmdesátých." Holt bylo z čeho vybírat. Alternativní slogan českého fotbalu by tedy měl jednoznačně znít: Milujte se a množte se. Přeci si dnešní mládež nebude plést Klapzubovu jedenáctku s pivem!

Kréťané z Rudého práva

Na českém netu znám pět hlavních zpravodajských serverů. S Lidovkami to mám jako odnaučený kuřák – byly doby, kdy jsem si kupoval každý den do pražké romadné a četl od začátku do konce, než mě dostaly ztrátou dokonce i zdánlivé objektivity a mírou bulvarizace za dob panování jistého šafra. Od té doby jsem na LN nepatrně alergický. Na iMotherFuckerDnes si rád přečtu sportovní zprávy, leč jen ty. Když se chci mrknout, co se děje, volím Aktuálně.cz a Hospodářky, občas ale z dávného zvyku zabrousím na Seznam, než mi dojde, že je tam jen bulvár z dílny Rudého práva. Zabrousil jsem i dnes ráno, nemaje co dělat v kutaiském hotelu při čekání na odvoz do pracovního procesu, a hle, Rudé právo se zapojilo do presidentské předvolební kampaně: Čtu si, že Kvůli zakázkám obvinili ministra Fischerovy vlády. U textu navíc svítí fotografie samotného Fischera, za ním údajný obviněný s kolegyní a titulek: "Bývalý premiér Jan Fischer s...". O kom tedy článek je? Snažil jsem se podívat tak i onak a došel k závěru, že ani naprostý negramot nemůže nepochopit záměr šťouchnout do momentálně prý nejpopulárnějšího presidentského kandidáta. Nemluvím o obsahu článku, který koneckonců prozradí, že jeden z ministrů Fischerovy vlády sice má potenciální problém, leč ten se netýká jeho ministrování. Mluvím o titulku s obrázkem. Mnoho čtenářů se mrkne, aniž by článek přečetla, a zakóduje si rovnici Fischer = korupce. Z hlediska novinářské etiky (Cožééé? Co to jééé?) trochu prasárna, mi přišlo, i když v nejlepším duchu „diskuse“ možno námitat: „No a co? Dyk, je to pravda! Dyk ho vobvnili a von jen bejvalej ministr Fischerovy vlády. Dyk tam vo Fischerovi není ani slovo. Dyk dyby napsali méno, nigdo by si nevzpomněl, gdo to vůbec je.“ K tomu vlastně není co říci: jednak se jedná o logiku vskutku presidentskou (kdo si vzpomene na deviantní výroky nejmenovaného burgtrottla k loňské gay pride?) a jednak to už vše řekl Fíša – kdybychom na Kreťany na hradě a v nás náhodou chtěli zapomenout.

Vo co mi teda jako de? Z řady důvodů mi statistik Fischer není sympatický a presidentem ho rozhodně nechci. Proto bych v nelepším duchu českého politického řvaní (termín „debata“ je dávno neaplikovatelný) měl jásat, jak to psí holí pěkně schytal. Údajně obviněný Chmiel je navíc ODSák, takže dvě mouchy jdnou ranou. Mmm, asi ne. I jako antipatizantovi mi vadí novinářské diletantství a rány pod pás.

Deja vu

Ministr školství vyhodil uprostřed maturitního období šéfovou odboru, který má státní zkoušky všeho druhu na starosti. Prý neslučitelné rozdíly názorů principiálního rázu na další pokračování klíčových reforem ve vzdělávání. Oficiální zdůvodnění ministerstvem znělo nepatrně jinak, prý neslučitelnost (principiální, jak jinak) mezi politikou ministerstva a osobními postoji paní vedoucí. Její bratr, v Německu žijící známý muzikant, je přesvědčen, že za vyhazovem stojí jeho podpora prezidentskému vyzyvateli. Místní média spekulují, že za vyhazovem spíše stojí skutečnost, že syn paní vedoucí se o uplynulém víkendu spolu s ca. osmdesáti tisíci jiných účastnil protipresidentské demonstrace v centru města. Místopředseda parlamentu prohlásil, že i kdyby náhodou mělo odstranění paní vedoucí cokoli do činění s politickými preferencemi jejích příbuzných, jako že nemá, vládní zaměstnanec si musí myslet totéž, co vláda, která ho platí. Kdo platí vládu či poslance, neokomentoval.

