Sněží

A hvězdy na plakátech blednou. A není jich málo vzhledem k různým volebním kampaním v regionu. Nejlepší polistopadový ministr školství není v Čechách, ale v Gruzii, a právě vyhlásil sněžné prázdniny. Prý si děcka sice budou muset odpracovat o víkendech (přeci jen je pan ministr původem od věznic), ale koho to zajímá. Bližší zítřejší košile než kabát za měsíc. Radši sedět doma, než riskovat, že tě přejede dopravní prostředek.

Jeden jinostranec(no a co, mně se rusismy líbí!) tu navrhl začít ve velkém prodávat zimní pneumatiky. Že prý bude muset být parádní byznys. Naivka. Problém není v nabídce, leč v poptávce. Na pár neděl se nikomu nevyplatí. Nehledě na to, že by přečasto podobná investice minimálně zdvojnásobila nominální hodnotu vozidla. Zvládneme i na letních a když ne, zavřeme na pár dní školy.

Tento týden trávím v Gali a po mnoha letech spím ve vlněném svetru. Chci si myslet, že nejsem zas taková městská krysa, když dokážu oškrábat brambory v ledové vodě (teplá není v kuchyni zapojená), večeřím v kabátě a v rukavicích a spím pod dekou bez ponožek, nehledě na noční výpadek proudu, který vnitřní teplotu v pohodě dostane i pod nulu. Ale jsem. A je mi to vlastně úplně jedno.

Jakmile teploty přestaly být rekordní, média nezajímá, jak se lidé srovnávají se zimou. Nemyslím tím můj vytahaný spací svetr, který pokaždé když přijedu do Gali, najdu okousek blíže zdědění příbuznými paní, co pomahá s úklidem. Jakožto člověk teplomilný nemůžu se nezatřást při mysli, kolik asi jedinců v mé blízkosti nemá ani ten svetr, případně přímotop, který přihřeje. Prý je takových spousta i v ČR, jen bohužel nejsou nikterak rekordní.

Jsem městská krysa i proto, že už deset let zaměstnávám různé paní na pomáhání. A proč ne, že ano, a nějaká ta stovka do místní ekonomiky se vždy (místní ekonomice) šikne přeci. Všechny mé paní na pomáhání měly radost, kdykoli jsem označil jakoukoli část vlastního majetku za obsolentní (správné městské krysy používají cizí slova). Nezřídka k obsolentnosti přispívaly schováváním dosud užitečných věcí (včetně kusů oblečení), jež tak časem ztratily na popularitě a aktuálnosti (sejde z očí...). Nebo vyhodnotily, že můj ukazovák doprovázen „nebude se Vám toto hodit“ míří na veškerý obsah tašky, místnosti či lednice. Z očí se šine i můj vytahaný, gálský svetr, na který jsem téměř zapomněl. Kdyby nebyla taková kosa, nepadala neustále elektřina a nepotřeboval bych ho na spaní.

Určitě nejsem jediný, kdo se tu těší na jaro.