Užitečný Sikorski

Polský ministr zahraničí prý na otázku, co by vzkázal Gruzii před summitem ve Vilniusu řekl: „Už jste se nabažili svou Kavkazskou vendettou vůči bývalé vládě, ale co bylo, to bylo, pokračujte s reformami.“ Kongeniálně v jedné větě prokázal neznalost tématu, vlastní (polskou / evropskou, nehodící se škrtněte) aroganci a povýšeneckost nad „vámi, barbarskými Kavkazany“. Použití banálního stereotypu k odsudku politického procesu v jiné zemi není jen přiznáním vlastní omezenosti, ale v podstatě se neliší od podobných projevů ruských politiků na adresu bývalých kolonií.

Pan Sikorski má nepochybně v Gruzii mnoho kamarádů, na kterých mu imponuje jejich údajná principiální protiruskost (která je nezřídka natolik „principiální“, že si nevidí na špičku nosu). Nikterak to neomlouvá, že se veřejně projevuje jako užitečný idiot, kterému je zcela jedno, co se dnes v Gruzii děje. Jinak by si všiml například, že mnohé reformy pokračují mnohem rychleji než za bývalé vlády a že, když už jsme u toho, soudy poprvé v gruzínské historii soudí nezávisle na politických tlacích.

A to, prosím, nejsem žádným fanouškem stávající gruzínské vládní garnitury, ač už mě trochu unavuje, že příliš často zním opačně. Na Sikorském a jemu podobných (nezadá si například se svým švédským protějškem) mi vadí, že nemají potuchy o stavu věcí, jen propagují zájmy svých gruzínských kamarádů, kterým nejde o nic jiného než o návrat k moci. A že to byla prima moc. Naposledy tedy: Gruzie roku 2011 byl vysoce zkorumpovanou autokracií na pokraji krachu, které vládla divná skupinka, jež se navenek tvářila strašlivě moderně, což ale nakonec byla jen zástěrka pro veselé utrácení státních prostředků na soukromé účely.

Netvrdím, že současná vláda je lepší, v mnoha ohledech tomu tak není. Jde mi nicméně jen o to, že si zaslouží, aby se k ní chovali jako rovný k rovnému a aby byla hodnocena na základě svých skutků. Obávám se totiž, že arogantní Sikorští, Bildtové a další nikterak nepomáhají sbližování Gruzie s Evropou. Nazývání právního systému jiné země Kavkazskou vendetou je pak přinejlepším pitomé.

A už budu psát o něčem jiném.

Asociační smlouva a Ukrajina

Jsem se opět při čtení ranních zpráv neudržel. Co na tom, že se opět bavím sám.

Gruzínský parlament diskutuje Asociační smlouvu s EU. Ukrajina se bouří, že politici (jež si sami Ukrajinci koneckonců zvolili) neodolali ruskému tlaku, a dvě partaje v gruzínském parlamentu dumají, jak zareagovat.

Poslanci UNM (lidově zvaní Míšisté po již bývalém presidentovi Mikheilovi) vyjadřují znepokojení nad politickým a ekonomickým tlakem a vydíráním ze strany Ruska, přesvědčení, že nikdo nemůže zastavit Ukrajinu na cestě do evropské rodiny svobodných národů, a odmítají doktrínu ruské sféry vlivu. Jinak řečeno, gruzínské zájmy jsou definované Ukrajinou a Ruskem, a dění na Ukrajině není nic jiného než příležitostí na Rusko hlasitě zakřičet. Je to srandovně ideologické a v porovnání s textem vládnoucího Gruzínského snu (dále GD, lidově zvaní Snílci) téměř mimoňské.

Na rozdíl od Míšistů se GD ve svém textu soustředí na Gruzii a její ambice, nikoli na Ukrajinu a Rusko s tím, že míchání se do cizích kuchyní není slušné. Začíná opatrně s vyjádřením respektu k politické a kulturní diversitě a k tomu, že si každá země může dělat, co chce, včetně vlastního postoje k evropské integraci. Snílci pak zopakují, že jsou jednoznačně odhodláni podepsat Asociační smlouvu v příštím roce, a nakonec vyjádří vlastní přesvěčení, že mezinárodní společenství podpoří země Východního partnerství v konání vlastních rozhodnutí a ochraně jejich suverenity.

Přečetl jsem si dva texty a prvním jsem pobaven. V leččems připomíná sjezd KSČ – dogmaticko-patetické floskule, které odvádějí pozornost od sebe sama s cílem ukázat na vnějšího nepřítele. Snílci zas nečekaně překvapili – za rok vládnutí jsme od nich tolik státnosti neviděli. There is a hope after all.

