Zatímco Rusko dál vesele dodává zbraně Assadovi, ke kterému se připojil libanonský Hizballáh, lámal si západ dlouho hlavu s tím, jak a kdy vstoupit do jámy lvové, ze která není úniku. Řekneš-li A, nelze neříct B, zvlášť když jde o válku, a A bylo vyřčeno v listopadu, když se zformovala Národní koalice syrijských revolučních a opozičních sil, jíž záhy uznalo 19 zemí v čele s USA, Tureckem, devíti členskými zeměmi EU atp. Jen pro upřesnění: Západní země uznaly koalici coby legitimního představitele syrského lidu, nikoli coby jediné legitimní představitele Sýrie coby země.
Co s tím tedy, když uznáváte koalici představující syrský lid, který je po tisících vražděn a po miliónech vyháněn ze svých domovů následkem války, ve které jedna strana evidentně masí druhou. Neříct B bylo nemožné, ať už se snažili oddálit jak se dalo. Nakonec kdosi namaloval rudou čáru vedle použití chemických zbraní a ta byla překročena již před pár měsíci, když jsem ještě seděl v Antiochii a s kolegy jsme popíjejíce Efes sledovali oblohu, zda k nám nemíří srandovně barevné mraky.
Osoby a obsazení
Na jedné straně státy podporující Assadův režim tedy primárně Čína, Rusko a Írán, jehož letci nezřídka pilotují syrské stíhačky. Každý je v tom z jiného důvodu, nikdo nicméně není škodný a tradičně je v těchto zemích vládcům jedno, co se děje s obyčejnými smrtelníky. Ironií osudu je fakt, že zatímco si rebelové krátí čekání na dodávky zbraní ze západu ruskými a čínskými zbraněmi, jež dorazily s největší pravděpodobností z Kataru a Saudské Arábie.
Na straně druhé Turecko, Arabská liga, vybrané západní státy, kteří usoudili, že bombardováním vlastních měst, kde se tehdy ještě vcelku mírně demonstrovalo, ztratil Assad legitimitu považovat se za představitele lidu, a momentálně utrácejí milióny, miliardy dolarů na humanitární následky krize v samotné Sýrii a ve všech okolních zemích. Cesta zpět žádná nevede a dál jedině bez v listopadu odepsaného Assada, kterého kryje Rusko.
Uvnitř Sýrie rostoucí rozměšky mezi jednotlivými částmi opozice, která od samého počátku zahrnuje všechny myšlenkové proudy od politiky západního typu po brigádu Al Nusra. Západ si dávno uvědomil, že po dříve či později nevyhnutelném Assadově pádu zbyde tak tři a půl minuty na to, aby se zformovalo nové politické vedení země, jinak chaos, občanská válka, případné následné rozdělení Sýrie na několik útvarů, z nichž zejména ten kurdský by byl velmi špatnou zprávou pro severního souseda. Turecko de facto nezávislý irácký a syrský Kurdistán ztěží ustojí. Nejeden si je vědom toho, že při současné hysterické náboženské a etnické polarizaci povede zastavení jednoho masakru ihned k druhému, aneb zkuste dnes na severu Sýrie říct, že jste Ší‘it.
Pravděpodobnost, že západ ve svém syrském angažmá uspěje je momentálně maximálně destiprocentní, což si politici samozřejmě uvědomují. Možná proto neslyšíme žádné hlasité reakce na otázku, zda by v přechodné vládě měli či mohli být zástupci Assadova režimu, což syrská Koalice samozřejmě odmítá. Odmítání Assadovců je však ostrakizací náboženské minority, což se jaksi příčí západním hodnotám, pod jejichž vlajkou chceme dodávat do Sýrie zbraně.
Patovou situaci si velmi dobře uvědomuje i Rusko, kterému se s vidinou tučných výdělků nemůže dočkat, jak jakýkoli posun v konfliktu, ve kterém tak jako onak nic pěkného čekat nelze, bude kvitovat lakonickým „my jsme vám to říkali“. Win-win situation v mnoha ohledech, nemluvě o tom, že o podobném oslabení Turecka (klidně i na chvilku opomiňme vnitřní tenze) se nezdálo ani Velikým Romanovovům.
S pádem paní železné se nijak nezměnilo a platí i zde, že ruský win-win je lose-lose pro západ. V momentě, kdy je Rada bezpečnosti naprosto zablokovaná a syrský problém nezadržitelně metastázuje do okolních zemí, by pouhé přihlížení bylo cestou do pekel. Někteří z nás si nicméně myslí, že jí je též vyzbrojování jedné ze stran konfliktu. Z pekla do pekla to holt není zas tak daleko.
Žádné komentáře:
Okomentovat