O oxidech

„Občas si říkám, že tenhle národ, tenhle ruský národ tu vysadili mimozemšťané z jiné galaxie – ne z jiné planety, ale z jiné galaxie – někdy v 9.-10. století, aby tuhle planetu totálně zničili,“ ukončil pan vesnický učitel rozhovor na téma, jak dlouho se chystá zůstat v Abcházii. „Tohle není život, tohle je živoření. Ruští vojáci nám říkají, že vytvoří takové podmínky, že odejdeme sami. Copak jim je ta jejich velká země málo?“ Postávali jsme na dvorku školy a jen se tupě usmívali monologu, který najednou z pana učitele vytekl jako suchý led na jeviště béčkové kapely. „Děti tu chodí do školy, na vysokou je nepustí, takže když rosteš tady, můžeš být maximálně traktoristou. Bude z nás národ nevzdělanců, národ debilů.“ Ne, že bychom lament na též téma slyšeli poprvé, jen u pana učitele, kterého známe tři roky, přišel jaksi neočekávaně. Asi proto, že jsme se dnes viděli naposledy a přitom mu popřáli, ať se mu dobře daří.

Vracejíce se do Gali, shodli jsme se, že si nedokážeme představit, že tenhle překrásný, maličkatý kout kdy bude fungovat více méně normálně. Nejen proto, že politika nedovolí. Dějiny všechno nějak zamotaly a kdysi jeden z nejbohatších krajů CCCP je jednou z jeho největších skládek, kde se normální život zastavil před dvaceti lety a od té doby se nerozjel. Asi trest za to, jak se v sovětských subtropech mívali dobře.

Shodou okolností mi k večeři kdosi pustil zprávy státní ruské televize, ze kterých mi bývalo zle od chvíle, kdy jsem jim začal rozumět. Nezměnilo se nic. Vymývání mozků kořeněné dávkami bulváru a nacionalismu. Dozvídám se, že Rusko dále vesele zbrojí Assada, tentokrát pod rouškou hrdinské podpory ničení chemických zbraní. Že moskevská police spustila webové stránky, kde lze napráskat sousedy. Nebo že je v Moskvě na návštěvě Viktor Orbán, který podepsal s Voloďou kontrakt na stavbu jaderné elektrárny. Zprávy ho líčí jako hrdinu, který se vzepřel tyranské Eurounii. Není divu, že si kluci rozumějí, bez dvou za dvacet.

Ale což, jsou to jen zprávy, jimiž se nakrmí milióny ruských duší, které, jak víme, jsou bezedné. Jak že to říkal pan učitel? Svázán těžkým jhem národ nevzdělanců? Anebo „jak voli, již jdou svorně ve jho spjati [...],“ napsal Dante dle Vrchlického.

V Česku je prý zas nejoblíbenějším politikem Pitomio. Jako by velké části planety potřebovaly komplexní deoxidaci. Kam se jen schovat před tím návalem světového pitomismu? Pojedu do Kambodžy. Nebo na Srí Lanku. To je jedno, jen aby bylo teplo a abych nerozuměl zprávám, politikům, vojákům, ani učitelům.