Parlament taktéž o víkendu, na den nezávislosti a první výročí brutálně potlačené protivládní demonstrace, poprvé zasedl ve svém nedostavěném novém sídle, které prý přišlo na dvě procenta nepříliš silného státního rozpočtu a vyžádalo si dva lidské životy. Střechu neodválo, poslance nezatopilo, takže vše, jak má být.

Zpět ke zkouškám: Ministr školství, šestatřicetiletý milovník branné výchovy, policistů a kamer ve školách, už jmenoval novou paní vedoucí, kterou přivedl z čela policejní akademie, zatímco zaměstnanci certifikačního odboru údajně hromadně dávají výpověď. Letošní zkoušky dopadnou, což o to. Státní zaměstnanci si též časem zvyknout myslet totéž, co vláda, a jestli ne, vychováme si nové.

E-vize

Dnes prý bude Eurovize. Televizní soutěž nezáživné hudby letos hostí Ázerbajdžán. Věrchuška postavila na náplavce nový koncertní sál a opodál bylo pokáceno několik paneláků. V některých případech kácení probudilo spící obyvatele, kteří se zevnitř museli koukat, jak jim bagr ohlodává dům. Paní prezidentová nominálně šéfuje organizačnímu výboru E-vize Ázerbajdžán v soutěži reprezentuje presidentský zeťák. Rodina využívá trapnou hudební soutěž k obrovské mediální sebeprezentaci a disidenti, posmívači a různí nespokojenci byli vyzváni, aby na dobu Eurovize opustili Baku, nebo se dostavili na mučení. Asi doufám, že se letos bude koukat co nejméně lidí a že vůbec ta soutěž tak nějak skončí fiaskem, který si zaslouží.

Za půl roku

V únoru jsem se tu zamyslel, kampak mě asi vichr zavane, a zdá se, že máme nehledě na výsledky hlasování vyřešeno. Půl roku poté sice asi budu stále v Gruzii, možná až do konce roku, dál ale budu hledat práci na Srí Lance. Here I come, colombské pláže, těšte se na mě!

Yr

Vyletěl jsem ze třiceti stupňů a přistál na sněhu. Celý den se léčil z nočního přeletu nicneděláním (tj. čtením materiálů na nadcházející týden) a teď dumám, jestli si mám jít v květnu koupit zimní bundu nebo radši než vyjdu z hotelu chvíli zahřívat teploměr. Není divu, že www.yr.no, který mimo jiné sliboval v Oslo slunce a teploty v začátku druhé desítky, patří mezi nejoblíbenější norské stránky. Určitě ne proto, že ukáže hodinovou předpověď i pro nejobskurnější místa na zeměkouli (proto na yr.no chodím já). Slib lepšího počasí, který se neochodí a dodá nezbytkou dávku optimismu. A když se zas nevydaří, všichni vědí, že špatné počasí neexistuje, existuje jen špatné oblečení. Přesto si tu bundu asi nakonec nekoupím.

P.S. Yr se do češtiny přeloží asi jako mrholení. Samozřejmě se největší server o počasí v Norsku jmenuje právě takto.

Ymunyta

Napsal jsem jednomu senátorovi, že nepřijít do práce, když se projednává změna Ústavy, navíc v tak citlivém bodě jako je doživotní imunita, je průser. Odpověděl, že píšu blbosti, protože většina senátorů v práci byla, jen vytáhli kartičku z hlasovacího zařízení, což je legitimní postoj při jakémkoli hlasování. Došlo mi, že psát si není příliš produktivní. Nevysvětlím, proč považuji vytahování kartiček ze zařízení za nevykonávání vlastních povinností (nebytí v práci), ať už je dotyčný v kantýně, v Estonsku, v lékarně či na konferenci. Proč mi vadí, že zvolení zástupci berou svou funkci jako politickou hru na moc, kde není třeba obhajovat vlastní názory, ba není třeba názor mít, natož se z jakýchkoli svých činů zodpovídat.

