Odůmdál

Už zas sedím na letišti se značkou TBS, tentokrát ale nevím, kdy se sem zas vrátím. Chvíle jako stvořená pro Bobbyho Frosta:

TWO roads diverged in a yellow wood,
And sorry I could not travel both
And be one traveler, long I stood
And looked down one as far as I could
To where it bent in the undergrowth;

Then took the other, as just as fair,
And having perhaps the better claim,
Because it was grassy and wanted wear;
Though as for that the passing there
Had worn them really about the same,

And both that morning equally lay
In leaves no step had trodden black.
Oh, I kept the first for another day!
Yet knowing how way leads on to way,
I doubted if I should ever come back.

I shall be telling this with a sigh
Somewhere ages and ages hence:
Two roads diverged in a wood, and I—
I took the one less traveled by,
And that has made all the difference.

V Pankisi a dál

Dlouho jsem kamarádům z Achmety sliboval, že je do svého odjezdu přijedu navštívit a společně vyrazíme do Pankisi. Nakonec vyšlo až den před mým finálním odletem z Gruzie. Chvilka v Duisi, chvilka v Cinubani, bývalém sídle čečenských bojeviků v čele s Ruslanem Gelajevem, pak nahoru údolím až k horní části Chadorské vodní elektrárny. Cestou si povídáme o všem možném, i o tom, jak se Pankisi islamizuje – nejednoho bradáče bez kníru a s kalhotama v ponožkách koneckonců potkáme cestou – jak Kistínci odjíždějí válčit do Sýrie, jak si jeden z nich s sebou vzal i syna-čtvrťáka, aby se učil řemeslu, jak jim za to pěkně platí, i jak Kistínské ženy argumentují tím, že když Gruzie může posílat své vojáky do Afghánistánu, proč by ony nemohly posílat válčit své muže a syny.

Nejvíc se ale bavíme o životě vůbec, o tom, co bylo, včetně organizace, kterou právě zavíráme, i o tom, co bude. Cestou se stavíme na poli u Besových rodičů, kteří mají kousek od Matani asi tři hektary vinohradu, na kterém denně makají. Dáme s nimi symbolicky oběd, zasmějeme se, že zatímco jsem každý rok jezdil k někomu na vinobraní, matanskému vinohradu jsem se prý vyhýbal, protože tam je hodně práce. Pak už ale zpět do Achmety, kde čeká opravdová supra (gruzínská hostina), má poslední - alespoň prozatím. Maličko se Besovi zvrhla, protože najednou byla tak nějak příliš emotivní, stejně jako radost Cialy, mámy jednoho z kamarádů, když jsem se pak cestou do Tbilisi stavil, abych se rozloučil.

Nejeden cizinec si tu a tam utahuje z téměř iracionální lásky Gruzínů ke své zemi. Projevuje se tu mytologizací vlastní historie (ba i současnosti), tu roztomile zaslepeným patriotismem, tu iracionálním zesměšňováním cizích sportovců, tu třeba i letadlem zpívajícím cestou do Tbilisi melancholické národní písně. Když na to přijde, Gruzín potvrdí, že jakkoli se mu líbí cestovat, vždy se strašlivě těší domů. Chápu. Jestli něco, dnešní výlet mě jen utvrdil v touze též se do této země vracet. Prozatím ale: Nachvamdis, Saqartvelo, didi madloba, droebit!

Rahman z Kapisy II

Před necelými šesti lety jsem ho přejmenoval na Rahmana, abych mohl napsat mimo jiné i o jeho nešťastné lásce. Když jsem půldruhého roku poté odjížděl nebylo to s ním, říkejme mu třeba dále Rahman, už tak zlé. V létě 2011 jsem nakonec dostal i pozvánku na svatbu, kterou jsem musel vypustit. Neměl jsem příliš čas vymýšlet, jak v Gruzii nabýt afghánské vízum. Nic neměnilo na tom, že jsem měl za Rahmana radost, a to nejen proto, že jeho nová žena, která u nás též pracovala, byla i krásná i inteligentní i skromná, kombinace, která se prý hned tak nevidí. Prostě výborný pár.

Jen kdyby žena nebyla psychicky labilní a nakonec se jí nepodařilo na třetí pokus oběsit. Stalo se necelý rok po svatbě, kdy jsem Rahmanův život sledoval dál vlastně už jen přes velkého bratra xichtoknihu a z nahodilých zpráv od společných známých. Tak jsem i po nějaké době uviděl i Rahmanův vzkaz „už jsem venku z vězení, díky všem za podporu.“ Před měsícem jsem byl na pár neděl v Kábulu a o víkendu jsme s Rahmanem a jiným kamarádem zašli na oběd do Interkontintálu, jehož jméno zní honosně už od dob sovětské okupace. Tam jsem se nakonec dozvěděl i celý příběh.

O tom, jak ji Rahman dvakrát našel včas, ale potřetí se seběhlo moc rychle. O tom, jak jí prosil, že udělá cokoli i se rozvede, jen aby s tím přestala a byla šťastná. O tom, jak s jejím otcem společně plakali, načež se objevil její strýc a obvinil Rahmana z vraždy. O tom, jak ho následně obvinil i prokurátor a nabídl, že trest smaže za dva a půl tisíce dolarů. O tom, jak se cena za zproštění vymyšlené viny zvyšovala, když bohatý strýc začal licitovat a připlácet. O tom, jak Rahman skončil bez důkazů dvakrát ve vězení, pokaždé nakonec s osvobozujícím rozsudkem, než se strýc odvolal k vyšší instanci. O tom, jak celá peripetie dosud Rahmana stála 55 tisíc dolarů na úplatcích a ještě asi osm zbývá. O tom, jak se široká rodina skládá, zastavila nemovitosti, prodala cennosti, aby Rahman nakonec nebyl odsouzen. Atakdál. Dnes jsem se na xichtoknize konečně dočetl, že je Rahman 21 měsíců po smrtii ženy ze všeho venku a mám upřímnou radost.

