Ammán

Čtyři týdny v novém působišti a pořád mám pocit, že jsem nezvolil vůbec špatně. Až mě to leká. Na první pohled nevábné město zůstává nevábné i na pohledy další, ale to pro začátek nikdy nevadí, protože sem člověk přijel pracovat, nikoli na výlet. A na výlety určitě dojde – zatím si o nich nechávám jen vyprávět. I to město, i když dost drahé, nabízí spoustu různých povyražení.

Tento týden Eid-al-Fitr, zbytky relativního klidu, který trval poslední měsíc, než se všichni zase aktivizují a začnou tropit neplechu. Počínaje našimi zaměstnanci a konče vládními úředníky, kteří měli celý měsíc na to, aby vymysleli, jak jen syrských uprchlíkům učinit život v zemi alespoň méně snesitelným. Není úplně nepochopitelné vzhledem k tomu, co se děje všude kolem, a rostoucí obavě o budoucnost Jordánska, coby poslední stabilní země v regionu.

Netuším zatím, jak co přesně v Jordánsku funguje, jen mě baví ta spousta mladých, inteligentních lidí, které potkávám a kteří jsou naprosto v klidu. Přes půl obyvatel Jordánska (tři čtvrtiny v Ammánu) jsou Palestinci, jejichž předci jsem přišli převážně po vyhnání z Izraele na konci čtyřicátých let, kdy vzniklo i dnešní Jordánsko. Máme mezi zaměstnanci i jednoho Čečence, jehož rodinu sem přivedl prapraděda. Dosud se leká a kroutí hlavou, když se ho ráno zeptám, jak se vede, mucha du olachaš. A královskou gardu tvoří Čerkesové.

Rozmanitá země s rozmanitými lidmi a rozmanitými možnostmi. Po čtyřech týdnech tedy zatím: U mě dobrý!