Lali

Vzhledem k tomu, že v Gali chytávám grafoslinu, říkám si téměř, jestli není škoda, že tu zavíráme. Ač jsem, pravda, asi jediný. Večery jsou holt dlouhé a tmavé, teď ještě navíc i hodně chladné, takže i kmitání prstů na klávesnici alespoň nepatrně zahřeje.

Včera jsem povečeřel, jak jinak, ve Slad&Ko. Výběr pokrmu proběhl taktéž tradičně:
- Co budeš jíst?
- Co máte?
- Všechno.
- Například co?
- Chačapuri, kuřecí bujon nebo vepřový šašlik s hranolkama.
- Tak ten šašlik.
- Chleba budeš?
- Ne.

Pak se ukázalo, že je i bramborový (zde „moskevský“ případně „stoličnyj“) salát. Tak jsem si ho dal také, i když normálně vůbec nemusím. Když mi Lali po jídle přinesla druhé pivo, sedla si a dala se do řeči. „Měls’ to dobrý, jsem to po tobě dojedla, mám stašně ráda brambory.“ Porce byla opravdu veliká, jako vždy, jen se mi ještě nestalo, že by spolumajitelka, kuchařka a vrchní v jedné osobě bezelstně přiznala, že dojídá po hostech. Jenže Lali není obsluha, Lali je kamarádka, se kterou ráno snídám, pak spolu jedeme do práce (uklízí vedle u Francouzů), večer prohodíme pár vět i víc, pokud v kaféšce zrovna nikdo není, občas se podíváme na fotky jejích vnuků a já se při nich dozvím, jak se daří Giorgijovi ve Stavropolu.

Dnes ráno jsme společně seškrábali námrazu z předního skla, pak se (jak jinak: naposled) cestou kochali při pohledu na mé oblíbené, ranním sluncem krásně nasvícené hory, až jsem přejel vjezd do našeho kancelářského dvora. „Kuda jeděš, Petre, sad midichar?“ rozesmála se. Куда едешь? სად მიდიხარ? Quo vadis? Zatím vcelku vím, neboj, a stále mě to baví.