Zároveň přemítám, jaký postoj nepřítomnost při hlasování vlastně vyjadřuje. Nezájem? Pohrdání tématem, či politickým oponentem, který návrh předložil? Výsměch? Podporu menšinového názoru (což nedokážu logicky uchopit, protože se mi příčí s vnímáním zastupitelské demokracie coby "diktatury většiny", a tudíž jde opět o nezájem, výsměch, pohrdání atp.)? Neochotu (zbabělost) veřejně přiznat, že preferuji výsledek, se kterým se neztotožní většina mých voličů? Lenost? Arogancí, díky které nevidím důvod svůj názor před kolegy, natož voliči obhájit? Snad bych chápal jako způsob omezení usnášeníschopnosti v situacích, kdy se na program jednání dostala nějaká blbost, což je vždy možné, protože v demokratickém parlamentu nelze nedat slovo všem. Ani když v něm sedí extrémisté. Nechápu při projednávání takovýchto změn Ústavy v prostředí rostoucí nasranosti nad vyžraností a papalášstvím zvolených, jež krmí ještě více extrémismu nejhoršího zrna. Rád bych si nechal vysvětlit a tajně doufám, že racionální důvody existují, leč žádné mě zatím nenapadají.

X-kniha

Začínám mít problémy s xichtoknihou. Podobně jako většina vzdělaných Gruzínů jsem i já, nevzdělaný Čech, začal x-knihu používat k dohánění informací o dění ve světě, ve kterém se pohybují moji virtuální přátelé. Novinky mi vybírají vesměs velmi dobré, nicméně u některých se namanou takové komentáře, že by člověk škytal. Začínám dumat, jestli hlavním problémem našeho Mindrákova náhodou namísto zkorumpovaných politických negramotů není sám lid, an nedokáže pochopit jednoduchý novinový článek, než jeho autora nechutně urazí. Porozumění psanému textu bych řadil mezi základní požadavky na jakýkoli vzdělávací systém (před kotoulem, větným rozborem, velkou násobilkou atd.). Ten náš, zdá se, chrlí neúměrně převelké procento negramotů.

Václavák

Mám zrovna období, kdy příliš nestíhám sledovat, co se děje ve světě, takže mě překvapilo, kolik lidí se svolalo o víkendu na Václavák. Tolik tam určitě nebylo od Nagana. Mám z toho rozpak, asi tomu davu nedokážu uvěřit. V čele partajní odboráři. Vzadu komančové a náckové, kteří si říkají dělníci. Z blbé nálady, za kterou si ve velkém můžeme jen my sami, se živí všelijaký póvl. A v přístích volbách to z těch údajných sto tisíců polovina zase hodí socanům či ptákům, čtyřicet procent extremistům různého zrna a zbytek se bude hrdě snažit, aby neblil z toho, že nemá v parlamentě díky supervolebnímu systému svého zástupce. Anebo je to jen tím, že nestíhám sledovat.

Jaro

Taková ta vůně, ze které se chce zakřičet a kterou mám zafixovanou se sobotním fotbálkem ve Šrámkovce. Jedna brána je strom s lavičkou, druhá sušička na prádlo, co starší kluci jen tak tak mohli při přehazce přeskočit. Vůně zablácených kolen. Senilním asi, Jarmilo, Hynku, Viléme, co je tohleto za flashback sakra? A na pivo taky není s kým jít.

Dekáda

Jaro je tu. Otevírám druhou dekádu za hranicemi všedních dnů. Před deseti lety mě poprvé zadržel policajt. Pravda, bylo to o pár dní později, po příletu z Moskvy do Ingušska. Prý proč mám v pasu razítko příletu ze Šeremetěva šestadvacátého, když mě v hotelu zaregistrovali pětadvacátého. Na ruskou půdu jsem vkročil pár minut po půlnoci a v hotelu stále registrovali jako předchozí den. Nevysvětlíš. Dvouhodinový výslech se zlým a hodným tajným, oba měli upito a hulili jak fabrika: Jeden mi vyhrožoval, že mě musí na dvaasedmdesát hodin zabásnout za účelem potvrzení mé totožnosti, druhý mi něžným chraplákem šeptal, jak je na Kavkaze nebezpečno a že jediným způsobem jak přežít je s nimi spolupracovat. Ještě že jsem tenkrát neuměl moc rusky a polovinu nerozuměl. Nakonec jsem odešel s desetibodovým seznamem dokumentů, které mám prásknout na svého zaměstanvatele. Deset let poté bych si klidně dal podobný rozhovor znovu, třeba jen abych otestoval, jestli jsem se za tu dobu čemusi přiučil. Minimálně bych jim rozuměl.