Zas

Zas si čtu, že dnes ráno vytáhli ve Farjábu šest zaměstnanců francouzské NGO z auta a zastřelili je. Jen kousek od Majmany. Za co asi. Jako výstrahu jiným, že nemají co pracovat. Nebo se kamarádit s Francouzi. Ani s jinými cizinci. Dokola nechápu, jak lze jen tak zabít. Zmáčkneš spoušť a je z toho novinová zpráva a statistika. Též nepochybuji o tom, že zaměstnanci ACTED jsou mnohem více Afghánci, než hrstka idiotů s kalachama. Rest in peace. Bismillah ir-rahman, ir-rahim.

17.11.

Méně vzpomínek, jen neutuchající udivení nad tím, že kdosi, kdokoli může tesknit po dobách, kdy jsme to „v minulosti trochu prošvihli s tou socializací,“ jak říkal Milouš na Červeném hrádku. Mě život v Bělorusku, Severní Koreji, případně na Kubě neláká ani trochu.

Happy anniversary!

Kde je John?

John se prý v neděli vydal na tůru ve Fiagdonu a od té doby o něm nikdo neslyšel. Už je to týden, takže nevypadá příliš dobře. I kdyby ho někde opečovávali se zlomenou nohou pastevci, mobil mají a zpráva o bezprizorním cizinci v horách by už doputovala, kam má. Johnovi jsem předával před čtyřmi lety v Kábulu a od té doby ho neviděl. Snad ještě uvidím.

CO4H

Dozvěděl jsem se, že po dobu volympyjády bude místním zakázáno používat automobily starší (čti: sovětské) produkce a náklaďáky budou smět jezdit jen v noci. Městská hromadná bude jezdit dle nových jízdních řádů, zatím však není jasné, zda i ve dne. To by bylo, aby si přední světoví sportovci nemysleli, že Soči je něco jako Dubaj s horami. Jen aby to všechno stihli dostavět, když už máme do zahajení méně než sto dnů a volympyjský voheň trajdá někde ve vesmíru.

Normální den v kanclu

Ano, je to staré, zná to každý, ale nemůžu si pomoci:

This is a story about four people named Everybody, Somebody, Anybody, and Nobody.

There was an important job to be done and Everybody was sure than Somebody would do it. Anybody could have done it, but Nobody did it. Somebody got angry, because it was Everybody's job. Everybody thought Anybody could do it while Nobody realized that Everybody wouldn't do it. It ended up that Everybody blamed Somebody when Nobody did what Anybody could have done.

Ufff, a hned se mi trochu ulevilo.

Showmanova labutí píseň

Presidentovi zbývají méně než dva týdny a nedočkavost roste, kdy už konečně zmizí... Neradujte se, tento text není o Česku.

Míša prý dlouho váhal, zda se má z Bruselu vůbec vracet do Gruzie, kde mu hrozí trestní stíhání, a mobilizoval své evropské kamarády, aby vysílali současným vládcům výhružné signály, že stíhání politiků se ve slušné společnosti nedělá. Asi proto nebyl Berlusconi ani jednou u soudu, nebo jeden bývalý poslanec ČSSD už druhý rok bručí a čeká, jak jeho proces dopadne. I say: jakýkoli politik, jenž oroduje za beztrestnost kohokoli před tím, než dotyčný byl vůbec obviněn, osobuje si právo, které mu nepřísluší a staví se nad soudy, jež musejí zůstat nezávislé. Chování hodné skutečného autokrata, které s demokracií nemá nic společného.

Podobnost čistě náhodná, ale jeden z posledních Míšovo činů je amnestie 248 kámošů, z nichž část dosud nebyla ani odsouzena, jako by president předpokládal jejich vinu. K osvobozeným se pak přidal i před týdnem odsouzený Bačo Achalaia, bývalý ministr obrany. Mmm, asi není s podivem, že se jiné soudní procesy s bývalými prominenty táhnou. Čeká se až Míša odejde, aby nemohl dál pardonovat kamarády.

Též se trochu čeká, že na inauguraci svého nástupce, plánované na sedmnáctého, bude showman zpátky v Evropě. Nová vláda se totiž mimo jiné vyznačuje tím, že dá na vůli lidu, a většina Gruzínů Míšu za mřížemi uvidí velmi rádo, na zahraniční kritiku nehledě. Já sám doufám, že si současní vládci nakonec spočítají, že ať už je pravda jakákoli, dorazit na asociační summit do Vilniusu, zatímco oblíbenec řady naivních západních politiků sedí v lochu, nebude ta nejlepší strategie.