Prvního

Prvního září. Kornouty, natěšené děti a rozpačití a dojatí rodiče. Pro mě nesmazatelně spojené s událostmi před deseti lety. Často se podivuji, tu a tam i pyšním svou zběsilou pamětí, která dokáže z velké dálky vydolovat spoustu nedůležitých detailů. Třeba i ten, že jsem 1.9.2004 seděl v autě, které řídil Saša Kuks. Cestu přes Čermen mám zafixovanou stejně jako ty natěšené prvňáky – všichni v uniformách, holky s mašlema ve vlasech.

Každý z nás, kdo by tenkrát v Severní Osetii, si jednou za rok vzpomene. Nejprve rutinní zpráva, že je zas zle v nějaké škole. Až během dne se ukáže, že je mnohem hůř než jindy, když nás musejí z Ingušska evakuovat na poslední chvíli a neznámými cestami.

I já si každý rok vzpomenu a vybavím spoustu detailů, ze kterých kouká Támik, co měl v beslanské škole manželku a obě děti. Včetně prvňáka Žorika, kterého to ráno viděl naposledy. Pár dní prožitých v transu, racionálně nedokážu uchopit dosud. Vzpomínáme.