Cira

Známe se možná měsíc. O víkendu chodím poránu do okrašlovacího studia, kde má komůrku, ve které masíruje a snaží se mi rozhýbat před čtyřmi lety zlomený kotník. Když sundavám svršky, takticky odejde, většinou mě pak osahává po tmě. Poprvé mě chlácholila, že je normální, když se nedokážu uvolnit, protože mě masíruje ženská. Baví mě naše theologické debaty. Když jsem se jí zeptal, proč si koupila nové lůžko (s dírou na xicht!), když bude za pár neděl konec světa, odvětila téměř dotčeně, že je to blbost. Bůh se přeci dohodl s lidmi, že nás nezruší.

Ciře bude kousek pod sedmdesát. S kolegou Dánem, kterému rovná záda, jí přezdíváme paní mučitelka. Kromě nás a dalších lenochů masíruje i gruzínský rugbyový team a jejich soupeře. Nejmilejší prý byli Japonci. To jí věřím. Jiné příběhy ze života už trochu méně, protože nepatrně zavánějí sebeklamem. Pravdy, kterým o sobě chceme věřit. Že zůstala bez práce, když nemocnici, ve které dřív dělala, obsadili běženci, kteří tam žijí dosud, je ale asi pravda. Tu bývalou nemocnici znám.

Jako správná byznysmenka se Cira snaží tu a tam zalichotit. Nejprve mi ubrala jedenáct let, pak pochválila mé vypracované tělo, které objektivně spíš připomíná pytel brambor. Dnes zas několikrát zopakovala, že jsem dobrý člověk, načež se zeptala, kdy odjíždím na dovolenou ergo kolikrát ještě letos přijdu. Musí splatit to nové lůžko.