Vzpomněl jsem si, jak u francouzské pekárny v Karte Char před naším zaparkovaným autem dostal asi desetiletý kluk epileptický záchvat. Všichni místní od něj rychle odběhli ve směsi opovržení a znechucení, jen norský kolega, jenž si ho všiml první, přiskočil, aby pootočil a zabránil udušení. Jakmile se kluk vzpamatoval, bylo vidět, jak strašlivě se za svůj záchvat stydí. Když mi Rahman popisoval manželčiny stavy a symptomy, přistály na mysl vzpomínky nejen na kluka, ale i na kamarády s klinickými depresemi, z nichž už to někteří též zabalili. V Afghánistánu, kde klinická psychologie ani psychiatrie prakticky nefunguje, asi, chudák, neměla šanci. Snad tu šanci teď dál bude mít alespoň Rahman.

Baliči

Mám sbaleno a po drobných peripetiích (a různých razítkách) se mi nakonec i podařilo předat své šmotky firmě zvané DHL, která prý těch 170kg za pár dní dopraví do teplického bezpečí. Dokonce i ministerstvo kultury potvrdilo, že z Kábulu dovezené afghánské koberce nepředstavují gruzínskou kulturní památku. Smím ale vyvézt pouze jedním směrem.

Neznám více stresující činnost než balení - i k zubaři si v porovnání chodím odpočinout jako třeba dnes - takže jsem byl rád, že mám z krku. Rozbalovat mi jde, i když je mi jasné, že i na příjmu bude DHL trochu zmatkovat kvůli clu. Navečer jsem došel domů, abych předal byt majitelce, a zjistil, že mi paní na uklízení vybílila jeden pokoj. Proběhlo asi tak, že jsem jí v něm nechal různé věci, které se mi nehodí či nevejdou, že si je má vzít, jesti chce. Ona se ptala „tohle taky?“ ukazujíce na nábytek a já jí odkývával, domnívav se, že ukazuje na předměty. Alespoň takto si to vysvětluji. Nu snad vrátí alespoň postele. Hlavně aby to vše nebylo příliš jednoduché.

MDŽ

Tolik zvláštních vzpomínek. Třeba na mou oblíbenou, x-krát připomínanou rozhlasovou anketu z poloviny devadesátých, ve které se redaktor ptal, zda by měl být osmý březen znovu státním svátkem. Muži unisono odpovídali, jak je svátek důležitou příležitostí připomenout ženám, že je strašně milujeme, poděkovat, zastavit se, ocenit atakdál. I ženská odpověď byla překvapivě jednotná: Ani náhodou, jen další důvod beztrestně se ožrat a zamáznout to kytkou.

Jiná vzpomínka je na besídku ve státním podniku Silnice v Dubí, kde jsme odehráli prvního samostantého meloucha. Za chlebíčky. Kája zahrál Bacha, Honza Moulina, Jíla už nevím co, ale určitě mu to šlo, já taky cosi ušmudlal, do toho pár písní a program končí, kdopak by si nevzpomněl, Valčíkem na rozloučenou v aranži pro čtyři kytary. A nakonec ty chlebíčky v zákulisí za doznívajícího potlesku rozněžněného ženského publika. Mohlo nám být tak 12-13. Chlebíčky v Silnicích je pro některé z nás dodnes pojem.

Též jsem si vzpomněl na nynějšího, nikým nevoleného čečenského presidenta, který, tenkrát ještě v oblíbené teplákové soupravě coby šéf ochranky, jež spíše připomínala komando smrti, vystavil polonahou mrtvolu právě zabitého, jediného demokraticky zvoleného čečenského presidenta s tím, že ho dává ženám k jejich svátku.

Vybavil se mi i první Mejdan Drsnejch Žen před nějakými dvaceti lety, ze kterého si nevíc pamatuju Martinovy strašlivě zelené šaty, i to, že se celý večer ošíval, protože ho svrběl oholený dekolt a nohy.

Nakonec vytanula i vzpomínka na ruský Den mužů, který připadá na bývalý Den Rudé Armády, což je, nikoli shodou okolností, i den deportace kavkazských národů do Střední Asie. Na MDŽ jsme v nazraňském kanclu koupili ženám květiny a bonbóny a oni nám na Den obránců vlasti uspořádaly dárkovou tombolu, jež jsem se odmítl zůčastnit s tím, že Den Rudé Armády, ani výročí pokudu o vajnašskou genocidu se mi moc slavit nechce. I když mi patetické proslovy dávno nevadí, naopak mi přijdou veselé. Мы вас любим, мы вас уважаем, самые красивие на свете...!

Dnes se v Tbilisi na každém rohu prodávají květiny, muži při příchodu do krámu hlasitě popřejí všem ženám (protože za pultem bývají stále vesměs ženy), navíc je sobota, takže sváteční náladu kazí jen deštík a zahraniční zprávy. Co tedy popřát (nejen kavkazským) ženám na závěr? Třeba aby vás ten váš nemlátil ani zbylých 364 dní v roce.