Nikoli nepodobně dobám, kdy jsem vídával mladé Čečence, Inguše, Dagestánce, Kabardínce, Ázerbajdžánce, Afghánce či Pákistánce, kteří namísto života v nicotě dali přednost sebezvaným vykladčům historie a náboženství, v jejichž blízkosti našli nejen spoustu sobě podobných ztracenců, ale i dříve nepoznaný středobod, o který se bylo možno opřít a cítit se nakonec v klidu. Chaotické zrání a hledání smyslu bytí potřebuje systém, řád a pocit sounáležitosti, ať už se projevuje v uniformách, odznacích, účesech či gestech. Jen na okraj: dosud mi trochu zatrne, když vidím teenagera s čapkou a několik měsíců neopečovávaným chmýřím na bradě, protože tak to začínalo. Až na pár výjimek nevím, co se s pubertálními muslimskými rekonvertity stalo, pokud si některý opravdu nakonec vysloužil označení radikál, nepochybyji však, že ze začátku nebyl radikálem ani jeden.
Hledě na maršující obdivovatele obdivovatelů Hitlera, Hesse, Himlera a podovných Hovad, kteří si svůj hněv a vzdor personifikovali ve všech českých Romech, též nevidím radikály a ani se moc nebojím jejich metastáz. Spíš napadne, kolik vlasatých neradikálně vypadajících si asi doma libuje, že se nemusejí nahlas projevovat jako frustráti, protože to za ně zvládnou holé lebky. Podobně jako dnes nepotřebujeme v parlamentu sládkovce, když máme Čunky a další.
Co mě to tedy vlastně napadá? Že do ulic zas tak moc radikálů nechodí, většina jich sedí doma a vypadá úplně stejně jako ty a já. A o tom se pořád hodně málo mluví.
Žádné komentáře:
Okomentovat