Toulouse svírá strach

Najednou mi došlo, koho mi česká média připomínají. Voisouvr amerických filmů z ranných dob VHS, lhostejný monotónní hlas, který čte z papíru „Au, au, co mi to děláte, au, proč mě mlátíte, au, zlomil jsi mi sanici...“ Anebo stokilová tetka v natáčkách s pletacími jehlami v ruce a od uzenin umaštěným papírem na stole, jak nadrženému týnejdžrovi navrkává do telefonu, co utikává pětku za vteřinu, že je veselá a hravá. Nula šest nula devět.

A k této epifanii stačilo jen, abych mrkl na zprávy, kde na mě svítí: „Toulouse svírá strach.“ Nevím, jestli má autor(-ka) článku natáčky nebo se cpe tlačenkou, ale nepochybuji, že emotivně na tom bude podobně jako tetka či dabér. Aneb je mu či jí úplně fuk, co se kde děje, hlavně, aby vydělalo. Ha, možná je prostě taková sama podstata médií aka sdělovacích prostředků. I když nevím, nevím: Abych nebyl nespravedlivý, gůglnul jsem si, jak francouzské události popisují světová, tzv. seriózní média, a podobně holyvůdsky (hodyvůlsky) dramatické slogany nezahlédl.

A o tom, kdo je vlastně zač, ten Toulous, též ani slovo.

Jeane, vejce!

Jeden z prvních vtipů, který si pamatuju. Asi první nebo druhá třída. Říkal ho brácha. Jeane, vejce! Natvrdo nebo naměkko pane? Ale ty hlupáčku, ...! Asi bych dnes měl doplnit "za sedum." Český trh s vejci dostal ránu, protože byly konečně zakázány slepičí koncentráky. Až v Číně (Pákistánu, Indii atd.) zakážou dětskou práci, zdraží zas obuv, sportovní potřeby, IKEA a kdo ví co ještě. Aniž bych chtěl srovnávat české slepice s dětmi kdekoli.

Se mi to lehce říká, co, když si dál v klidu kupuju vejce za třicet tetri (i tak si myslím, že u nás v krámku platím cizineckou přirážku). Co nebozí krajané, kterým prým obchodníci zdrařili až na sedm korun. V roce 2006 sežral průměrný Čech 245 vajec za rok (to jsem si facht našel, v roce 1999 to bylo 297 třeba), tedy jedno vejce za kažý pracovní den. Průměrné zdražení o tři koruny za kus nabourá měsíční rozpočet průměrného vejcežrouta o šest pětek, šestnáctičlenné rodině pak o celou tisícovku. A to je dost pádný důvod k tomu, aby začal boj o slepice a k tématu vyjádřil i vrchní Burgtrottel (za vše může a) EU, b) CIA, c) Vatikán? nikoli, tentokrát v tom dle všeho jede jedna neviditelná ruka) a média skrz na skrz proprala. To by v tom byl čert, abychom si tu blbou náladu alespoň trochu nezhoršili.

Ten první vtip, co si pamatuju, je o chlapíkovi, co jde ožralý po náměstí a křičí: "President je vůl, president je vůl!" Zastaví ho policajt řka: "Buďte zticha, člověče, to je státní tajemství."

Qolbám

Přestal jsem veřejně blogovat, protože se po jednom napsaném o mě začaly zajímat osoby napojené na tajné služby jedné jakési země. Vzhledem k jiné zemi, té, kde působím, by asi nebylo ku škodě, ale anžto nejsem jen osoba soukromá, přivolat si špacírní hubou povrtávání různě převlečených zvídavců je na hraně profesionální etiky. Proto jsem přestal fabulovat na téma mé oblíbené země a zjistil, že bez ní téměř nemám o čem psát. V té zemi teď proběhly volby, kterým se z jakéhosi důvodu vesměs říká presidentské. Kdo jen trochu zná, ví, že volby se dávno nejmenují podle úřadu, nicméně dle kandidáta, případně politického uskupení, o kterém je předem jasno, že vyhraje. Poslední nejasné volby v oné zemi proběhly před dvanácti lety a byly zmaseny právě proto, aby každému bylo jasno, o co půjde v podobných představeních následujících.

