Veselé krávy

Nejdřív na mě spadla moskytiéra, pak se propadla i postel. Ustlal jsem si na zemi a síť pověsil na lampu s myšlenkou, že dokud mi u ucha cvrká cvrček, kobra v baráku ještě není. Z vedlejší vesnice zněly údolím bubny a povyk Dinků – asi iniciace, zkouška z dospělosti. A najednou mi všechno přišlo strašně v pohodě, jako bych tam dávno patřil.

Říkaly mi holky: „Když řekneš Dinkovi, že mu stoná dítě nebo manželka, ani nehne brvou. Stoná-li ale kráva, prý hned poběží domů.“ Kráva je jako bankovní účet a vklady je třeba chránit. Kluci se mi v autě smáli, že určitě neumím pást krávy, že by ty mé zcela jistě sežraly sousedovi úrodu a bylo by zle. Oponoval jsem, že krávám rozumím a poznám je podle úsměvu. Jeden z nich dvacet minut drncání a všeobecného veselí mlčky přemýšlel a mračil se na mě, než mi vmetl: „Krávy se nesmějí!“ Mmm, kdo ví.