Gruzínská (ne)spravedlnost

Míša pardonoval pravomocně odsouzeného guvernéra Mingrélie (Samegrelo) a vrátil ho zpět na svůj post s komentářem o nespravedlnosti gruzínských soudů. Tengiz Gunava si ze svého čtyřletého trestu neodseděl ani pár měsíců a už je zpátky ve svém kanclu. Jelikož vytáhnout chlapíka z vězení a dosadit ho do guvernérského křesla je dost silné kafe i na maniodepresivního presidenta, napadá mě, zda se po měsících jakési depresivní letargie Míša zas nevydává do boje. Presidentské volby jsou koneckonců už za tři měsíce a v Mingrélii, kde žije spousta běženců z Abcházie, se Míša vždy těšil nemalé podpoře.

Gunavův soud je zajímavý v mnoha ohledech, téměř učebnicový příklad, s čím se nová vládní koalice potýká (a za co je mohutně mezinárodně kritizována zejména Míšovými dávnými známými). Jen naivkové pochybují o totalitních a korupčních praktikách předchozí vlády – od října vládnoucí Gruzínský sen se koneckonců dostal k moci mimo jiné na základě slibu, že kriminálníky potrestá, do čehož se noví vládci též s nemalou vervou pustili. Vyšetřování a soudy fungují víceméně dle stejného scénáře: o někom „se ví“, že je hajzlik, začnou se sbírat důkazy a na základě první indicie se dotyčný obviní a pokud možno pošle do cely předběžného zadržení. Jakmile je pod zámkem, či veřejně označen za špatného, další důkazy o původních i nových obviněních se shánějí snáz a obžaloba se rozroste o další trestné činy. Nakonec se ale nezřídka ukáže, že důkazů nejsou zcela přesvědčující nebo jich je málo, nikoli nutně proto, že be neexistovaly, ale proto, že prokuratura v Gruzii moc dobře nevyšetřuje, protože deset let nepotřebovala (vše bývalo rozhodnuto předem), anebo jsou informace utajené.

Podobně se má i s Gunavou, jehož první obvinění znělo nelegální držení zbraně a drog. O pár dní později prokurátor přidal zneužití pravomoci, zpronevěru a lehké ublížení na zdraví (načež ho Míša jmenoval guvernérem Mingrélie-Horní Svanetie). Na základě velmi sporadických (sporadicky zveřejněných) důkazů mi přijde nejpravděpodobnější, že 1) Gunava opravdu postřelil minimálně jednoho člověka kvůli osobnímu sporu a 2) Nákladal si, jak chtěl, se státními prostředky. Soud nakonec zprostil Gunavu obžaloby z ublížení na zdraví, protože poškození nemohli potvrdit, že střílel Gunava, anžto v té chvíli stáli zády, tedy cítili pouze střelu zezadu v noze, načež viděli Gunavu s pistolí v ruce. Balistika se nekonala. Soud nakonec uznal Gunavu vinným ze zpronevěry tří tisíc tun pohonných hmot a asi 50 tisíc lari (ca. půl miliónu korun), za což mu napařil osm let, ihned snížených na čtyři díky jakési amnestii.

Netuším, do jaké míry se zpronevěru podařilo prokázat, protože veškeré dotazy na osud pohřešovaných peněz a hmot byly smeteny s poukazem, že byly použity při výkonu služební funkce, jež byla vázána státním tajemstvím. Vše v dobách, kdy byl Gunava šéfem generální inspekce ministerstva vnitra. Tato část jednání proběhla za zavřenými dveřmi, takže nevíme, jaké důkazy prokurátor předložil, nicméně se nepatrně zdá (opět: z velké dálky), že důvodem odsouzení byla Gunavova neschopnost prozradit, co se s prostředky stalo, nikoli prokurátorovy důkazy o zpronevěře, tj. důkazní břemeno bylo alespoň zčásti přeneseno na obžalovaného. Jen tak na okraj: říci, že bývalí pohlaváři pod rouškou státního tajemství prošustrovávali gruzínské finance, je jako dva plus dva se rovná čtyři. Informace o "presidentských fondech" či účtenkách za návštěvu strip-baru už jsou koneckonců veřejné. Stále však ještě zarazí - nikterak inovativní - cynismus, se kterým si mocní pěchují kapsy s poukazem na státní zájmy a vnějšího nepřítele.

A jsme u mého oblíbeného tématu, oněch nespravedlivých gruzínských soudů. Opět: kdo chce, ví, že Míšokracie byla postavena na organickém propojení moci legislatvivní, exekutivní a justiční, což mimo jiné znamenalo, že v trestních řízeních stát hravě odsuzoval 999 obžalovaných z tisíce. I proto se valná většina obžalovaných snažila dohodnout o vině a trestu (plea bargaining), v systému, který gruzínské právo zprzněně přijalo od amerických bratrů, a kde dosud nikdo pořádně neví, kam se peníze, jimiž si odsouzení kupovali měsíce a roky svého života, vlastně děly. Od října máme v parlamentu vůbec poprvé opravdovou opozici (strana bývalé vlády lidově zvaná Míšisté), tj. parlament začal (stále se učí) fungovat jako parlament a nová vláda se jala oddělovat od sebe i soudy, které pomaličku začínají fungovat jakž takž nezávisle. Jedním z prvních kroků ministryně spravedlnosti například bylo výrazné zpřístupnění dříve vesměs uzavřených soudních přelíčení. Když si teď tedy Míša stěžuje na nespravedlnost gruzínských soudů, ví dobře, o čem mluví. Sám je tak nastavil.