Několik frašek se stejným názvem jsem absolvoval na jihu té země. Byla válka, kterou pak přejmenovali na protiteroristickou operaci. Kdo mohl, z pochopiltených důvodů nevycházel o „volebním dni“ ven. K urnám šli jen vojáci a státní zaměstnanci, kteří se zrovna nemohli vymluvit na akutní záchvat tubery. Chodilo i pár zvědavých kamarádu, Maga jednou dokonce volil čtyřikrát – kdykoli ho zmerčila ostraha volebního okrsku, samopaly ho donutila ke vstupu do volební místnosti, na protesty, že již má odvoleno, nehledě. Dekádu poté si čtu, že obyvatelé zmíněného jihu opět téměř sta procenty podpořili chlapíka, kterou jim tam tu válku uspořádal. Další důkaz kolektivní amnésie samozřejmě, jak jinak.

Též si čtu, jak se z politického smetiště ozývá jeden z guru české kleptokracie, že prý naštěstí volby rozhodují voliči, nikoli pošklebující se komentátoři, kteří čerstvému vítězi nevěří ani dobré jitro. Máme presidenta, který se vzteká, že mu lidi krafou do vládnutí, tady zas jiný politický geront bájí o dobách, kdy lidé přestávají krafat i do voleb. Měčta!

Psychopaté mezi námi

K rozeznání psychopatologických jevů se běžně používá test zvaný PCL-R (Psychopat Checklist - Revised) a český překlad jsem líně obšlehl z jednoho českého webu. Doktor Hare je kriminální psycholog a kritéria vypracoval na základě výzkumu mezi obyvateli amerických věznic. Je nicméně zajímavé, do jaké míry pasují na nejen české politiky. Zkuste si je ohodnotit (jeden bod za „asi ano“, dva body za „ano“) a kdokoli má pětadvacet bodů (když už je toho pětadvacátého), bude zřejmě psychopat. Nebo ho doporučte k odborníkovi, ti prý jediní mohou stanovit správně. Ještě si řekněme, že psychopatie není nemoc ani trestný čin, a nezbavuje dotyčného odpovědnosti za vlastní konání.

FAKTOR 1 - AGRESIVNÍ NARCISISMUS

- Výmluvnost a povrchní šarm Sklon být poutavý, okouzlující a středem pozornosti bez známek sebereflexe, rozpaků či plachosti. Šarmantní psychopat si nedělá starosti s tím, co a jak říká, a má sklon měnit konverzaci ve vlastní monolog.

- Grandiózní sebehodnocení Značně nadnesený pohled na vlastní schopnosti. Sebevědomý, sebejistý, umíněný, ba nafoukaný jedinec. Psychopaté jsou vesměs arogantní a věří, že jsou vynikající lidské bytosti.

- Patologické lhaní Mívá dvě formy: a) střední, při které se psychopaté chovají lstivě, mazaně a vychytrale; a b) vysokou, kdy se psychopaté uchylují k podvodům, bývaji bezohlední a manipulativní.

- Manipulativnost a sklony k podvádění Používaní lsti a podvodů k obalamucení druhých s cílem osobného prospěchu. Do jisté míry vyšší forma patologického lhaní (viz výše), ve které se projevuje naprostý nezájem o pocity či utrpení oběti.

- Nepřítomnost výčitek svědomí nebo pocitů viny Viz výše, žádné znepokojení nad pocity oběti, lhostejnost, emocionální chlad, nezřídka přecházející do pohrdání obětí.

- Povrchnost, mělkost (afekt) Emocionální prázdnota, neschopnost citů - nehledě na jeho zjevnou společenskost, jde z psychopata chlad.

- Necitlivost / nedostatek empatie Všeobecná absence citů vůči druhým. Emocionální chlad, pohrdání, netaktnost a bezohlednost.

