ČSA

Několikrát jsem si tu hlasitě odfrkl nad Turk Hava Yollari, které jsem tento týden vyzkoušel dokonce šestkrát. Celkový dojem asi tak dvě mínus. Došlo mi ale, že kvalita je stále méně absolutní kategorií. Myslíme si o sobě, že jsme dobří nikoli proto, že objektivně dobří jsme. Měřítkem kvality je srovnání s okolím, být lepší než druzí bohatě stačí, ať už jsou ti druzí jacíkoliv. Aneb:

Ani falešný pocit patriotismu mi nedovoluje nadále mhouřit víka nad inkompetencí jiných aerolinek, našich skvělých ČSA. Už léta střídá trapnost druhou a člověk tak nějak opomíjí s poukazem na nevyzrálost (pubertálnost) české společnosti, jíž je ČSA pouhým odrazem. Když mi kamarádi popisují hrozivé zážitky z přeletu Prahou, nestravitelných pokrmů a interakce s personálem ČSA, obvykle se stydlivě ušklíbnu a nabídnu pár konejšivých slov. Sám jsem se naučil meditovat, když přihlížím, jak personál ČSA buzeruje cestující na prvním ruzyňském terminálu, odkud se létá mimo jiné do bývalého CCCP. Naučil jsem se usmát, když se sám cítím buzerován, asi proto, že létám-li na východ, dobrovolně jsem se k tomu shluku barbarů přiřadil a nic jiného si nezasloužím. Má schovívavost k české letecké pýše však dnes dostala velmi zásadní trhlinu, anžto mám pocit, že jsem byl právě okraden.

V létě ČSA oznámily klientům věrnostního programu, že je do konce září oberou o určité množství mil. Budiž, omezenou platnost mají i jiné míle, říkám si a vymýšlím letenku na prosinec. Vánoce v rodinném kruhu, nádherná představa. Uplyne téměř měsíc, než dostanu na svou žádost odpověď, zatímco se ono hrozivé datum, kdy mi míle seberou, neúprosně blíží. Poskytnutá odpověď bohužel není úplná, takže se musím ptát dál a nejprve se spokojit jen s odpovědí o robota (děkujeme za dotaz, v koši nekončí atd.), na lidskou, věcnou musíme počkat minimálně týden. Třikrát tam a zpět s ujištěním, že se nic neděje, nestihneme-li vše vyřešit během expirační doby. Svých padesát tisíc mil jsem nakonec šťastně za letenku vyměnil, leč nastal jiný problém: Jak z Jížního Sůdánu zaplatit letištní poplatek? Píšeme si dál – převystavíme a zaplatíte, až budete v civilizaci. OK. Že by ČSA přeci jen znaly základy komunikace s klienty?

Jsem zpět, mám přístup k normálním telefonním linkám i online bankovnictví, nu tož zavolám, jak jsem slíbil, nehledě na tu pajcku za minutu, co to odsud z Tbilisi stojí - snad se dokážu hbitě procvakat ústřednou s uspávacím hlasem (jestli vám lezu na nervy, stiskněte... jedničku), aniž bych tím ohrozil svůj týdenní rozpočet. A taky že ano, hovor mě nakonec nepřišel ani na tisícovku. A padesát tisíc Mílů. Dozvěděl jsem se totiž, že jsem uzavřená kapitola (a nemají to od nikoho z mých známých, aneb - i ty, Brute?) a na dosavadní komunikaci nehledě mi ČSA nemůžou nikterak pomoci. Schluss a nejistý odkaz na nové instrukce vydané v říjnu. Já bláhový si myslel, že se jen ozvu, poprosím ještě jednou o vystavení a papír, přeci jsme se tak domluvili. Kdepak. Fuck you, PK.

Padesát tisíc mil ve vzduchu je skoro dvakrát kolem zeměkoule. Asi jsem si nic jiného nezasloužil za tuny emisí, na kterých jsem se podílel. Když na internetu nebo při odbavení dávám číslo své „věrnostní“ karty, trochu mě uklidní, že se hodiny prosezené v letadlech a na letištích nějak trošku vrátí. Už vím jak: V nekonečném a nikamnevedoucím dopisování si s klientkým centrem ČSA. Jak jinak pilovat vlastní trpělivost a communication skills.

Jsem teď vše namlátil do notebooku a dle očekávání na sebe terapeutický účinek nenechal dlouho čekat. Čert vem ukradené míle, zaráží nekompetentnost hraničící s institucionální tupostí, která se snaží maskovat tím, že dělá debila z vás. Fuck you, ČSA, právě jsem se zaregistroval v KLM.