Virtuální bludy

Dokola se mi vrací, jak málo jsme si vědomi potenciálních následků virtuálních veřejných prostranství, kde sdílíme nálady, informace, úspěchy a prohry, ba fotografie místy i intimní. Nedávno kdosi pověsil na xichtoknihu mé foto - ještě, že mi to Zuckerberg hlásí a já (šokován ze znásilnění mého soukromí) stihl rychle stáhnout. Ve Skandinávii (snad i jinde) jsem zas třebas zahlédl veřejnou debatu na téma pyšní rodiče vystavují na xichtoknize své ratolesti, které asi budou pěkně nasrané, až se za pár let dozví, že kdesi nenávratně putuje jejich první foto samostatného posazení se na nočník.

Sdílíme i zprávy, což ve snaze upoutat ostatní (tzv. „přátele“) nezřídka znamená i naprosté bláboly a úlety, které by si jinak nezasloužili skončit coby čtivo ani na WC, jež se ale díky nám a řetězové podstatě xichtoknih stávají hity z nejčtenějších. Novodobým pravidlem mediálního úspěchu je tedy vyprokovat co nejvíce lidí, aby si na xichtoknize veřejně odplivli a zajistili sdílení a čtenost. A čím více ve spravedlivém rozhořčení virtuální bludy šíříme, tím více pozornosti se jim logicky dostává, ba nabývají na vážnosti. A protože minimálně třetina občanstva neumí funkčně číst (reálně je procento mnohem vyšší), jsou-li bludy umně napsané, upoutají jednoduchými „pravdami.“ Ne jako tato banalita.

Mnozí veřejně ambiciozní pochopili epidemický potenciál sociálních sítí dávno a i u nás se již veze nejeen hochštapler. Dlouhodobě a asi i nejokázaleji sám president a jeho hradní cháska, která zejmena ústy a klávesnicemi Jaklů a Hájků dokáže plodit vskutku geniální hovadiny. V posledních dnech o sobě zas nechává hojně slyšet nejeden presidentský kandidát. Největším z parazitů jsou asi národně-liberální (zkráceně: nazi) Parlamentní listy, které nejen že mají k parlamentímu stejně daleko jako do nebe, ale jež by asi nikdo moc neznal, kdyby se jim tak často nespílalo.

Zajímavé téma, se kterým nic nenaděláme, jen mi přijde fascinující ho studovat (však je z toho i universitní obor) a přitom si uvědomovat, že s každým veřejným „no to je teda debil“ děláme témuž debilovi reklamu k nezaplacení, jak koneckonů i napsal nejmenovaný novinář, jemuž tu tedy reklamu dělat nebudu. I když patří k hrstce, kterou lze ještě v Čechii číst.