- Neschopnost přijímat odpovědnost za vlastní činy Projevuje se nízkou úrovni svědomitosti a pečlivosti, neochotou odpovědnost vůbec přijmout a obviňováním druhých z vlastních chyb, případně manipulováním situací ve vlastní prospěch.

FAKTOR 2 - SPOLEČENSKY DEVIOVANÝ ŽIVOTNÍ STYL

- Parazitický životní styl Záměrná, manipulativní, sobecká, ba vykořisťovatelská finanční závislost na druhých, která je následkem nedostatku motivace, nízké disciplinovanosti a neschopnosti převzít odpovědnost.

- Potřeba vzrušení / sklony k nudě Nadměrná potřeba nových, vzrušujících vjemů. Psychopaté rádi riskují, často mají nízkou sebedisciplínu a nedokáží dovést započatou práci / úkol do konce, protože je začne nudit, zejména pokud považují za rutinní záležitost. Mohou často měnit zaměstnání.

- Špatná sebekontrola Podráždněnost, nedůtklivost, netrpělivost, neschopnost sebekontroly, výhružky, agresivita a slovní urážky. Neschopnost kontrolovat vztek a špatnou náladu, zkratové chování.

- Nedostatek realistických, dlouhodobých cílů Neschopnost či nezpůsobilost vypracovat dlouhodobé cíle pro vlastní život, nedostatek životních plánů, kočovný život.

- Impulsivnost Nepromyšlené chování a nedostatek reflexe; neschopnost odolat pokušení; konání bez ohledu na následky; nepředvídatelnost, nevyrovnanost, roztržitost.

- Nezodpovědnost Opakovaná neschopnost dodržet závazky a sliby. Neschopnost platit včas účty, dluhy, odvádění nekvalitní práce, absence nebo pozdní příchod na pracoviště, neschopnost dodržet smluvní závazky.

- Problémové chování v dětství či v průběhu dospívání Psychopaté začínají lhát, krást, podvádět, terorizovat druhé, užívat alkohol či jiné návykové látky, utíkat z domova atp. relativně brzo, před 13. rokem života.

- Kriminalita v dětství či v průběhu dospívání Problémy ve věku 13-18, většinou trestné chování s prvky vydírání, agrese, manipulace a bezcitnosti.

- Nedodržení podmínek předčasného propuštění na svobodu Neschopnost dodržet podmínky propuštění na svobodu, zejména ze zdánlívě zbytečných, administrativních důvodů, jakým je třeba neochota dostavit se na konkrétní úřad.

ZVLÁŠTNOSTI NEKORELUJÍCÍ ANI S JEDNÍM FAKTOREM

- Mnoho krátkodobých manželských vztahů Neschopnost dlouhodobého vztahu vyplývá z nestálosti, nespolehlivosti a neschopnosti dlouhodobých závazků.

- Promiskuitní sexuální chování Množství krátkých, povrchních vztahů a afér, minimum zábran při hledání dalších dobrodružství; několik vztahů zároveň; pravděpodobnost vynucování sexu či chvástání se vlastními sexuálními "úspěchy" a "trofejemi".

- Kriminální všestrannost (univerzální kriminální chování) Různorodost páchaných trestných činů a přestupků, ať již byl za ně trestán či nikoli. Hrdost z vlastní schopnosti uniknout trestu.

Představil jsem si archetypálního českého poslance a aniž bych cokoli věděl o jeho (ano, archetyp je muž) mladickém delikvenství, vychází mi vcelku jednoznačně: myslí si, že je chytrý jak rádio, nikoho neposlouchá, lže jako když tiskne, podvádí a chlastá, agresivní k zastáncům jiného názoru potažmo představitelům občanské společnosti, do práce nechodí, bezohledný a bezcitný při schvalování zákonů (je mu zcela jedno, jaký bude mít zákon dopad na občany ČR), a při tom všem náramně hrdý na to, jak mu všechno prochází. To by v tom byl čert, aby alespoň pětadvacet nedostal. Když už ne na holou.

Abych nebyl jako naši politici při psaní "diplomových prací," dodám, že jsem si při anotaci pomohl tímto americkým textem, který o bodování amerických politiků též příliš nepochybuje.