Hodí – nehodí

Kdyby se v ČR sestavoval žebříček hochštaplerů, byl by hodně vysoko. Nejprve si ho začali zvát do televize, aby okomentoval letně-cestovatelské trendy, a jeho jiný vzhled a jméno mu mělo dodávat kredibilitu, že prý rozumí, o čem mluví. Pak se začal vyjadřovat o společenských jevech všeobecně a než stačil v rekordním čase nasbírat dostatek podpisů pro svou presidentskou kandidaturu, stal se senátorem. Tolik štěstí najednou si snad ani nezasloužíme.

Nepsal bych o něm, kdybych si nepřečetl, že prý pohrozil, že soudně napadne presidentskou volbu, pokud se prokáže, že jsou jím nasbírané presidentské hlasy zfalšované. Trochu mi to připomnělo, když jsme se staršíma klukama hrávali fotbal. Když začali prohrávat, nejvetší vyčůránek mač zrušil, že prý máme špatně pravidla. Tady nejde o fotbal ale ať už si myslíme o přímé presidentské volbě cokoli (mě osobně přijde zcestná), je přinejmenším podivné hrát se všemi a pak si začít stěžovat na pravidla, když najednou hrozí, že nevyhrajete. Pardon, ono to jde, ale pak jen asi potvrzujete, že jste stejní jako ten kluk na hřišti.

Vše výše jsem napsal jen den předtím, než se týž politolog, historik a sociolog svěřil národu, že komunismus je nejdemokratičtějším systémem, jaký může být. Což mě tedy hodně rozesmálo. Ergo: On je navíc i komediant! Tak to si na hrad zaslouží, to ano.