Nine eleven

Zas o rok dál. Nine-eleven je stále datem, jež po pádu paní Železné ponejvíc určuje dynamiku jedenadvacátého století. Analogové hodiny nad dveřmi zahuleného kanclu v podzemí České televize chvilku poté, co nám z hodin se linoucí rádio oznámilo, co se v New Yorku stalo. Z Radiožudnálu zní hit Anny K „všechno nečeká blízko, tak nelítej nízko.“ Na večením otevření Czech Press Photo v Carolinu fotky nikoho moc nezajímaly, všichni stáli kolem miniaturní televize a snažili s uchopit, co se vlastně stalo. Večer skončil v nonstopáči U kotvy. Denial, denial, denial.

Dvanáct let už to je a já se zrovna povaluji se v hotelu v Doha namísto toho, abych pařil s Bejlkem v Tbilisi. Po první zlostně zoufalé reakci na to, že na mě nepočkali, mi přišlo triviální se rozčilovat, že doletím dom o den později. Na rozdíl od pasažérů čtyř letadel před dvanácti lety doletím, alhamdullilah.